Vážené dámy a pánové,

v úterý 2. srpna má plénum Senátu rozhodnout o jmenování JUDr. Roberta Fremra ústavním soudcem. V souvislosti s jeho kandidaturou do ÚS se (znovu)objevila kauza „Olšanské hřbitovy“ z konce 80. let, ve které byl mj. odsouzen mladík Alexander Eret. Pamatuji si na ten případ hlavně díky propagandistické mediální masáži, která jej provázela, ale neznal jsem podrobnosti. Ty jsem se dozvěděl až teď a nestačím zírat nad obludností celé věci – tedy ze strany komunistické státní moci, která v době, kdy SSSR náš vzor třetím rokem „provozoval“ perestrojku, inscenovala se třemi mladíky vykonstruovaný proces jako vystřižený z 50. let.

Zírám o to víc, že mám z 80. let obdobnou zkušenost, tedy v soft verzi – jen v rámci provokací StB, bez účasti soudce Fremra, naštěstí. Můj otec, jeden z mluvčích Charty 77, průkopník kardiochirurgie v Československu, který po okupaci země v srpnu 1968 skončil jako noční hlídač a dělník v lese, byl za války v odboji, během SNP působil jako šéflékař partyzánské skupiny operující v Bílých Karpatech a měl z té doby doma dvě trofejní pistole, které byly nefunkční, měly provrtanou hlaveň. Já je tehdy coby učeň tajně vzal a odnesl je na dílnu, že se je pokusím opravit (bylo mi šestnáct), někdo mě udal, vyšetřovala mě kriminálka, udělali mi ve škole prohlídku a sebrali mi texty, ve kterých jsem si dělal legraci z režimu, z SSSR, z Rudé armády. Kriminálka to předala StB, načež jsem byl nařčen, že jsem členem fašistické skupiny, že jsme v lomu na Americe slavili Hitlerovy narozeniny a rodičům mých kamarádů tvrdili, že jsme homosexuálové.

Později jsem byl na popud StB coby fašista a deviant vyšetřován pražskou kriminálkou ohledně sériových vražd žen během spartakiády v Praze v roce 1985. (V inkriminovaném případu Alexandra Ereta je obzvlášť nechutné, že StB – aby podtrhla, co je Eret za zrůdu, ho obvinila ze znásilnění a soulože s jeho sestrou, což „soudce“ Fremr beze všeho vzal za bernou minci, ač to sestra popřela.) Já měl tehdy to štěstí, že mordparta, která měla případ sériových vražd na starosti, byla natolik soudná, že hned po prvním výslechu nahlédla, že jde o estébáckou provokaci, protože kdybych se tehdy dostal před soud JUDr. Fremra, houpala by se nade mnou bezpochyby oprátka – na rozdíl od spartakiádního vraha Straky mně bylo v té době už osmnáct.

Případ Alexandra Ereta, kterému StB zabavila texty, ve kterých si dělal legraci z tehdejšího režimu, načež byl obviněn z propagace fašismu a StB ho spojila se „záškodníky“ z Olšanských hřbitovů, kteří tam poničili náhrobky sovětských vojáků, je jako přes kopírák. (Mé nařčení z členství ve fašistické skupině mělo také „jistý“ základ: spolužák Houfek, který ve věci vypovídal, si v nějaké partičce hrál na „fašouny“. Ve skutečnosti to byl jen výrostek, který schválně dělal opak toho, co tehdejší režim ve dne v noci oslavoval – a se „záškodníky“ z Olšan tomu bylo bezpochyby rovněž tak. A i když jsem s ním žádnou partu neměl, kdyby můj „případ“ dostal do ruky soudce Fremr, tak bych se na místě Ereta ocitnul bezpochyby také.)

JUDr. Fremr se dnes hájí tím, že netušil, že v pozadí stála StB. Tím hůř pro něj. Byl to totiž on, kdo odsoudil nevinného mladého člověka k trestu šest a půl let vězení de facto jen za básničky a texty, které Eretovi zabavila police, a o kterých dodnes tento člověk v duchu komunistické propagandy tvrdí, že byly fašistické! Právem, protože pro konspirační vidění světa komunisty bylo fašistické vše, co stálo mimo ně, včetně sociální demokracie nebo třeba selské jízdy. Anebo byl Fremr jen pacholek? Už jenom to, jak na začátku soudního přelíčení – k navození té správné atmosféry prorežimní hysterie – předčítal u soudu z dopisů všelijakých rozhořčených úderníků nebo kolaborantského Svazu protifašistických bojovníků je jako z procesu režírovaného Urválkem, jako z Procesu.

Největší zločin v celé věci přitom bezpochyby bylo poničení náhrobků sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech. Jinak by ze „záškodnictví“ bylo vandalství, a z deseti let kriminálu jako za vraždu pro jednoho z mladíků by byla podmínka, zatímco Eret, který se žádného vandalismu nikdy nedopustil, by musel být propuštěn na svobodu. Kdyby ovšem senátu nepředsedal soudce Fremr, který nese za celý obludný proces největší odpovědnost – StB v tom byla jen na špinavou práci. Trest, který Alexander Eret dostal, včetně následného „ochranného sexuální léčení“, je naprosto psychopatický a je dosti neuvěřitelné, že takové hnusné soudní divadlo mohlo v Československu proběhnout ještě v roce 1988!

Místo aby se soudce Fremr kandidatury sám vzdal, předstírá, že o pozadí případu zinscenovaného StB nic nevěděl a jinak byl proces v pořádku! Kdyby byli soudci trestně odpovědní, tak by to bylo na žalobu. Nejen onen soud, ale především to, jak se dnes tento člověk hájí, diskvalifikuje JUDr. Fremra coby kandidáta na ÚS nejen jako člověka, ale i z profesního hlediska jako soudce.

Je na Vaší odpovědnosti, zda s Fremrem spojená, nijak nereflektovaná soudní obludnost dostane místo v instituci, která má dohlížet na ústavnost v této zemi.

Mějte, prosím, tento dopis za otevřený.

S pozdravem

Petr Placák

bývalý mluvčí předlistopadové občanské iniciativy České děti