Zítřejší mše u sv. Františka v 17h na Křižovnickém náměstí se koná u příležitosti 320. výročí založení pěšího pluku císařské armády, který vstoupil do historie pod označením Osmadvacátníci nebo Pražské děti. Jednalo se o útvar, který se v četných válečných taženích a nejrůznějších bojových akcích více než osvědčil. Od druhé poloviny 18. století, kdy útvary (tehdy již císařsko-královské) armády obdržely stálé a teritoriálně definované doplňovací obvody, v něm převládl český živel. A protože se i sídlo náhradního kádru přesunulo do Prahy, drtivou většinu mužstva tvořili rekruti z české metropole a jejího širokého okolí.

V 19. století se pluk podílel takřka na všech konfliktech na Apeninském poloostrově, protože míval garnizóny převážně v nynějších severoitalských městech. Tak tomu bylo i v roce 1866, i když se často opomíjí fakt, že jeden ze čtyř batalionů (praporů) tvořil součást posádky severočeské pevnosti Terezín a měl lví podíl na úspěšné diverzní akci proti pruským okupačním jednotkám, střežícím strategicky významný železniční most u Neratovic. Nebylo vinou tohoto útvaru (stejně jako rakouské armády), že habsburská monarchie musela postupně drtivou většinu svých severoitalských provincií vyklidit.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se VIII. armádní sbor, jehož součástí byl i 28. pěší pluk, zúčastnil nezdařené ofenzivy proti Srbsku. Neúspěch byl především důsledkem skutečnosti, že na zmíněném válčišti operovaly zcela nedostatečné síly. Ruský postup v tehdy rakouské Haliči přiměl vrchní velení c. a k. branné moci přesunout většinu svých jednotek právě tam, a tak se v osudovém prostoru ocitly i „pražští hoši“. Nevedli si vůbec špatně a koncem srpna a začátkem září výrazně přispěli k vítězství v bitvě (sražení) u Komarówa dobytím klíčového postavení ruského dělostřelectva.

Tento a další úspěchy – mimochodem dost draze zaplacené – však překryla „velikonoční aféra“ roku 1915, jejímž obětním beránkem se stal shodou okolností právě 28. pluk. Útvar ještě ani zdaleka neobnovil početní stav a úroveň bojeschopnosti z počátku války a byl na jaře 1915 znovu nasazen do bojů. Tehdy prožívala rakousko-uherská vojska v Haliči nejhlubší krizi a Rusové zamýšleli proniknout na více směrech přes Karpaty do tehdejších Horních Uher. Jejich postup na Bardějov měly zamezit dva prapory „osmadvacátníků“, jež zaujaly obranu na Šekovci a Suchém vrchu u Stebnické Huty.

Jejich bojovou morálku podlamovala řada faktorů – vysoký počet nově povolaných záložníků bez bojových zkušeností, nedostatek výzbroje (zvláště kulometů), nekvalitní výstroj a mizerné počasí, kdy se střídal noční mráz s denními oblevami. K tomu nutno přičíst ještě špatnou organizaci v zásobování, kdy se například strava přepravovala v bedničkách od munice. V nich mináž zamrzala, avšak nebylo možno ji ohřát, protože rozdělaný oheň obvykle „přilákal“ nepřátelskou palbu. Není divu, že mužstvo trpělo omrzlinami, horečnatými nemocemi a střevními potížemi, ale ani lékařská péče nestála za mnoho.

Dne 3. dubna Rusové zcela neočekávaně provedli obchvat obranných pozic „osmadvacátníků“, ale velitel pluku nejenže nepřispěchal se zálohami na pomoc, nýbrž se s nimi stáhl a ještě si vyžádal od sousedního III. praporu 87. pěšího pluku palebnou uzávěru, která znemožnila předsunutým jednotkám následovat jejich nechvalného příkladu. Plukovník Florian Schaumeier tak nese hlavní vinu na tom, že se skoro tisícovka demoralizovaných mužů – nota bene v beznadějném postavení – vzdala nepříteli.

V případě „pražských dětí“ nešlo o žádný precedens. Ten vytvářely na haličském válčišti útvary zcela nečeské – jako třeba 66. pěší pluk z Užhorodu, tvořený převážně Maďary a Rusíny, nebo 2. pluk císařských myslivců, složený z roduvěrných Rakušanů a Tyrolanů. Avšak vrchnímu velení – konkrétně arcivévodům Bedřichovi a Josefu Ferdinandovi, kteří dosud projevovali zásadní neschopnost vést válku na úrovni doby – výše popisovaná aféra poskytla záminku k nalezení příslovečného obětního beránka. Podle nejvyššího rozhodnutí měl být 28. pluk „na věčné časy“ rozpuštěn.

Soudnější lidé u vídeňského dvora, v hlavním stanu branné moci a na jiných vlivných místech se s jasně nespravedlivým řešením nikdy nesmířili a ještě v průběhu války došlo k jeho revokaci. Po vstupu Itálie do války se bojového nasazení proti tradičnímu protivníkovi dočkal i XI. pochodový prapor (formálně již neexistujícího) pluku, který se v červnu 1916 vyznamenal dobytím Monte San Michele. Koncem roku – nejspíše v souvislosti s úmrtím císaře Františka Josefa a nástupem Karla I. na trůn – došlo k opětnému zřízení 28. pluku, který osvědčil své bojové schopnosti a loajalitu vůči monarchii „až do hořkého konce“.

Mýtus o spontánním přechodu jeho příslušníků s vlajícími prapory a za zvuků plukovní kapely do ruského zajetí cíleně vytvářela „československá zahraniční akce“ již v průběhu války, ale teprve po vzniku Československa se jej oficiální publicistika, a poté i veřejné mínění zmocnily takřka bezezbytku. Vydávaly jej za důkaz protirakouského smýšlení českých vojáků a bývalí legionáři mluvili o výrazném, leč nikdy neprokázaném podílu rozvědčíků z České družiny na celé akci. Ve skutečnosti se dá hovořit pouze o konkrétním projevu „habsburského nevděku“ a jasné rezervovanosti části prominentních národností monarchie vůči českojazyčnému prostředí a jeho emancipačním snahám.

Je jistým paradoxem, že si útvar s dvěstědvacetiletou tradicí uchoval své číselné označení i za první republiky a v roce 1925 dokonce vznikl podpůrný spolek Pražské děti. Tato tradice – stejně jako mnoho dalších – byla nejprve přervána nacistickou okupací a později systematicky zamlčována komunistickým režimem. Jen díky „sametové revoluci“, kterou by dnes řada nacbolů také nejraději vymazala z historické paměti, si můžeme nedávno uplynulé jubileum „pražských dětí“ připomenout.

P. S. Považuji za potřebné aspoň na tomto místě odkázat na vojenskohistorické studie kolegy Ing. Josefa Fučíka, jenž se – mimo jiné – dějinami „osmadvacátníků“ zevrubně zabýval a který nás opustil v dubnu letošního roku ve věku 85 let.