Paměti sovětského disidenta Vladimira Bukovského A vítr se vrací začínají od konce. Do tábora, ke si Bukovský odpykává jeden ze svých trestů, přijedou zničehonic agenti KGB, odváží ho pryč a on neví kam – má za to, že do jiného lágru. Ve skutečnosti Bukovského vezou do Moskvy a pak na letiště, protože Kreml se dohodl se Západem, že Bukovského vymění za chilského komunistu Luise Corvolána.

Tímto zásahem „zvenčí“ byl tak přerušen bludný kruh, ve kterém se dosud Bukovský pohyboval – krátký pobyt na svobodě a pak nový trest, vždy o něco delší. Když Bukovského deportovali na Západ (výměna za Corvolána se uskutečnila na letišti ve Švýcarsku a pouta Bukovskému důstojníci KGB sundali z rukou až ve chvíli, kdy s ním letadlo opustilo sovětský vzdušný prostor), seděl už počtvrté. („A věděl jsem i to, že víc než rok jsem se na té proklaté svobodě beztak nikdy nezdržel a asi už nezdržím. Protože důvody, které mě přivedly do vězení poprvé, mě tam přivedou podruhé i potřetí…“) V tomto začarovaném kruhu nebyl uvězněn ani tak Bukovský, který si v odporu proti sovětskému systému vydobyl osobní svobodu, jako spíše sám sovětský režim, který nebyl schopen vystoupit ze své strnulosti, omezenosti, ideologičnosti a odsuzoval Bukovského pořád dokola za to samé až do úplného zblbnutí, jako kdyby byl Sovětský svaz obrovský blázinec, který zdravé lidi izoloval za mřížemi, aby duševně choré chránil.

Užívá si s Furcevovou, prase vyžraný Blázinec SSSR bezpochyby byl. „Pokud soudíte podle novin, knih a filmů (a mimochodem, jak jinak si také utvářet názor na Rusko), jsou tu všichni šťastní,“ píše Bukovský. Tak to v ústavech pro choromyslné chodí, blázni se radují. „Když se zeptáte kteréhokoli člověka na ulici, jestli se mu žije dobře nebo špatně, odpoví vám podle předpisu: žije se mi dobře, mnohem lépe než na Západě…“

Když ovšem Bukovského s dalšími studenty odvezou na praxi do fabriky a kolchozu, stanou se svědky něčeho úplně jiného: ve fabrice se pracuje jen na oko, za to tam bují rozkrádání, všeho, co se dalo prodat na trhu nebo použít doma. Přitom v celé fabrice visela údernická hesla: Můžeme! Dohoníme! Předeženeme! „Na plakátech se země nezadržitelně hnala ke komunismu.“ Střet s realitou v kolchozu byl ještě názornější. Do kolchozu nedaleko Moskvy nás přivezli navečer a ubytovali nás v jednom baráku. Noc jsme strávili na pryčnách. Jakmile se rozednilo, probudila nás lavina nejsprostších nadávek a vulgarismů. Vyběhli jsme z baráku a uviděli, jak asi deset ženských nakládá na korbu lopatami úplně shnilé brambory a nadává u toho na Chruščova – prostě jen tak, aby jim šla práce lépe od ruky.

„Ať jde Nikita tam a tam!“ nadávaly. „Užívá si s Káťkou Furcevovou, prase jedno vyžraný, a co mu chybí? A my chlapa nevidíme kolik neděl! Ve dne v noci nakládáme ty jeho zasraný, zkurvený brambory, ať nám vylíže prdel! Ať si zkusí vzít do ruky lopatu, Chruščov jeden zasranej.“

Shnilé brambory byly určeny k sadbě. Kolchozníci dostávali zaplaceno za každou tunu zasazených brambor a samotná úroda je nezajímala. Celý kolchoz byl opět polepen plakáty, místo úderníků s hrdými dojičkami, a s grafy růstu produkce.

Podle Bukovského nebyl Chruščov daleko od pravdy, když v jednom ze svých vystoupení řekl: „Kdyby se u nás přestalo aspoň jeden den krást, komunismus bychom už dávno vybudovali.“ Podle něj ale nerozuměl faktu, že bez rozkrádání by sovětská ekonomika přestala fungovat úplně.

To je přesný popis sovětském systému. Na jednu stranu ukazuje, jak byl režim zcela bezmocný vůči stavu, který sám zavedl a nastavil. I kdyby rozpoutal teror, pracovalo by se ještě míň, s ještě menší efektivitou, zatímco šedá ekonomika, včetně rozkrádání, které nahrazovalo trh, by bujela. A nakonec to byla ona, která systém pomáhala držet nad vodou.

Dělat vedoucího v takovém systému bylo ovšem neustálým balancováním na hraně. Spoluvězeň Bukovskému vyprávěl o svojí práci vedoucího stavebního oddělení jako o noční můře. „Nejdřív tě nutí fungovat mimo zákon, a potom tě za to posadí do chládku.“ Hádání se s propagandou Není divu, že konfrontace oficiální propagandy se sovětskou realitou byla pro některé citlivější osoby natolik nesnesitelná, že vedla ke skutečným duševním poruchám.

„V leningradské psychiatrické léčebně byl pacient, který se celý den hádal s propagandou,“ vzpomíná Bukovský. „Seděl na posteli a rozčiloval se: ,Už zase! Zase to spustili, takové hovadiny, chátra jedna prolhaná! Elektrifikace, industrializace, chemizace! Chi-me-ri-za-ce je to!‘ Když se dostal do ráže, tak už jenom křičel: ,Fuj, naplivat vám do ksichtu! Kecy! Kecy! Chátra jedna! Fuj!‘

Jednou v klidnějším stavu, mi vypověděl svůj neuvěřitelný příběh. Přiznal se, že se hádá s propagandou už od dvaceti let (a já s ním mluvil v padesáti), ale nikdy se nehádal nahlas. Ale jednou to prasklo a na nějaké schůzi řekl všechno, co se v něm za ty roky nahromadilo. A šel sedět.“

Výše uvedená historka vypadá humorně, ale když si člověk zpětně vzpomene na dobu komunismu, tak to neustálé lhaní, překrucování věcí, vydávání bílé za černou a naopak, vadilo člověku asi víc, než nějaké represe.

Není divu, že sovětskému člověku, který má z toho ustavičného lhaní pocuchané nervy, udělá radost prakticky cokoli, co systém nějak ohrožuje. Tak Solženicyn v Souostroví Gulag vzpomíná na to, že si muklové, chcípající během otrockých prací na Dálném východě jako mouchy, tajně přáli atomovou válku, která by smetla SSSR z povrchu zemského. Podobně se v knize Bukovského raduje i nenápadný stařík v ulici Moskvy po přečtení novinového článku útočícího na chilského generála Pinocheta, likvidujícího tamní komunisty: „Vyjete, psi, když si na vás došlápl? Jen tak dál, drahý chlapče, ukaž jim, zač je toho loket! Ty jsi tady jediná naděje. Takhle by to mělo být všude.“

A systém lezl na mozek všem, třeba i bachařům.

„Další (bachař) zase chodil po chodbě a hlasitě křičel: ,Kdo je tady velitel, co? Ptám se vás, kdo je tady velitel?‘

A muklové z cel křičeli: ,Ty jsi velitel, sper tě čert! A jdi do hajzlu!‘“ Chruščov psychiatr Sovětský systém, vykloubený ze všech rozumných pravidel, dospěl k tomu, že psychopati, s těžkými poruchami osobnosti, hlídali zdravé, kteří díky tomu, že neztratili pojem o realitě, režim posílal za mříže.

Nejzávažnější agendou Bukovského byl jeho boj proti zneužívání sovětské psychiatrie proti režimním kritkům, které se za Chruščova stalo systémovou záležitostí. Chruščovova kritika Stalina vycházela z toho, že teror ohrožuje samotné komunisty i sám systém a že Stalin komunismus deformoval. Podle Bukovského chtěl Chruščov skutečně v zemi vybudovat komunismus, což podle něj znamenalo, že zanikne církev, na základě správně aplikované ideologie se generuje materiální dostatek, zmizí kriminalita a odumře stát.

V rámci takovéto představy o společnosti, vycházející z ideologie marx-leninismu, dospěl podle Bukovského Chruščov k závěru, že v socialistickém systému nemůže u lidí vznikat antisocialistické vědomí. Z toho mu pak vyšel následující „politickolékařský“ závěr: tam, kde se jev nemůže vysvětlit dědictvím z minulosti nebo diverzí světového imperialismu, musí být kritika sovětského systému projevem psychické nemoci. Chruščovova „přímočará“ věrnost komunistickým fantasmagoriím způsobila to, že politicky motivované represe sice už neměly v Sovětském svazu masový charakter jako za Stalina, ale za to nabyly orwellovský rozměr.

Bukovský to poznal sám na vlastní kůži, když ho režim za „antisovětskou činnost“ poslal místo do vězení za mříže uzavřeného psychiatrického oddělení. Okamžitě nastal boj o přežití, o holou existenci i zachování si duševního zdraví, který musel člověk vést neustále, neustále se musel kontrolovat, do nejmenších detailů zvažovat své reakce, výroky, gesta, promluvy, chování, aby ho represivní psychiatrický systém nezničil, nebo z něj neudělal doživotní trosku, ať už fyzickou či psychickou, nebo obojí.

„Každou minutu musel člověk zůstávat ostražitý,“ píše Bukovský, „a neustále se snažit o co nejlepší vztahy s obsluhujícím personálem a sestrami.“

Ty byly rozhodující, protože pomocný personál, sanitáři, sestry, bachaři, měl jednotlivá oddělení zcela ve své moci: „Jsou něco jako klan a jakmile se někdo s nimi dostane do konfliktu, zabijí ho nebo umučí. Doktoři se do těchto záležitostí nikdy nepletou a plně důvěřují zprávám sester.“

To, co Ken Kesey fabuloval jako román a Miloš Forman to pak zfilmoval, je pohádka pro mrňata proti realitě sovětského psychiatrického vězeňství, kde se jako součást „léčení“ užívalo regulérní mučení: vzpurný pacient se pevně zamotal do mokrého prostěradla, které, jak vysychalo a smršťovalo se vyvolávalo šílené bolesti a pálení po celém těle. Jako trest byly používány i injekce aminazinu, po kterých zůstával člověk v naprostém otupění, nebo sulfazinu, který vyvolával obrovské bolesti a vysoké horečky.

„Když jsem přišel do fyzioterapeutického pokoje, uviděl jsem něco doslova přízračného: na desítkách pryčen ležely jeden vedle druhého desítky lidí, kteří nastavovali holé zadky lampám k prohřívání. Jejich zadnice byly tak propíchané aminazinem, že jehla už nedokázala proniknout svalem, a svaly se proto musely změkčit pod lampami. Poté bylo možno nemocného dál ,léčit‘.“

Jako prostředek represe proti politickým vězňům ovšem sloužilo i samotné prostředí blázince, kdy byli duševně zdraví disidenti zavíráni společně s lidmi, kteří skutečně trpěli vážnými duševními poruchami. Sedět s někým takovým na pokoji-cele bylo pro zdravého člověka po několika týdnech k zešílení a musel vynaložit veškerou svou vůli, aby z toho nezačal taky jančit. („Strašně těžké je to i tehdy, když má tvůj soused na cele nějaký podvědomý zvyk – třeba popotahovat nosem nebo dupat nohou o zem. Už za pár měsíců se to stává tak nesnesitelné, že bys ho za to mohl i zavraždit.“)

Bukovský ve své knize vzpomíná na zvláštní psychiatrické oddělení vězeňské nemocnice v Leningradu:

Křik se nesl bez ustání ze všech okolních cel. Vězení (nemocniční budova byla původně vězení) bylo nějak špatně postavené, takže bylo slyšet bití pacientů i z jiných pater. Na některé z protějších cel vykřikoval občas nějaký kluk: „První budou na měsíci sovětští kosmonauti!“ Spoluvězni si ho nejspíš dobírali, protože vykřikoval pořád hlasitěji a hlasitěji, dokud do cely nevtrhli sanitáři a nezačali ho bít. Později jsem ho i viděl. A opravdu, na jeho zoufalé výkřiky mu spoluvězni tiše odpovídali: „Američtí…“, čímž ho přiváděli do stavu nepříčetnosti. …

Šlo de facto o vězení, s omezeným přídělem jídla, ostnatým drátem, strážemi, které bylo ještě umocněno tím, že mělo status „nemocnice“: „Kromě obyčejných vězeňských potíží přibyly ještě i potíže spojené s psychiatrickou léčebnou: časově neomezené věznění, nedobrovolná léčba, mlácení a naprosté bezpráví. Stěžovat si nebylo komu – jakákoli stížnost přistála v tvém chorobopise a nahlíželo se na ni jako na svědectví o tvém bláznovství.“

Tento vskutku ďábelsky zločinný druh represe, který byl výsledek snahy nahlížet na normální společnost skrz komunistickou ideologii, tedy jako na společnost vadnou, neschopnou dostát „dějinným zákonitostem“ (přesně tak došli k „fantasmagorickým“ represím Rudí Khmerové v Kambodži, nebo Mao v Číně), připodobňuje sovětské psychiatry k nacistickým „lékařům“ v koncentračních táborech.

Škodit s chutí Bukovského paměti ovšem nejsou jen svědectvím o povaze represí v SSSR. Jeho vězeňské zkušenosti jsou vhledem do nitra sovětské společnosti a sovětského systému 60. a 70. let, který má před jakoukoli politologickou analýzou jednu obrovskou výhodu – je to pohled z útrob režimu člověka, který si přitom zachoval svoji vlastní identitu a autonomní rozum. Ke svému náhledu dospěl na základě rozhovorů vedených dlouhé roky se spoluvězni v lágrech, věznicích a psychiatrických léčebnách, kam sovětská moc shromáždila celé spektrum sovětské společnosti – od zlodějů, přes ředitele podniků až třeba po akademiky.

Bukovský je navíc výtečný pozorovatel, který si všímá i detailů a s klidem glosující věci, které by jiného vyvedly z míry. I v těch nejvypjatějších chvílích na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben si zachovává chladnou hlavu, analyzuje situaci a řeší, jak se z konfliktu dostat pokud možno bez následků, neprovokuje personál ani bachaře, ani se nevyvyšuje nad kriminální spoluvězně, která má za „soudruhy“ v boji proti systému – zlodějské podsvětí to cítí a drží nad ním ochrannou ruku.

Bukovský se snaží věznění přežít pokud možno ve zdraví ne proto, že se snad „napravil“ a nadále už bude držet hubu, ale aby mohl dál proti režimu bojovat, protože jen co ho pustí z vězení, a jednou ho pustit musí, tak půjde do toho znovu! Pobyt na svobodě se pro Bukovského sestával z horečnatého úsilí vyřídit co nejvíc věcí, než ho zase uvězní („…pokaždé, když mě pouštěli, přemýšlel jsem o jedné věci – jak stihnout co nejvíce práce…“).

Bukovský čelí systému s nadhledem antického filosofa. Aniž by se utápěl v nenávisti a emocích, či jiných vnitřní sílu odčerpávajících věcech, škodí systému s chutí a s rozmyslem. A systém, světe div se, na Bukovského nemá. Bukovský nad atomovou velmocí zvítězil. Sám.

Pokud snad máte deprese, nebo si náhodou myslíte, že celý tenhle stát jde do háje, komunisti vylézají z děr atd. atp., tak si přečtěte Bukovského. Je to naprosto občerstvující čtení.

Petr Placák

Vladimír Bukovskij: A vítr se vrací Příběh disidenta. Vydaly nakladatelství Volvox Globator a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012