Rozhodli se chlapi / měli dlouhou chvíli / postavíme Titanic / doplujem až k cíli

Tak zpívá táborská zoopunková skupina Peshata a odkazuje k několika paradigmatům, která nyní nabývají až hororového zhmotnění. Ač současná koronavirová epidemie bývá nejčastěji přirovnávána k pandemii španělské chřipky před 100 lety, mnohem více podobenství a inspirace nabízí katastrofa jiná, jen o málo starší. Jedná se o ztroskotání „nepotopitelné“ lodi, symbolu modernity a luxusu, parníku Titanic.

První podobenství je nejméně kontroverzní. Jedná se o souběh lidské pýchy a pocitu nezcizitelného bezpečí, který jsme si v dobách prosperity a míru osvojili takřka jako prasátko drbání. Bezpečí, jehož jsme sami tvůrci, které nám tudíž není dáno, ale naopak ho máme zcela pod kontrolou. A pochopitelně neexistuje nikdo, kdo by ho dokázal ovládat lépe než my sami.

Tomuto predikátu nepotopitelné lodi odpovídá zhruba vystoupení ministra zdravotnictví Vojtěcha v poslanecké sněmovně koncem ledna, když tvrdil, že jsme na vše připraveni, nic nám nehrozí a společnými hlasy koalice a KSČM se mu podařilo zabránit zařazení bodu příprava na koronavirus na plénum PS. Vždyť nač projednávat něco, když máme vše pod kontrolou a opozici nemůže jít o nic jiného, než o vyvolání paniky?

Titanik vplul do vod Atlantiku 11. dubna, a kromě jisté euforie z něčeho nového a převratného vládl mezi zainteresovanými též pocit sebejistoty a vlastní neomylnosti. Ačkoli velení Titanicu mělo dostatek informací o výskytu ledovců na plánované trase, se zprávami nebylo účelně naloženo, a dokonce nedošlo ani ke snížení rychlosti, nejspolehlivější prevenci nebezpečí srážky na moři. Tomu v naší současné krizi může odpovídat počátek března nesoucí se ve frenetické frekvenci několika tiskových konferencí denně, kde jsme vládou v čele s premiérem byli ujišťováni o naprosté připravenosti, dostatku všeho a účinné kontrole, která viru zabrání se šířit. Premiér pro samou sebeprezentaci asi ani neměl čas pracovat, což ovšem jak se ukazuje dnes, bylo buď jedno nebo naopak lepší. Vrcholem bylo vystoupení „nebuďte slušnej, nestyďte se“ mající za úkol zdiskreditovat jednu lékařku v okamžiku, kdy vláda lhala o všem, co bylo podstatné.

Co při vyplutí Titaniku málokoho znepokojovalo, pokud to vůbec bylo známo, byla kapacita záchranných člunů. Třebaže splňovala, a dokonce překračovala tehdejší předpisy, nedosahovala ani poloviny skutečného osazenstva lodi. Nikdo si nedokázal představit, že budou skutečně zapotřebí. Totožný majstrštyk se povedl i Babišově vládě. 6. března ministerstvo zdravotnictví rozhodlo o centrálním nákupu a distribuci vybraných ochranných prostředků, čímž se jejich nákup a distribuce naprosto zhroutil. Ukázalo se, že ministerstvo neumí materiál ani objednat, ani distribuovat. Zdravotníci a záchranáři se tak nemají čím chránit v okamžiku, kdy nemocných přibývá takřka po stovkách denně. Takový diletantismus není daleko trestného činu obecného ohrožení. Vše korunuje promluvou premiér, že všeho je dostatek a roušky osobně rozveze.

Posádka Titaniku spatřila ledovec večer 14. dubna ve 23:39. První důstojník Murdoch okamžitě zavelel zpětný chod a plnou vlevo. Odpovídalo to všem námořním příručkám pro vyhnutí se kolizi na moři. Bohužel bylo již pozdě. Loď se s masou ledu srazila za necelou minutu a vyhnout se jí nestihla. Hned poté Murdoch vydal příkaz spustit vodotěsné přepážky a zapnout vodní čerpadla. Přesto bylo po první obhlídce škod jasné, že loď se nepodaří zachránit.

Podobně i naše vláda pod vlivem přibližujícího se ledovce vyhlásila 12. března nouzový stav. Otázka nezní, zda včas či pozdě, ale jak tento stav pro bránění pandemii dokázala využít. Jak je naznačeno, v podstatě nijak. Zdravotníci i záchranáři si dále stěžují na nedostatek všeho, když na Titanicu rozdávali záchranné vesty, česká vláda vyhlásila povinnost nosit všude roušky. Podobně jako žádná vesta nemohla zachránit život v mrazivém Atlantiku, ani roušky tak nemohly učinit v České republice. Žádné nebyly. Nakonec se z toho ale vyvinul nejgeniálnější marketingový trhák zastírající předešlá selhání. Lidé si je ušili sami a ještě začali věřit v možnost pokoření viru podobně jako někoho uzdraví placebo. Dle WHO (Světová zdravotnická organizace) je v takové situaci přínos nošení roušek neprokázaný a povinnost nosit roušku všude na veřejnosti dosud platí jen a pouze v ČR, třebaže jsou i jiné hůře postižené země. Nápad se však setkal s takovým úspěchem, že policie již kontroluje i osamělé nudisty u rybníka, zda mají roušku. Pochopitelně nikoli tu bederní. Podobnou účinností hodnotí WHO i uzavření hranic, přibližně na úrovni politického gesta. V tomto okamžiku Titanik již s přídí pod vodou vystřeloval signální rakety. Naši nejvyšší se ve stejný čas odebrali na ruzyňské letiště k rituálu líbání prstenu. Míra onanie vlády dosáhla vrcholu. Prchal a stovky falešných účtů na sociálních sítích se dávají do pohybu. Mára překládá projev německé kancléřky Merkelové a kající se Babiš servíruje jeho českou verzi, přesto v této kotlině nejlepší politický projev široko daleko. Co na tom, že před tím o Merkelové neprohodil jediné slušné slovo. Babišovu PR mašinu tak lze přirovnat k nebohým telegrafistům Phillipsovi a Brideovi, kteří loď opouštěli mezi posledními.

Titanik se potopil 15. dubna ve 2:20 ráno, na hladině po něm zůstaly oběti, trosky, a 20 záchranných člunů. Potopil se i s kapitánem Smithem, ředitel lodní společnosti Ismay přežil. Lze tak odvozovat, kdo padne za oběť současným chybám. Zároveň je třeba mít na paměti, že Ismay poté přesto odstoupil z vedení a stáhl se do ústraní. Lze očekávat jakoukoli sebereflexi i v případě české vlády?

Tváří v tvář současné pandemii lze obrazně vzato ty, kteří ze současného dění vyjdou bez následků, považovat za zachráněné na jednom z těchto člunů. Mnoho jich nebude. Nejsme totiž ohroženi jen fyzicky, finančně nebo i nezřídka existenčně, ale pochopitelně nejvíce psychicky, zvláště děti. Čím déle budeme propadat „panice z rozumu“, uzavírat se v našich domovech, bezmyšlenkovitě zahazovat důvěru v demokracii a její procesy nebo podporovat všechna restriktivní opatření včetně omezení základních práv, tím obtížnější bude se vrátit k „normálu“. Je zarážející, jak velká masa občanů je ochotna bez jakýchkoli námitek a stížností přijímat jakékoli omezení, pokud jednoduše věří, že slouží „větší věci“. Samozřejmě, koronavir je velká a špatná věc. Nikdo nepopírá, že jsou třeba mimořádná opatření a postupy. To ale neznamená, že pouhá diskuse má být na škodu. Člověk může mít výhrady k nošení roušky, zákazu vycházení nebo perzekuci výrobce destilátů, který chtěl pomoci výrobou nedostatkové dezinfekce. Tím se přece nestává zločincem. Největší panikou je snaha i debatám bránit. Více než výmluvné jsou ve jménu „větší věci“ pokusy posilovat exekutivu a omezovat parlamentní kontrolu. I zmocňovací zákon umožňující nacistickou diktaturu byl přijat za pocitu vnitřního ohrožení, po zapálení říšského sněmu připsaného komunistům. Jak současná pandemie jednou odezní, tak tedy ne díky, ale spíše navzdory vládě.

Ze společenského hlediska by krize nikdy neměla být jen o „životě a smrti“, ale vždy zároveň o „krizi jako příležitosti“, o utváření budoucnosti, zde a nyní. Zkušenost s pandemií nám zatím neukazuje mnoho konkrétního, o to lépe nám ale umožňuje o tom uvažovat. Protože „boj“ proti koroně není jen bojem epidemiologickým, ale také bojem v myslích, v kterém jde především o politické vize a cíle do budoucna.