Rozhovor Babylonu s polárníkem Miroslavem Jakešem

* Kdy a jak jsi se poprvé dostal do Grónska?

Poprvé to bylo v roce 1984, kdy jsem spolu s Pavlíčkem a Weignerem přešli Grónský ledovcový štít, což je největší ledovec na světě mimo Antarktidu – zabírá plochu skoro dva milióny čtverečních kilometrů a kdyby roztál, tak hladina světových moří stoupne o šest a půl metru. Byla to jedna z výprav, kterou vymyslel Pavlíček. Dva roky předtím jsme byli v Himalájích, při cestě z hor jsme přemýšleli o dalších plánech a první, co nás napadlo, bylo Grónsko.

* Jak jste se tenkrát dostali do Himalájí?

Cesty to byly zpočátku na devizák, ale já měl štěstí, že jsem si později díky bráchovi, který pracoval v Německu a posílal mi peníze, mohl otevřít devizový účet, což málo lidí vědělo, že to jde, a pak už to bylo mnohem snazší dostat se ven. Vidět Everest byl můj první cíl. Rozvázal jsem kvůli tomu tehdy i pracovní poměr, protože mi v práci, na generálním ředitelství Kovohutě, nechtěli dát neplacené volno. Šel jsme pak dělat dělníka k vrtům, kde jsem před nástupem řekl, jaký mám zájmy a že občas potřebuju volno, což mi ředitel podniku přislíbil.

Neměli jsme tehdy žádný konkrétní cíl, jen jsme chtěli chodit po horách v neznámém terénu. Byli jsme v takových oblastech, kam ani turisti nechoděj a dělali jsme tam výstupy takového lehčího rázu. Jednou v noci přišel vítr, já měl takový jednoduchý primitivní stan, který jsem si ušil z padákoviny, takové áčko, Pavlíček měl taky svůj, a ten vítr byl tak ostrej, že jsme si mysleli, že nás to odnese, takže jsme vždycky na sebe křičeli, seš tam ještě!Pavlíček letěl tehdy napřed do Lukly a já jsem celou cestu z Lamosangu šel pěšky – dneska se už to chodí z Jiri, což je blíž. Pavlíček měl tedy náskok a šel na Gokyo, což je hora, asi 4 000 metrů, taková turistická vyhlídka, a když se vracel, vidím ho, jak jde proti mně, jsem připraven ho pozdravit a on normálně kolem mne prošel, přitom se na mě díval. Musel jsem na něj zakřičet, a až pak se otočil.

* Točila se mu hlava z horskýho vzduchu?

Ne, ale já jsem šel rychle. On měl spočítaný, že není možný, abych tam za tu krátkou dobu došel – viděl mě, ale vůbec ho nenapadlo, že bych to mohl bejt já. Myslel si, že to je nějaký dvojník nebo co.

Potom jsme spolu šli k Tibetu do průsmysku Nangapala, nebo jak se to jmenovalo, kudy chodili pašeráci s jaky, a aniž jsme to měli v plánu, zašli jsme se podívat pod Cho Oyu, což je osmitisícovka. A jen tak, měli jsme jen mačky, cepín a kousek lana, jsme šli nahoru. Vylezli jsme do prvního výškového tábora a ještě kousek nad něj, a pak najednou bylo vidět, jak se od Tibetu ženou strašný mraky a Pavlíček rozhodl, že se vrátíme, což mne trochu naštvalo, ale bylo to asi dobře. A při tý zpáteční cestě jsme spali jsme pod nějakou jeskyní, povídali jsme si a tenkrát padlo to Grónsko.

* Jen tak, Grónsko.

Ano. Původně jsme chtěli jít sami, ale největší problém jsme měli s tím, jak budeme určovat polohu – to je nejdůležitější vědět, kde jsi a strefit se dobře na druhou stranu, kde je letiště.

* Věděli jste, odkud a kam jít?

Z východu na západ – ono taky moc možností není. Letadlo lítá do Kulusuku, na jeden z ostrovů u východního pobřeží, odkud tradičně vyráží výpravy přes ledovec. Přiletěli jsme tam z Islandu a vůbec jsme netušili, že to letiště je na takovém ostrůvku a nevěděli jsme, jak se dostaneme na pobřeží. Vůbec jsme ani nevěděli, jak se dostaneme do Grónska. Na Islandu, kam jsme přijeli lodí z Bergenu, jsme chodili po přístavech a hledali nějakou loď, jestli tam náhodou nejede. Nikoho jsme neobjevili a nakonec jsme letěli takovým malým letadlem.

Takže jsme byli na ostrově a nevěděli, co dál – tehdy nebyla možnost sehnat si nějaký informace přes internet, informace jsme neměli prakticky žádný. Vlastně jsme jeli nablind. Nakonec jsme si najali Eskymáka, který nás převezl na další ostrov, Tasilaq, kde byla stejnojmenná vesnice a kde jsme sháněli další převoz. Nikomu se moc nechtělo, až jsme narazili na Eskymáka, který zareagoval na flaštičku whisky. Jmenoval se Karbo. S Eskymákem se pokračování na straně 5 ze strany 1 musí jednat tak, že když od něj něco chceš, musíš ho nejdřív vyhecovat -to bude těžký, moře bude rozbouřený, to nezvládneš atd. Takže jsme ho vyhecovali, vyrazili jsme a málem to skončilo katastrofou.

Když jsme vyjeli z chráněný zátoky na otevřené moře, tak to bylo opravdu bouřlivý. Vlny se nám přelévaly přes člun a vypadalo to, že nás to každou chvíli převrhne. Eskymák to raději obrátil k nejbližší pevnině, kde jsme přistáli jako trosečníci, rychle jsme museli celou loď vyložit, aby ji vlny nerozbily o skálu, a na tom místě jsme pak bivakovali. Karbo neměl nic a jediný, z čeho byl smutnej, že ztratil tu láhev whisky, která mu zapadla někde mezi balvany. Až do rána tam pak jen tak seděl na skále. Příští den jsme se tedy vrátili, navíc mu došel benzín, takže bychom k pobřeží asi tak jako tak nedopluli. Pak jsme si sehnali takový větší člun, který měl už krytou palubu. Měli ho takoví dva kluci, patnáct a osmnáct let, který nás dopravili do fjordu Johan Peterson, který byl plný ledu a problém byl vůbec někde přistát. Ale podařilo se jim mezi krami prokličkovat, vysadili nás a rychle pospíchali zpět, aby je tam led neuzavřel.

Poblíž jsme pak objevili takovou malou chatičku a v ní jsme se pak připravovali na cestu. Pavlíček vařil čokoládu, takovou míchanici v kotlíku, kterou pak vylil do igelitu a nechal ji zmrznout. Byla z toho taková hrouda a když někdo na ledovci omdléval hlady, tak si mohl kousek cepínem urazit – ta jediná nebyla na příděl. V Grónsku jsme dokupovali hodně margarínu, na tom jsme jeli hodně, na margarínu.

Pak jsme dělali horami pět dní vynášku na kraj ledovce. Museli jsme jít nadvakrát, i když jsme toho moc neměli – každý měl takový ten dětský plastikový pekáč, na kterém jsme táhli batohy a všechny zásoby. Nandali jsme si lyže a vyrazili.

* Byli jste navázaní?

Byli, na takovym laně, či spíš šňůře a mezi prvním a druhým byl ještě udělaný takový jakoby lanový žebřík, lano s oky, po kterým se měl pokusit ten, kdo šel první a propad by se do trhliny, dostat nahoru. Spíš to ale sloužilo jako takový psychologický účinek pro uklidnění, než že by to mělo nějaký skutečný význam. Já měl starý lyže, který jsem našel na půdě, s kandahárem, od kterého jsem blbec ještě odtrhal hrany. Navíc jsem lyže ještě zkrátili, aby byly lehčí, ale ony měly být naopak delší, kvůli rozložení váhy.

* Co jste jedli?

Jedli jsme jenom ráno a večer, přes den na krátkých zastávkách jenom nějakou tu čokoládu a tak. Stravu jsme měli založenou na tucích. A pak polívky. Všechno jsme jedli z jednoho kotlíku. Vařili jsme na petrolejovém vařiči. Občas se nám stalo, že jsme polívku zvrhli, protože jsme v tom stanu, který byl dvakrát dva metry, byli jako sardinky, takže jsme to museli vylízat z podlážky. Moc jsme toho tenkrát neměli – v porovnání s tím, když jsem šel pak přes Grónsko sám, takže jsme hodně zhubli. Na konci nám zůstal jen kousíček salámu. V tundře jsme si pak vařili už nějaké lístky z keříků, abychom tu vodu obarvili, to už bylo takový to šizení žaludku.

* Jídlo jste měli přesně rozpočítaný?

Přesně. Měli jsme dohromady jednu lžící, kvůli váze, to šlo do posledního detailu, a začínali jsme tak, že si každý dal deset lžic a dal to druhému, a tak to šlo dokola, a jak to ubývalo, tak každý jen pět lžic, tří lžíce a nakonec jednu. Čabajku jsme si přesně rozdělili, nebo třeba i oříšky jsme si rozpočítali, jednotlivý zrníčka, to se přesně všechno dělilo. To jsem tenkrát ocenil, že když jsem to jednou v sobě neudržel a vyzvracel se, kluci ještě udělali navíc pro mne polívku, protože jsem vlastně přišel o jídlo.

* Z čeho ses poblil, z jídla plus vyčerpání?

Ono jak to bylo strašně tučný, jak to bylo horký a nemohl si u toho člověk stoupnout nebo si sednout, jedl to ve skrčené poloze v leže ve stanu, a taky jak jsem to do sebe házel… Stalo se mi to několikrát, že jsem to chtěl vyzvracet, vždy jsem to ale zadržel zuby, protože přijít o jídlo by byl malér. Tentokrát jsem to ale neudržel, stačil jsem ještě vykřiknout, rychle pytlík, vyzvracel jsem to a dal to mimo stan, kde to zmrzlo v takovou hroudu. Pak jsem si to vzal s sebou, pro jistotu, kdyby bylo nejhůř -byl v tom salám…

* Jak probíhala noc, spali jste?

No, já jsem se celou noc vlastně těšil, až bude ráno. Jedině Pavlíček na tom byl snad líp. Kromě spacáku měl totiž ještě takovou péřovou soupravu, kterou nechal vždycky vymrazit, takže to neměl tak mokrý.

* Sušili jste věci na mraze?

No sušili. Zkoušeli jsme to, ale jak se v tom peří udělají zmrzlé hroudy, tak už to nevysuší nic. Ze začátku možná, když je ještě taková to normální vlhkost, ale jakmile se tam udělají ty hroudy, z vody a peří, tak je to konec, s tím už se nedá dělat nic -ze spacáku už je pak jenom chrastící ledový pytel. Weigner, který to měl nejhorší, vždycky rezignovaně zalez do pytle s těma ledovýma hroudama, což byla taková jen psychika, kdy si člověk myslel, že ve spacáku je to lepší, než bez něj. Navíc ještě ta naše nezkušenost. Místo, abych dýchal ven, dýchal jsem do spacáku, čímž se to ještě zhoršovalo. Takže v noci jsem čekal na ráno a jestli jsem měl nějaké mikrospánky… Asi jsem je musel mít, jinak bych to nevydržel, ale jinak se mně zdálo, že celou noc bdím. Ještě za tmy jsme pak museli vstát a začít vařit, protože to tak dvě hodiny trvalo, a den se neustále zkracoval. A taky jsme museli rozmrazit boty, protože jinak nešly obout. Byly zmrzlý, a časem se navíc scvrkly. Takže se musely rozehřát a rychle pak narvat na nohu, než zase zmrzly. Noha v nich byla jako v krunýři, takže jsem měl úplně sedřený nohy. No a pak jsme šli s krátkýma zastávkama, dokud to šlo, ještě zkraje tmy. Jak se nám po několika dnech na lyžích ulámalo veškerý vázání, tak jsme to museli vázat všelijak provázkama a museli jsme neustále zastavovat – já na lyžích neměl už vůbec nic, naštěstí tam ale zůstaly takové malé háčky, za které jsem mohl provázky uchytit. Teď jsme museli pospíchat, protože po západu slunce byl takový mráz, že rukavice nešly sundat a něco opravovat, protože během několika sekund byly prsty úplně zmrzlý. Musel se postavit stan, který byl naštěstí tak konstruován, že jsme měli dvě dlouhý tyčky, které tvořily stříšku a daly se jen tak nasadit, takže to bylo rychlý. Ale i tak jsme jej museli stavět všichni tři společně, protože jinak by nám uletěl. Už jsme byli ale sehraní, nikdo nemluvil, všichni věděli, co mají dělat. První lezl dovnitř ten, kdo měl vařit, další šel dělat sníh atd. Přes den padaly jenom ty povely.

* Ve spacácích večer jste se pak bavili?

Jo, to jo.

* Očem?

Pavlíček hodně vyprávěl o polárních výpravách. Probírali jsme všechno možný. Co tam taky dělat v tom stanu, kde byl mráz – to byl jednoduchý stan, nebyl dvojitý, jak jsou dneska, pořád nám na hlavu padal shora led.

* Opolitice jste se hádali?

Ne to ne.

* Neměli jste ponorkovou nemoc?

Ne. Jednou mě Pavlíček naštval, ale to bylo hned na začátku, to byla taková blbost. Hodil mně obal od spacáku místo, aby mně jej podal a mně to uletělo. Já bych se třeba i rozčiloval, kdyby byla normální situace, ale čím je situace horší, tak tím víc se snažím zůstat klidný, neplýtvat energií. Rozepři jsme měli vlastně jenom jednu, to už bylo v samém závěru. Chtěli jsme si zkrátit cestu přes jezero, který bylo zamrzlý. Vpředu šel Weigner, já byl druhej a najednou koukám, že se mu stopa nalévá vodou. Zastavili jsme, klepli do toho cepínem a led měl sotva dva centimetry. Pavlíček, že musíme okamžitě nazpátek, Weigner byl proti, už jsme měli za sebou dva kilometry a byli jsme strašně utahaní. Já jsem byl takový neutrální, taky se mi nechtělo vracet, ale Pavlíček nedal jinak. Vrátili jsme se a šli podél břehu, tak metr od něj, a dvakrát se tam někdo probořil. To byla taková chvilková rozepře, ale jinak to bylo všechno v pohodě.

* Jak jste se uprostřed bílé pláně orientovali?

To bylo nejsložitější. My jsme vůbec nevěděli, jak tu polohu měřit. Pavlíček byl u Mrkose, u hvězdářů, chtěli jsme sehnat nějaký teodolit a stojan, k tomu ovšem musí mít člověk hvězdářský tabulky a znát přesný čas. Ani nevím, jak jsme přišli na Weignera, který byl vystudovaný geodet a uměl polohu určovat. Na vysoký škole někde sehnal takový jednodušší, ruční oktant, který se zaměří na sluníčko. Měl s sebou vzorečky a počítal to, musel znát koeficienty, tabulky k tomu a pak jsme museli mít na vteřinu přesný čas kvůli poledníku. Nás ale hlavně zajímala šířka, kde nebyl čas zas tak důležitej – věděli jsme, na které šířce máme sejít z ledovce. Měli jsme dvě metody měření. Měřilo se v pravé poledne, kdy slunce kulminuje, a nebo pomocí tří čar. Měřilo se třikrát denně, do mapy se zanesly tři čáry a v těžišti toho trojúhelníku byla naše poloha.

* Během pochodu jste se ale z té polohy vzdálili…

No právě, mělo se to měřit na místě, v průběhu několika hodin, takže to bylo takový všechno přibližný. Potom to Weigner ve stanu počítal, při svíčce. To byly hrozný podmínky. Byli jsme u toho tři, jeden to držel, druhý musel sledovat čas a třetí zapisoval údaje. Člověk přitom promrzl, protože to trvalo dlouho.

* Používali jste kompas?

Měli jsme jeden kompas a šli jsme podle něj. Museli jsme ale znát deklinaci, která byla asi přes třicet stupňů, ale pořád se při pochodu měnila, magnetický pól je vedle Grónska v Kanadě. Snažili jsme se jít vždy nejdýl, hlavně když jsme nestíhali denní normu a šli jsme i za tmy, hlavně zpočátku, kdy jsme ušli třeba jen osm kilometrů, a když už se šeřilo, tak jsme šli podle hvězd. Ve dne jsme chodili podle sluníčka nebo podle větru nebo podle zastrug, což jsou pravidelné sněhové vlnky, které vytváří na ledovci vítr. Uděláš si k nim úhel a jdeš pak podle toho.

* Polohu jste přibližně znali, směr přibližně taky – jak jste směr udržovali během pochodu?

Většinou jsme směr drželi tak, že jsme šli přesně za sebou a ten poslední nesměl vidět toho prvního. Když ho neviděl, tak jsme šli rovně a jakmile se ten vpředu odchýlil třeba doprava, tak ten vzadu křičel levá, nebo zase pravá. Udržet směr bylo těžký, ale nakonec se nám to podařilo, protože za těch cirka 550 kilometrů jsme se na konci odchýlili jen o několik kilometrů. Z toho jsem měl vůbec největší starost, jak najdeme na druhé straně, na tom západním pobřeží Grónska letiště v Kangerlussuaqu, což je dánsky Sondre Stromfjord.

* Jaký to bylo, když jste se po 40 dnech znovu ocitli na skále?

Zvláštní. Nejhorší je vždycky výstup na ledovec a sestup z něj, protože tam je led zvrásněný a jsou v něm hluboký trhliny – nahoře to jsou pak už bílé pláně, to není problém. První dny, kdy jsem šel zrovna první, tak mi několikrát projela jedna noha sněhem do nějaké pukliny. Na konci to bylo taky špatný, ale podařilo se nám prokličkovat a měli jsme i kousek lana, takže jsme se jistili. Když jsme se pak po těch dlouhých týdnech dostali na pevnou půdu, byl to neuvěřitelný pocit. Najednou člověk viděl něco jinýho, než bílý pláně, a každý šutr byl něco úžasného. V údolí, kam jsme sešli, byli sobi, kteří byli tak zvědaví, že se na nás chodili dívat až na několik metrů.

* Přešli jste ledovec a ocitli jste se v ráji.

Hlavně bylo znát oteplení. Postavili jsme na půdě stan, dělali si oheň a sušili všechny věci, který byly zmrzlý. Spacáky byly mokrý, tak jsme do nich dali rozehřátý kameny. Pak to ovšem trvalo ještě několik dní, než jsme došli na letiště. Problém byl v tom, že jsme nevěděli, kde jsme z ledovce sešli a jestli máme jít na sever nebo na jih. Měli jsme kus mapy, takový výsek, a zjišťovali jsme, jestli jsme vůbec v mapě. Každý to hádal jinak. Šli jsme podle mapy, která nebyla moc podrobná, centimetr byl asi dva kilometry a nebyly tam zakreslený detaily, byla tam spousta jezer, která nejsou mnohdy ani na stovkový mapě, a ten terén byl neuvěřitelně podobný – každé údolí se podobalo tomu předešlému. Nejdřív jsme šli podle Pavlíčka a došli jsme k ledovci, takže to padlo, pak jsme pokračovali cestou, kterou jsem hádal já, až jsme dorazili k takovému ledovcovému splazu, podle kterého jsme pak definitivně určili, kde jsme. Tam jsem taky odhodil zvratky, které jsem s sebou táhnul, kdyby bylo nejhůř. Na letiště nám to trvalo ale ještě dva dny. Tehdy byla ještě studená válka a letiště Sondre Stromfjord, nebo-li Kangerlussuaq, byla americká vojenská základna a my jsme tam neměli co dělat. Museli bychom mít povolení z velení NATO v Bruselu, ale my nic neměli, jeli jsme tam na normální turistické vízum, nikde jsme to nenahlásili, celý to bylo dělaný v tajnosti.

* Byli jste z komunistické Evropy, byli jste tam tajně – měli jste nějaký problém?

Z ledovce jsme sešli na cestu vedoucí k letišti, později jsem zjistil, že to bylo u Cukrové hory. Řekl jsem klukům, ať jdou napřed, protože jsem měl dokrvava sedřené paty na nohou, bylo to zlý a nemohl jsem skoro chodit, když nám najednou zastavilo nějaké auto – byli to dělníci z té americké vojenské základny a odvezli nás do hotelu v areálu letiště. Měli jsme šílenej hlad a Američani z vedlejších pokojů nám přinášeli jídlo, protože se to rozkřiklo. Jak člověk dlouho pořádně nejí, tak to hned zase vyblije, aspoň já jsem šel na záchod. V hotelu jsem se vysprchoval a s úžasem jsem zjistil, jak jsem hubenej. Vyprali jsme si a já si zašíval celou noc díry na šatech, protože jsem byl úplně roztrhanej, tak abych aspoň trochu vypadal. Ráno nás pak odvezli na civilní letiště. Nevěděli jsme, kdy co letí, neměli jsme koupenou zpáteční letenku, na to padnul celý devizák, veškerý peníze, i když to nebylo drahý – každý jsme měli od banky asi dvě stě dolarů, něco jsem měl ještě od bráchy. Weignerovi zbylo asi dvacet dolarů, a s tím jsme šli na nákup. Na letišti jsme museli čekat na letadlo tři dny. Na sobotu a neděli jsme každý měli tři veky a kostku másla, kupovalo se to stylem kalorie lomeno cena – za málo peněz co nejvíc kalorií. Já to sněd hned první den, protože jsem měl pořád strašnej hlad. Druhej den tam přijela americká vojenská policie s Dánama a kluci šli na výslech. Já jsem tam zůstal s věcma. Bylo jim ale hned jasný, že jsme výletníci, že nejsme žádní špioni.

* Letěli jste do Kodaně?

Ano, tam jsme jednu noc byli u horolezeckého svazu, kde jsme to taky nahlásili – v nějakých statistice jsme taky uvedení, že jsme byli 41. expedice na Grónský ledovcový štít od doby Nansena, od roku 1888, jako první čs. výprava. Kluci pak jeli domů a já jsem volal za poslední prachy bráchovi do Německa, aby mi poslal prachy do Osla, protože tam jsem měl nějakého známého mého otce, z války, z koncentráku. Brácha mi tam poslal 500 marek, a teď jsem neměl peníze na cestu do Osla, tak mi nějakej dánskej horolezec dal sto korun a já pak jel stopem. Jezdil jsem stopem z Norska do Švédska, až do Finska a pak jsem se vrátil z Petrohradu do Prahy.

* Jak jsi se dostal přes finsko-sovětský hranice?

To bylo zajímavý, to jsem sám čekal, co bude, protože jsem v pasu neměl žádný povolení, ani pozvání jsem neměl. Přijel jsem s jedním tirákem na hranice u Viborgu, a teď ten ruskej voják se mi hrabal pořád v pasu a nemohl se ničeho dohrabat. Zavedli mě na strážnici a ptali se mě, odkad jedu. Tak říkám z Grónska. Teď měli problém, co se mnou, za chvíli jim už měla končit směna a měli jít domu. Bylo štěstí, že už v Helsinkách jsem si zarezervoval místo v letadle z Petrohradu do Prahy. Ukázal jsem jim tedy tu letenku. Nakonec mi dali do pasu takovej lístek, že to je na transit, a že nesmím nikam jinam. Přijel jsem do Leningradu, věci si nechal na Finském nádraží, prohlédl jsem si Ermitáž a večer jsem začal shánět, kde vlastně budu spát, peníze už mě docházely, ale v parku se mně kvůli milici spát nechtělo. Chodil jsem po Něvském prospektu a přemítl jsem, co budu dělat, když mě zastavil nějakej člověk, dali jsme se do řeči a on mě pozval k sobě do bytu. Byl to ale pijan, ještě jsem s ním musel vymést nějakou hospodu, takovej pajzl, nějaký podsvětí, měli jsme jet metrem domů, a oni ho tam nechtěli pustit, že je ožralý, tak jsme šli na druhou zastávku, kde jsem mu pozapínal kabát a řekl jsem ať nemluví a protáh jsem ho do metra. Kupodivu to místo, kde bydlel, našel – bylo to na sídlišti. Druhý den jsme šli k němu do práce, pro peníze, ale tam ho vyhodili. Dal jsem mu tedy, co jsem měl a on řekl, že než odjedu, že můžu do té doby u něj spát. Dal mi klíče a od tý doby jsem ho už neviděl. Byl to nějaký umělec, a první, co bylo, když druhý den vstal, že si něčeho loknul, takže se s ním nedalo moc mluvit.

* Jak ses odtamtud dostal?

Měl jsem letět s ČSA, vše probíhalo normálně, až pak nějakej voják se mi zase hrabal v pase a pak řekl, kde jste bydlel? Nechtěl jsem prozradit toho člověka, u kterého jsem bydlel, aby z toho neměl snad nějaký průšvih, tak jsem řekl, na nádraží. Na kterým? Na Finským. Bylo mu divný, že někdo tři dny spí na Finském nádraží. Přišel nějaký důstojník, kladl mi pořád nějaké otázky, pořád jim to vrtalo hlavou. Všichni už byli dávno odbavení, už se čekalo jenom na mě, a nakonec to rozřešila nějaká děžurnaja, která přilítla a začala křičet, co tady ten člověk dělá, jak to, že není v letadle! A před ní ten důstojník couvnul, rezignovaně řekl tomu vojákovi ať tam něco napíše. Tak jsem prošel tou nástupní chodbičkou do letadla a jakmile jsem se usadil, už začalo rolovat. Vezmu si tam Československý sport a čtu: Čs. expedice přešla Grónsko. Pavlíček tam dal článek.

* V Česku jste pak žádný problémy s tím neměli, že to nebylo pod nějaký svazem?

My jsme měli vždy na tyhle výpravy nějaká razítka od horolezeckého spolku.

* Později jsi přešel grónský ledovec sám…

To bylo v roce 1996.

* Měl jsi nějaký spojení se světem?

Ne.

* Satelitní telefon jsi neměl?

Ne to tenkrát ještě nebyl, nebo možná byl, ale já jej neměl.

* Jak jsi určoval polohu?

Tenkrát už byla džípíeska.

* Byls tam opět inkognito?

Jo. Když jsem se vrátil, tak jsem napsal tomu dánskými polárnímu institutu, žádost o povolení, jen tak, abych věděl, a oni mně poslal takový dotazník, kde na první straně stálo, že sólové výpravy se nepovolují a od října do dubna skupinový taky ne, důvod: velké nebezpečí.

* Tys to šel kdy?

V září a začátkem října. Většinou se chodí do konce srpna. Takhle pozdě to má ale výhodu v tom, že ledovec je na okrajích zmrzlej, že se tam netvoří jezírka. Později jedna česká výprava měla takhle velký problémy. Ten rok bylo mimořádně teplo, při okraji ledovec tál, bylo na něm hodně vody, vytvořila se tam obrovská jezera a řeky a oni měli vůbec problém se odtamtud dostat. Taky jim docházelo jídlo, měli štěstí, že tam našli stan po nějakém Američanovi a nakonec museli zastřelit hladového medvěda, který se zatoulal z východního pobřeží až k západnímu.

* Měls nějaký průšvih, nebo to proběhlo hladce?

Problémů jsem měl celou řadu, ale podařilo se mi je bez následků pro tělo vyřešit, i když povětrnostní podmínky byly horší než při prvním přechodu. Z toho jsem měl největší radost – řadu dní vůbec nesvítilo sluníčko. Šel jsem v mlze a kdybych měřil podle sextantu, tak bych byl v háji. Takže mě pomohla GPS, kterou jsem chránil jako život, měl jsem ji neustále na prsou. Měl jsem dost zásob i benzínu do vařiče, i když problémy se vyskytly. Jednou mi hořelo ve stanu, nebo byl takový vichr, že jsem nemohl postavit stan – kdybych měl blbej stan, tak jej nepostavim vůbec. Když jsem došel, nebyl jsem fydokončení dokončení na straně 8 zicky vůbec zničenej. Vlastně poslední den, od ledovce to je 32 km na letiště, já to chodím dva dny, a tenkrát jsem to ušel za den a posledních dvacet kilometrů za čtyři hodiny. Házel jsem do sebe tyčinky jako do lokomotivy a hnal jsem to. Na váze jsem ani moc neztratil, akorát jsem byl od větru omrzlej ve tváři. To mě hrozně těšilo, že jsme zužitkoval ty zkušenosti, protože kdybych to šel poprvé, tak bych tam zahynul.

* Počítal jsi kroky?

Jo. Vždycky jsem měl určitý počet kroků, propočítal jsem celý Grónsko. Po určitém počtu kroků jsem opravoval směr kompasem, po určitých krocích jsem dělal krátké přestávky, něco popil.

* Denně jsi dělal kolik?

Zpočátku málo, třeba i jen dvanáct kilometrů. Ta první část je i maličko do kopce, druhá se jde zase malinko dolů. Pak něco ujíš, máš ty sáňky lehčí, takže už to jde rychleji. To byla nezapomenutelná výprava. Jinak mám další, třeba na Špicberkách jsem měl taky dobrý výpravy, ale já se o tom už ani nezmiňuju – když to děláš, tak už ti to nepřijde vůbec extrémní. Ta první cesta je vždycky nejhorší, protože nevíš, do čeho jdeš. Když jdu dneska třeba na Newtontoppen, nejvyšší horu na Špicberkách, tak už je to pro mne turistický výlet.

* Byl jsi několikrát na severním pólu. Jak se pól vůbec najde?

Tam je to zvláštní. Jednou jsem tam šel s dvěma Rusy, už jako poslední výprava. Přišli jsme tam a byla tam jedna kanadská výprava se psy, která měla dokázat, že Robert Peary došel na severní pól – pořád se o tom vedou diskuse, jestli tam byl nebo ne, ale zkušený člověk ti řekne, že ne, že se jen k němu přiblížil. Peary byl podporovaný National Geografic, tak ty o tom samozřejmě psaly, že tam byl. Den předtím jsem narazil na jejich stopy, asi jsme se dostali do toho kanadského sektoru. Ti Kanaďani pěkně riskovali, chtěli to stůj co stůj dokázat a několikrát se jim probořily sáňky. To se nedělá. Navíc to šli za jiných podmínek, než šel Peary, měli GPS a bez ní pól najít je skoro nemožný. Před pólem musí člověk džípíesku zapnout a běhat podle ní, protože ten led se neustále pohybuje a když se chceš na pól dostat, tak si ho musíš vyběhat. Tenkrát s těma dvěma Rusy jsem musel na severní pól dvakrát. Poprvé pro nás nepřiletěla helikoptéra. Tak jsme tam šli druhý den zase a museli se několik kilometrů vracet, protože mezitím nás kra odnesla do kanadského sektoru. Narazili jsme tam na ty Kanaďany, kteří tam byli zastanovaný, a oni měli v tu samou chvíli půlnoc, zatímco my jsme měli poledne, protože jsme šli podle špicberského času, zatímco oni šli z druhý strany, kde je zhruba o dvanáct hodin posun. Všichni jsme měli jinej čas a všichni měli přitom pravdu.

* Co to dělá se sluncem?

Většinou se pohybuju podle sluníčka. Jak se člověk blíží k pólu, tak je stále obtížnější se orientovat, protože jak se tam poledníky sbíhají, tak stačí udělat pár kroků ze směru a už seš úplně na jiném poledníku, a to slunce vlastně už leží jinak, na jiném poledníku, podle kterého jdeš, a mělo by být támhle, zatímco je najednou úplně jinde. Šel jsem podle slunce, přešel jsem pól a najednou naskočily úplně jiné souřadnice a teď – kde je vlastně slunce? Předtím jsem měl slunce tady, ale najednou se to všechno stranově obrátilo a měl jsem je za sebou.

* Jak to tam je s kompasem?

Na severním pólu vlastně ukazuje na jih, ale používám ho taky, v mlze. Když je slunce zezadu, tak jdu podle úhlu vlastního stínu. Pochod na severní pól se mi líbil, protože tam si nemůžeš nic naplánovat, jako třeba v horách, tam není vůbec nic stabilní a každý den se to mění, není to stereotypní, nedá se to předem naplánovat, tam si nemůžeš dělat vůbec žádný plán a každej den je v podstatě jinej. Musíš u toho myslet.

* Jak jsi přišel o prsty?

To bylo na Aconcaque.

* Kdy?

V roce 1986. To jsem ještě předtím v Grónsku záviděl Weignerovi, který přišel o prsty u nohou už na nějaký horolezecký výpravě v Kanadě, a jak je měl uřízlý, tak se mu snadněji nazouvali boty. V tý Kanadě tenkrát omrzli všichni a sranda byla v tom, že těm ostatním prsty uřízli už v Americe a když přiletěli nazpátek, tak ještě leželi v nemocnici na Vinohradech, on je šel navštívit, ukázal přitom svý prsty doktorce, která je měla v péči, a ona mu je uřízla taky.

* Cha cha cha.

Cha cha cha. Ivan Boháček, který dodnes dělá jeden vědecký časopis, tak ten jediný o ně nepřišel – měl je sice černý taky, ale nějak se mu je podařilo vyléčit.

* A jak to bylo s Aconcaquou?

Chtěl jsem Aconcaquu lízt jak můj kamarád Vláďa Bezděk, který ji vylezl jako první Čechoslovák. Od něj jsem měl určitý rady a taky kontakty na jednoho Argentince, Eduarda v Mendoze, který mě potom taky pomáhal. Jenže mi trvalo dlouho, než jsem si vyřídil všechny papíry a odletěl jsem až začátkem června, když už je vlastně zima, protože tam je to obráceně. Přijel jsem tam, když byl vrchol zimy a tam nikdo nebyl – v létě tam jinak jezdí stovky lidí. Později jsem se ptal v nemocnici, jestli tam byl někdo přede mnou, a nebyl. Stopy tam nebyly, nic. Musel jsem si prošlapávat cestu, lavinami, který tam byly spadlý, a měl jsem smůlu, protože mě začal bolet zub – kdyby mě bolet nezačal, tak bych o prsty nepřišel, protože první dny bylo hezký počasí. Vydržel jsem to jednu noc do základního tábora, ale tam už byla ta bolest taková, byla to stolička, že jsem to nevydržel a obrátil to. Běžel jsem dolů a pak do Mendozy za tím přítelem Eduardem, který mě dohodil nějakého známého zubaře, který to zrentgenoval a rozhodl, že musí zub pryč. Pak to ještě tři dny tak bolelo, že jsem nemohl nic dělat. Když se to pak zklidnilo, hned druhý den jsem vyrazil, ale bohužel už se zhoršilo počasí. Šlo to rychle, já už byl druhý den v základním táboře, odkud jsem vyrazil na vrchol. Došel jsem do takového sedýlka, a tam byly dva vrcholy – jeden vlevo a druhý vpravo a já teď nevěděl, který je ten pravý. Kdyby tam byla nějaká cedule, tak jsem byl za půl hodiny na vrcholu a bylo by to pohodě. Já si ale myslel, že to ještě nemůže vrchol být. V zimě byl krátký den, tak jsem to nechtěl riskovat a slezl jsem zase dolu. Čekal jsem pak, co se bude dít, jestli nedostanu horskou nemoc, jak jsem to lezl rychle. Třetí den jsem pak vylezl do 6 100 metrů a odtamtud jsem pak čtvrtý den vyrazil na vrchol, ale to právě přišel pověstný viento blanco. Už ráno foukalo. Doufal jsem ale, že to přestane – byla to totiž poslední možnost, měl jsem to tak rozpočítaný, jídlo už mi docházelo, tak jsem vyrazil. Nahoru to ještě šlo, protože vítr foukal zezadu nebo z boku. Vylezl jsem na vrchol, nic jsem ale neviděl, udělal jsem tam jen dva snímky u tý vrcholový tyčky. Když jsem scházel dolu, začalo navíc sněžit. Uklouzl jsem na zasněžené skále a spadnul jsem asi padesát metrů dolů, zranil jsem si záda, takže jsem se nemohl ani narovnat, z huby mi tekla krev, poztrácel jsem nějaký věci, svlíklo mi to rukavici, ale přesto se mi podařilo dostat se ke stanu, který byl od větru rozbitý. Tak jsem to sbalil a sestoupil jsem ještě níž do dalšího tábora a tam jsem čekal na ráno, v takový boudičce, už jsem nebyl schopen ani postavit stan. Necítil jsem prsty, ale jak mě bolela ta záda, tak jsem se nemohl ohnout a sundat si boty. Nemohl jsem si ani uvařit, jak jsem měl zmrzlý prsty, tak jsem nedokázal ani škrtnout, nic nefungovalo, lízal jsem akorát sníh a jedl něco suchého. Ráno jsem byl celý zasněžený. Všude bylo plno sněhu a navíc padla mlha. Nevěděl jsem, kterým směrem jít. Naštěstí jsem to pořád točil doleva. Nakonec jsem dorazil do základního tábora. Tam jsem ty boty taky nedokázal sundat a taky jsem pospíchal, protože jsem tušil, že už je s nohama průšvih. Boty jsem si pak sundal až v Mendoze u toho známého, a ten, když to viděl, tak to s ním málem seklo. I když jsem tomu nerozuměl, bylo mi jasný, že to je průser – ty prsty byly úplně scvrklý, zakroucený a hrály nejrůznějšími barvami. Delší dobu se pak pozoruje, co to udělá, až to mrtvý maso zčerná a oddělí se od toho živého, tak pak se to řeže. Na to ale nebyl čas. V nemocnici se radili, co s tím, pak mě umyli, aniž by mně něco řekli, ale bylo jasný, o co jde. Probudil jsem se pak po operaci na pokoji v posteli a jen jsem byl zvědavý, kolik prstů je pryč.

* Kolik?

No pět, tři na pravý byly pryč úplně a dva na levý z poloviny. Takže takhle to dopadlo. Ale mám čs. zimní prvovýstup na Aconcaquu.

* Za pět prstů.

No, tak se jmenoval i nějaký článek.

* Takže boty se ti už nazouvají lépe?

No mám tam velkou mezeru. Když mi někdo v tramvaji šlápne na špičku, tak se omlouvá…

* A není za co.

Jo. Ale nosím stejně pořád to číslo devět, co jsem měl předtím, protože ty velikosti jsou jinak široký.

* Co tě nutí jezdit do polárních krajů, že tam není žádná havěť?

Přesně to nedovedu popsat. Je to asi víc důvodů. Je tam krásná, liduprázdná krajina a člověk tam opravdu vypadne z týhletý civilisace. I když se třeba přechod Grónska zdá monotónní, je tam jen ledovec, tak přesto je to zvláštní – ty západy slunce, nebo polární záře. Třeba večer zapadá slunce a teď vidíš, že vedle slunce jsou po stranách ještě další, menší slunce. Nebo vidíš kolem slunce takový zvláštní kruhy. Nebo polární záře. Nebo cestou na severní pól, torozy – až deset metrů vysoké nakupeniny stlačeného ledu. Zdá se to jednotvárný, ale zas tak úplně ne. Na Špicberkách, kde jsou hory, se to hodně mění. Takže je tam pěkná krajina, nejsou tam lidi a nehrozí tam žádný nebezpečí. Já nemám rád hady, jak se to plazí, tak to tam není… Jsou tam jedině komáři, v létě, ale v zimě tě tam prakticky nemůže nic kousnout. Můžeš tam potkat jedině ledního medvěda. To už větší nebezpečí je tady, v Praze, kde se můžeš chovat kdovíjak slušně, předpisově a někdo tě srazí autem a není to tvoje vina. Ale tam to závisí všechno na tobě, je to tvoje rozhodnutí. Pro mě je stres jet po dálnici do Humpolce k rodičům, to, co se na ní děje, jak lidi předjížděj, to je hrůza, zatímco na severu už vím, co mám dělat. Člověk si tam taky ověří své schopnosti, tam se nedá nic okecat, tam musíš všechno vyřešit sám, když se něco rozbije atd. Přijde třeba vichřice a já si můžu říct, dobře, zůstanu ve stanu, ale dojdou mi zásoby, který mám rozpočítaný. Musím tedy sbalit a jít i v tý vichřici. To je hezký, že to nejde nijak ošidit. Stan se mi třeba rozbil nebo začal hořet, a musel jsem to všechno v tom mraze spravit. Tam je jedno, kdo jsi nebo jestli máš miliony, ty ti tam nepomohou, jedině si s nima zatopit, s těma papírkama. Příroda se ke všem chová spravedlivě, což je pěkný. A když třeba nemusím dávat pozor na navigaci, určím si někde na obzoru bod a jdu podle něj, člověk má pak čas přemýšlet, je to všechno takový uvolněný, zatímco v Praze je všechno hektický – tam máš víc času se zamyslet. Já jsem nevěřící. V jednom filmu o historii polárního cestování povídal kanadský polárník Richard Wobov o pocitech, který měl při extrémním pochodu na severní pól a zpět. Ač nevěřící a technicky založený měl pocity, jakoby ho někdo nad ním sledoval. To samý jsem zažil i já, což mi vyrazilo dech. Někdy si taky zpívám, v duchu, nebo i nahlas, a člověk přemýšlí o všem. Jak k tomu jednou načichneš, tak se z toho stane droga.

* Kterou výpravu si nejvíc považuješ?

Asi ten sólo přechod Grónska. Za těch podmínek jsem byl asi první na světě: dělal jsem to sám, tajně, bez spojení, bez cizí pomoci, čistě, klasicky, nenechal jsem se dovézt helikoptérou na ledovec, od pobřeží jsem pět dní sám vynášel věci na ledovec. Messnerové se tam nechali vynést helikoptérou – pak už si člověk nasadí lyže a jde se. Ale vynést si to nahoru. Takže čistě a bez toho spojení. Nikdo o mně nevěděl. Rodiče sice věděli, že jsem jel do Grónska, ale co a kam, to ne. Kdyby se mně něco stalo, tak mě nikdo nenajde.

* A co bys ještě chtěl?

Rád bych dokončil výstupy na nejvyšší vrcholky všech kontinentů a došel na jižní pól. Co se týká Grónska, chtěl bych projít cestu Nansena, který šel přes grónský ledovec jižněji do Nuuku. To by bylo zajímavý si to projít jako on. Už bych to ale asi nešel sám, a taky bych to nahlásil, aby to nebylo blbý.