„V Berlíně se ještě stále potlouká množství mladých lidí, kteří musí být s ohledem na náhradu padlých na frontě lépe vedeni. Naprosto nezbytná je nadále přísná vnitřní disciplína,“ prohlásil v srpnu 1918, tedy čtyři roky po vypuknutí války, německý vrchní velitel Erich Ludendorff. Ale i on sám již v té době tušil, ba věděl, že vojenská situace je bezvýchodná. Německo spělo k revoluci podobné té, jež proběhla v Rusku – i proto nakonec raději kapitulovalo.

Děsivost války často zrcadlí nějaký detail či zdánlivá podružnost. Například pražská pohřební tramvaj, která v letech 1917 až 1919 odvezla z nemocnic na Vinohradské a Olšanské hřbitovy přes tisíc mrtvých vojáků. Jedná se o bilanci jen jedné tramvaje v jednom sice velkém městě, ale daleko od frontových linií. Poprvé se v pohřební úpravě na kolejích objevila 22. října 1917. Původně to byla obyčejná tramvaj, ale odstraněním sedadel vznikl uvnitř volný prostor, kam se vešlo osm rakví současně – připevňovaly se řemeny na výsuvné desky. Pražané jí přezdívali Černá Máry. Jako „pohřebák“ naposledy vyjela 17. června 1919, posléze se zase vrátila do běžného provozu, kde vydržela až do roku 1933. Čili v Praze by se možná století od konce „velké války“ mělo slavit až příští rok v červnu.

A vůbec, je opravdu sporné, kdy vlastně válka, zvaná dnes první světová, končí. V listopadu 1918 jásající davy mnohdy netušily, že už je v běhu další a co do počtu mrtvých ještě hrozivější „morová rána“. Plnou silou dopadla hned v prvních poválečných měsících (v letech 1918–1919) a její jméno znělo španělská chřipka. Nikoliv z toho důvodu, že by se ve Španělsku nacházel zdroj nákazy, nýbrž kvůli tomu, že o ní jako první začaly psát španělské noviny, nesvázané válečnou cenzurou. Zásadním faktorem při šíření viru, jenž se zrodil kdesi v Asii, byla ale válka, která vyvolala masivní pohyby lidí po celém světě.

Biolog Jaroslav Petr přiblížil „morovou chřipku“ v roce 2005 v Respektu následovně: „Pandemie španělské chřipky kulminovala na podzim roku 1918 a oběti si nevybírala. Zabíjela slavné i neznámé, chudé i bohaté. Připravila o život francouzského básníka Guillauma Apollinaira, dostala na smrtelnou postel španělského krále, postihla amerického prezidenta Woodrowa Wilsona během versailleských mírových jednání. Podle některých odhadů se nakazilo 400 milionů lidí, podle jiných infikoval virus plnou polovinu lidstva a počet nemocných se vyšplhal na jednu miliardu. Obětí na životech udávají historici 20 až 50 milionů. Mnohem více než v právě ukončené první světové válce, kde za čtyři roky padlo 8 milionů vojáků. Španělská chřipka překonala podle některých údajů dokonce i středověkou „černou smrt“ – morovou pandemii z let 1347 až 1353, při které zemřelo jen ve Francii 8 milionů lidí. … Válka pomohla chřipce na vrchol a ta za to výměnou uspíšila konec válečného běsnění. Často zachvátila celé konvoje putující z Ameriky do Evropy. V beztak děsivých frontových podmínkách se rozhořela s ještě větší silou. Kosila více mužů, než kolik jich stačily zabíjet kulky, šrapnely a yperit. Na některých úsecích fronty zašla nákazová situace tak daleko, že tam neměl kdo bojovat. Z fronty do týlu pak putovala chřipka s nemocnými a zraněnými odsouvanými do nemocnic a polních lazaretů.“

První světová válka každopádně znamenala katastrofu, masakr, jaký dějiny dosud neviděly. Byla válkou strojů, jak se jí také říkalo, či válkou výdobytků vědy a techniky. Pokrokářská iluze devatenáctého století, jak nové náboženství vědeckotechnického rozvoje dovede lidstvo k ráji na zemi, vzala za své. Na jaře 1919 dokončil americký malíř John Singer Sargent obrovské plátno (231 × 611 cm) nazvané Gassed (Zasažení plynem). Zachycuje britské vojáky zasažené v srpnu 1918 yperitem, čehož byl autor obrazu očitým svědkem. Jde však též o vědomé navázání na obraz Slepci Pietera Bruegela, a tím spíš ho lze chápat i jako nastolení palčivé otázky: Kdo za to může, kteří slepci přivedli (slepý) svět do katastrofy!?! Politici? Vojáci? Vědci? Nejspíše všichni dohromady…

Po německém chemickém útoku chlórem v bitvě u Yprů (Yper) na jaře 1915 zahynuly nebo byly strašlivě zmrzačeny tisíce dohodových vojáků, byť frontu se Německu ani tak nepodařilo prolomit. Za pozornost však jistě stojí postava experta, jenž útok vědecky připravil. Chemik Fritz Haber (1869–1934) si premiéru nenechal ujít a útok dokonce osobně řídil. Dočkal se povýšení na kapitána a oslavných komentářů v tisku. Krátce poté uspořádal doma oslavu, kterou poznamenal jeden drobný incident. Výstřel, jímž si Haberova manželka vpálila z jeho služební zbraně kulku do srdce. Clara Immerwahrová, s níž se Haber oženil v roce 1901, byla sama významnou chemičkou, první ženou, jež získala doktorát z chemie, ale s vojenským využitím svého oboru nikdy nesouhlasila. V jedné hádce ji prý její choť obvinil z toho, že svými postoji „zrazuje Německo“.

Pohřeb nechal Haber na ostatních a rychle odkvačil na východní frontu, aby svůj vynález vyzkoušel i proti Rusům. V roce 1918 dostal Nobelovu cenu za chemii. Nikoliv za útok u Yprů, ale za syntézu amoniaku, konkrétněji za způsob, jak syntézou dusíku a vodíku vyrobit amoniak a jiné dusičnany. Takzvaná Haber-Boschova syntéza znamenala průlom ve výrobě umělých hnojiv, který pomohl mnohonásobně zvýšit zemědělskou produkci a zachránil miliony lidí od hladu. Cenu si ale Haber převzal až roku 1919, neboť se za svůj podíl na chlórovém útoku u Yprů dostal na seznam válečných zločinců, a po jistou dobu se musel dokonce skrývat.

Po válce se věnoval mj. vývoji insekticidů – právě on vynalezl Cyklon B, určený původně k hubení živočišných škůdců a k desinfekci, jenž pak ale usmrtil i několik jeho příbuzných, neboť Fritz Haber byl židovského původu. Sám zemřel roku 1934 na infarkt, zarmoucen nevděkem, který vůči jeho osobě nové, nacionálně-socialistické Německo projevuje. Poté, co ze svého vědeckého ústavu odmítl propustit židovské kolegy, byl totiž sám donucen k rezignaci a odjel do exilu. Je po něm pojmenován měsíční kráter Haber.

Politický, materiální i duševního rozvrat, který válka způsobila, vyvolal další hrůzné jevy jako právě nacismus nebo komunismus. Ostatně, jedním z největších a nejkrvavějších konfliktů dvacátého století byla též občanská válka na území někdejšího carského Ruska, v níž nakonec zvítězili bolševici. Jimž ale pomohli k moci Němci za první světové války, v rámci strategie „sociální války“ – tedy rozkladu nepřítele zevnitř. V tomto smyslu pak první světová válka vlastně končí až v roce 1989. Kam však slepí vedou slepé dnes?