Jednoho pošmourného normalizačního pražského večera, což byly více méně všechny, jsem se poflakoval v kulturně-sociálním rodinném zařízení v Ječné ulici č. 7, který obývala rozvětvená rodina Němcových, přičemž rozlehlý byt leta sloužil jako širší undergroundové a disidentské zázemí.

Psal se rok 1984, rok Orwella, v zemi se nepohnul ani lísteček, řada přátel a známých byla v kriminále, další byli vyštváni do exilu, režimu se dařilo zatlačit nezávislou kulturou do podzemí, Československo bylo jako jeden velký páchnoucí močál, kde vzduch nad tlejícími nehybnými vodami opanovalo jednotvárné bzučení režimních komárů. Vše se zdálo být v prdeli, nejen ve všední den i v neděli, ale na věčné časy.

Ve stojaté vodě / našich dnů / probíráš se tím / hloupým neřádem / a snažíš se něco / vykřesat / oživit… // Marně se probíráš / tím mazlavým neřádem / tužka jezdí po papíře / uch, uch, uch

Chodil jsem do Ječné terorizovat tamní obyvatele předčítáním svých juvenilních básní, když se 4. června 1984 pozdě večer vrátila domů Dana Němcová s neobyčejným úlovkem – s tuctem Magorových Labutích písní.

Ten den měl v Liberci soud Jiří Gruntorád. V Minkovicích – v jedné z nejhorších čs. věznic, si totiž dovolil stěžovat na bachaře, kteří ho zbili, a k psychouškým čtyř letům basy za Libri prohibiti, které vydával a pak si je po listopadu na truc založil, dostal nášup za křivé obvinění. K soudu byl vezen z valdické věznice, kam ho za trest z Minkovic přeřadili, což mu prý zachránilo život.

Ve Valdicích se potkal s Magorem, který si v tamní kartouze, která byla v roce 1857 přeměněna na nejtužší věznici, kroutil v pořadí čtvrtý trest z celkových pěti – tehdy za Vokno, které nerozbil, ale (spolu)vydával. Magor Labutí písně, které se učil nazpaměť, recitoval Gruntorádovi při vycházkách na vězeňském dvoře. Pak je zapisoval na různé útržky papíru, které mu v nestřeženém okamžiku předával, protože Gruntorádovi končil trest dřív a byli dohodnuti, že se Labutí písně pokusí pronést ven.

Bez dozoru spolu mohli komunikovat především na záchodě. Jejich cely sousedily a záchody měly společnou větrací šachtu, přes kterou si šlo vyměnit věci. Na Silvestra 1983 touto cestou předal Magor Gruntorádovi báseň, kde rýmuje:

Ani heřmánek ani rum / mytické datum …  z Minkovic přijel Gruntorád / neblahé orákulum // Pije čaj s Waltrem / za zdí je jejich cela / Rok Orwella stojí před katrem

31. prosince 1983

O tom, že část z básní vezme Gruntorád i k soudu do Liberce, ale Magor nevěděl. Když pak 4. června 1984 Gruntoráda k soudu eskortovali, měl v puse pod jazykem přichystaný výběr z Labutích písní. Teď šlo o to, aby u soudu někdo byl a aby to byla ženská. Dana do Liberce přijela coby členka VONS, stála na chodbě soudní budovy, kudy bachaři vedli Gruntíka spoutaného v medvědu – v koženém opasku s ocelovým okem, ke kterému byla připevněna pouta na ruce a taky řetěz, za který dozorce vězně vedl. Jakmile se spatřili, začal Jirka dělat na Danu grimasy a znamení očima, takže pochopila, že má být ve střehu. Když ji pak Gruntík vedený dozorci míjel, prudce se k ní nahnul a při krátkém polibku ji jazykem do úst strčil Labutí písně na tenkých papírcích smotaných do ruličky, která byla zabalená ve staniolu. Dana, aniž by hnula brvou, odešla posléze na toaletu, kde si motáky schovala do podšívky kabátu. Na chodbě soudu, před dozorci, polibkem mezi přáteli, z nichž jeden byl spoutaný, se tak Labutí písně, jejich část, dostaly z jedné z nejstřeženějších komunistických věznic na svobodu. Může existovat dokonalejší příběh a svědectví o síle poesie?

První, co bylo, když se Dana od soudu vrátila do Ječné, že musíme texty okamžitě rozepsat a kopie roznést do bezpečí. Poněkud společensky unaven, uvařil jsem si půllitr kafe, založili jsme deset průklepáků do psacího stroje a pustili se do toho. Dana s pomocí lupy motáky luštila – titěrná písmenka psaná ostrou tužkou na lístečcích z tenkého průklepového papíru – a já je, písmenko po písmenku, vyťukával na klávesnici staré underwoodky.

Po vlně horká slza kane / rouno beránka urousané / dlaněmi svými osuš Pane

Po tváři mi sjely slzy.

Andělé, hlohy, divizny / zachraňují mne a pak sny, / v kterých se jako v placentě / schoulený ukrývám.

V těch slzách nebyla lítost ani smutek, ale radostné nazření, že přes všechnu všepohlcující okolní debilitu, jsou věci tak, jak jsou a nikdo s tím nic nezmůže. Ta písmenka, narážející na válec psacího stroje, tvoříce slova a verše, byla modlitba: ne prosba o ochranu či posilu, ale bylo to díkuvzdání – troubení na beraní rohy pod hradbami Jericha. V tu chvíli mně bylo zcela jasný, že nás nikdy nedostanou, že nikdy nezvítězí. O tom jsem byl skálopevně přesvědčen. To bylo nad slunce jasnější stejně jako to, že nemůžeme nikdy prohrát, protože prohrát může jen debil, co chce zvítězit.

Slavnostní nálada byla druhý den ráno pryč, svatvečer vystřídala mírná kocovina, ale to základní zůstalo, trvalo to celou dobu, trvá to dodnes. Ten samý pocit, jako když jsem nachmelený v roce Orwella přepisoval v Ječné s Danou Labutí písně, jsem měl v průvodu za Magorovou rakví, když jsme sešli z klášterního vršku v Kostelním Vydří a mířili na krchov kousek za vsí. Z nebe se k zemi snášely sněhobílé vločky, po polích kolem Vydří běhal bílý kůň. Na sv. Martina LP 2011 to byla radost.

Čuňas tvrdí, že Magor – na rozdíl od různých krasoduchů, pražských a jiných městských intelektuálů – uměl sedět. Id est, měl především nekonfliktní vztah s kriminálními vězni, nepovyšoval se nad ně, a i ty největší kreatury bral za druhy v nesnázích. To je ale jen vnější stránka věci. Ve skutečnosti Magor v kriminále trpěl jako Komenský v exilu, jako zvíře. Labutí písně jsou Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, společenství, které spoluvytvářel, umírá, přátelé jsou v emigraci, za železnou oponou, už je nikdy neuvidí, zatímco jiní se kurví, všechno, co vytvářel, čím žil, pro co žil, je navždy pryč, Bohemia Sancta je někde na obloze, kterou občas zahlédne jako výsměch skrz mříže, aby to ještě víc bolelo – aby v pekle, kde je, na tu bolest nezapomněl.

Na průčelí cygnus olor / uvnitř hrůza je a horor

Skládá verše Magor jako labuť, která umírajíc zpívá, a jelikož Magor zpívat neumí, tak se modlí.

 

Je kolem nebes taky kůra

jako na stromech na zemi?

Nebo jen kůry andělské

obklopují Tě v slávě Tvé?

Je oheň v srdci prázdnoty?

Jsi v prázdnotě to Bože Ty?

 

Mrazivý sever horký jih

Je pupek světa v Kartouzích?

Jako tu šíji labutí

kdo mě ohýbá Pane Ty?

 

Bez oltáře je presbytář

od hořáků jde pekla zář

Modlím se vždycky v neštěstí

Kamenným světcům na tvářích

jemný déšť jemně šelestí

 

Sbírka byla hotova v půli prosince 1984. Když pak šel Gruntorád záhy na to z výkonu trestu ven, bylo vše připraveno. Labutí písně, kterých bylo 183, se již v puse ukrýt nedaly. Gruntorádovi se je přes přísný výstupní filcunk podařilo pronést ven v jiné tělní dutině v igelitové šulce. Labutí písně tak vyšly v řadě samizdatových edic ještě v době, kdy Magor seděl.

Stejně jako Ježíš Kristus, přítomný v eucharistii po způsobu chleba a vína, projde ústy i prdelí, čímž posvětí celé naše vezdejší pobývání, přepodstatnily se Labutí písně v bytí. Magor je český sedlák, který poté, co český národ přišel na počátku novověku o své elity, zaskočil za kněze a básníky. Zatímco v zemi vládne prodejná lůza, Labutí písně z III. NVÚ Valdice, kde sv. Bruno střeží děsuplné lůno, suplují český stát, církev, národ i jeho kulturu.

I když byl Magor ovlivněný uměleckou avantgardou, stejně jako hnutím hippies a anglosaskou rockovou muzikou, byl to se vším všudy tuzemský písmák zaražený ve zdejší literární tradici – od Komenského a Bridela přes Havlíčka a Němcovou po Klímu, Kafku a Haška: barokní zbožnost s citem pro bezpráví, naražená na rouhačský český anarchismus zasazený v kontextu vytříbeného středoevropského smyslu pro nesmysl, nadsázku a černou či fialovou legraci.

V Ječné č. 7 přepodstatněné Labutí písně zachránily tuzemskou existenci v nejpitomější a nejvyduchlejší době normalizace let osmdesátých. Vlastně jsem nepoznal něžnějšího člověka, než byl Magor – cygnus olor.

Předneseno 12. 11. 2022 na Magorské pouti z autobusové zastávky u Jersic