Obrovský stůl, který dělí vůdce Ruska Vladimira Putina od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona není jenom výrazem pohrdání vůči představiteli Západu, ale dokládá i Putinův paranoický strach z virů. Obsesí a obav má Putin víc. Žije ve strachu před otrávením, nepoužívá internet a válku na Ukrajině plánoval už předtím, než se stal v roce 2000 prezidentem Ruska – říká v rozhovoru pro Business Insider Polska Krystyna Kurczab-Redlich, novinářka a autorka knih věnovaných Rusku a Putinovi.

Všichni si kladou otázku: je Putin šílený nebo chce být považovaný za nevyzpytatelného? Vy říkáte, že je paranoik, sociopat a psychopat.

Nejsem psychiatr, ale sleduju Putina už dlouho a vždycky jsem vnímala jeho brutalitu a agresi. Mnohem větší než u jiných vlivných politiků, kteří vyšli z řad KGB, jako třeba bývalý ministr zahraničí Jevgenij Primakov nebo šéf kontrarozvědky Sergej Stěpašin. Ačkoliv Stěpašin pacifikoval Čečensko v tzv. první čečenské válce, neprojevil zdaleka takovou brutalitu jako Putin ve válce v Čečensku, kterou vedl od roku 1999 a kterou jsem pozorovala zblízka. A která až neskutečně připomíná dnešní „denacifikační operaci“ na Ukrajině.

O psychopatech u moci už bylo napsáno hodně. Například Hervey Cleckley je v knize Maska příčetnosti charakterizuje jako lidi s povrchním osobním kouzlem, sklonem k manipulování jinými lidmi, nedostatkem pocitu studu nebo viny a jako citově ploché. To jsou lidi, kteří se neohlížejí na pocity ostatních, opovrhují normami a snadno se uchylují k agresi. Putinovi vrstevníci z dětství vzpomínali, že malého Vovku nesměl nikdo urazit, protože se na takového člověka hned vrhl, kousal ho, mlátil, kopal a rval mu vlasy. A i když byl poražený, vracel se a vrhal se na protivníka. Copak se choval jinak v Čečensku, Gruzii nebo v Sýrii při bombardování Aleppa? Jak snadno obrací města v trosky, srovnává je se zemí, vraždí lidi a – což je taky jeho cílem – zaplavuje uprchlíky Evropu, jejíž demokratické principy jsou pro něj nejen nepochopitelné, ale přímo je nenávidí.

Ve své knize věnujete hodně místa dětství vůdce Ruska.

Když jsem psala Putinův životopis, přemýšlela jsem, proč tak snadno lže a je agresivní. Musela jsem se vrátit do jeho dětství. Měl ho těžké a založené na lži. Ve skutečnosti má jiného otce, jinou matku, jiné místo a datum narození, než uvádí oficiální životopis. Od malička byl nucený lhát a neustále se bránit. V Gruzii, kde žil od tří do deseti let, protože jeho matka se vdala za Gruzína, mu spolužáci nedali pokoj, protože byl nemanželský a cizí. V Leningradě, kde bydlela vzdálenější část rodiny Putinů, která ho adoptovala, taky musel čelit klukům z okolí, mezi nimiž se najednou objevil.

Renomovaní psychologové jako Tali Sharot z University College London nebo Nadja Heym z Nottingham Trent University doložili i s odkazy na fyziologii mozku, že když někdo často lže, přestane na vlastní lži emočně reagovat. A pokud přitom jako psychopat nemá vůbec žádné pocity, pak je lhaní ještě snazší a lži jsou lhářovým denním chlebem. Lhářův mozek funguje jinak. Putin lže ve velkém od začátku svojí politické kariéry. Dlouho jsem si myslela, že ví, že lže a sám tomu nevěří. Ale je to horší. Jeho spolupracovník z petrohradské radnice, pozdější vicepremiér Anatolij Čubajs, zděšeně vyprávěl o svém rozhovoru s Putinem o válce v Čečensku. Ukázalo se, že Putin uvěřil, že existuje čečenský terorismus, který sám zinscenoval. Teď taky věří v ukrajinský fašismus, který se mu uhnízdil v hlavě. Jeho bývalý mnohaletý přítel, přinucený odjet z Ruska, Sergej Pugačov na otázku novináře, jestli Putin věří tomu, co říká, bez zaváhání odpověděl: ano, vždycky.

Věda označuje takovou poruchu ne jako psychopatii, ale hůř – jako paranoiu. Píšou o tom autoři knihy Politická paranoia. Psychologie nenávisti. Když lhář nebere na vědomí nepopiratelné důkazy, které zpochybňují jeho přesvědčení a považuje je za podvod vytvořený jen proto, aby někdo uspal jeho ostražitost, pak taková osobnost vykazuje sklony k bludům. Ale ne každý paranoik u moci se musí stát válečným zločincem.

Neovládá internet, nikdy si nepustil počítač, nemá chytrý telefon – to je váš citát, kterému se mi až nechce věřit. Co je tedy Putinovým zdrojem informací ze světa?

Je strašně těžké mluvit o tom, že lídr zeměpisně největšího státu na světě není úplně při smyslech. A když to říkám, tak tím nemyslím psychickou nemoc, ale zvláštní druh psychologické poruchy. Řadu let Putin nebere na vědomí negativní informace. Jak na ně reaguje, to jsme mohli sledovat při nedávné Radě bezpečnosti, když šéf zahraniční rozvědky Sergej Naryškin řekl něco, co se Putinovi nelíbilo. Prezident ho začal kárat před očima televizních kamer z celého světa.

Už roky je známo, že v televizi, která je hlavním zdrojem jeho informací, nejraději sleduje ruské zpravodajské pořady. A že neumí pracovat s počítačem? Stačí se podívat na nahrávky z jednotlivých bunkrů, kde pobývá (teď se prý skrývá v bunkru na Urale). Pokaždé u něj stojí počítač s nějakými starými Windows. Asi má mobilní telefon, ale nikdo ho neviděl s chytrým telefonem u ucha. Paranoicky se bojí otravy, veškeré jídlo, které jí, musí před ním někdo ochutnat. Když létá do zahraničí, doprovázejí ho dvě letadla s potravinami. S sebou si vozí termosku s čajem na pití.

K tomu všemu se přidává narůstající izolace kvůli chorobné nedůvěře k nejbližšímu okolí. A tato izolace a pohrdání vůči ostatním jsou klasické příznaky syndromu hubris. Ten postihuje světové vůdce, kteří jsou dlouho u moci. Už v roce 2014 kancléřka Merkelová konstatovala, že Putin „pobývá v jiném světě“. Na druhou stranu, navzdory veškeré své nevypočitatelnosti, i když teď vede strašnou válku, dokáže zároveň přemýšlet o bezpečnosti svojí jachty, která stojí v německém přístavu, a včas ji odvézt. Bojí se nakonec i koronaviru, čehož důkazem je obrovský stůl zachycený na mnoha fotografiích, u kterého mluvil třeba s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Nejdřív jsem to považovala za gesto pohrdání vůči představitelům Západu, ale stejný stůl odděloval Putina i od důvěryhodného ministra obrany Sergeje Šojga.

V „Onet Rano“ jste říkala, že válku proti Ukrajině plánoval od začátku. Během prvních osmi let vlády Putina se rozpočet na armádu pětinásobně zvýšil. Proč zaútočil právě teď?

Dokončuje svůj plán. Nikdy se nesmířil s tím, že se nějaké republiky SSSR odvážily usilovat o nezávislost. Nějaké Ukrajiny, Litvy, Lotyšska nebo Estonska… Málokdo věnoval pozornost jeho prvnímu proslovu ve Federálním shromáždění před oběma komorami parlamentu, kde říkal „mou svatou povinností je sjednotit ruský národ“. V každé chvíli je nutné mít na paměti, že máme – tady pozor – „jednu vlast, jeden národ“, pak udělal pauzu a dodal: „jednu budoucnost“. Mráz mi běhal po zádech, protože to je kopie Hitlerova „jedna vlast, jeden národ, jeden vůdce“. A zase tady máme „syndrom hubris“, který v mozku vůdce spojuje osobní a národní prvek – splývají dohromady.

Teď usoudil, že jeho armáda je dostatečně silná a společnost správně vychovaná. Za druhé to už nechtěl odkládat vzhledem ke svému věku, protože je o dva roky starší, než uvádí oficiální životopis. Narodil se v roce 1950, ne v roce 1952. Důležité je i to, že nedávno skončila Angela Merkelová, silný lídr světové opozice. No a byl přesvědčený, že Joe Biden je slabý stařík, jak byl taky ruskou propagandou vykreslovaný. Ruská televize pustila z nahrávky ze setkání Bidena s novináři jenom smích v pozadí a divákům tvrdila, že to se smějí novináři americkému prezidentovi. Pokud jde o Angelu Merkelovou, sama jsem občas byla naštvaná, když s Putinem mluvila a vyjednávala. Měla však na něho velký vliv.

Vladimir Putin je obsesivně posedlý armádou a vypadalo to, že si to Západ neuvědomuje. Už v roce 1994, kdy ještě nikdo netušil, že se stane prezidentem, říkal, že 25 milionů obyvatel země žije na územích, která patří cizím státům a která jako např. Krym, musí být do Ruska vrácena. Militarizací Ruska tuto myšlenku realizuje. Založil kolem stovky důstojnických škol, které vzdělávají mladé kluky ve válčení a poskytují jim k tomu výborné podmínky. Všechno placené státem: internát se stravou a záruka práce v armádě je v Rusku víc, než by mohli rodiče pro své syny chtít. A mnoho z těch kluků vyrůstalo s portrétem Putina ve třídě a s heslem „za rodinu, za Putina“, jako dřív „za rodinu“, tedy za vlast a za Stalina. Vrátil do škol brannou východu, obnovil vojenský odznak „Připraven k práci a obraně vlasti“ pro dospělé. Spolu s militarizací společnosti postupovalo budování militárního patriotismu. Velká vlastenecká válka se stala v podstatě svatou. Tato svátost je obestavěná zákony, které zakazují její hanobení. V praxi to znamená, že se o druhé světové válce nesmí říkat pravda. Například se nesmí mluvit o paktu Ribbentrop-Molotov. Mluvila jsem s desítkami Rusů, kteří netušili, že byla i druhá fronta, že ve druhé světové válce bojoval Západ a Američané.

O soustředění vojsk u hranice s Ukrajinou se vědělo už dříve, Američané už měsíc zveřejňovali informace, že Putin hledá záminku, aby na Ukrajinu zaútočil. Dalo se té válce předejít?

Všichni o tom věděli a nikdo nic neudělal. Ta válka je poslední fáze lží a slabosti politických vůdců Západu. Dokonce i náš prezident Aleksander Kwaśniewski říkal, že v prvních letech svět viděl v Putinovi demokrata. Jak může někdo vidět demokrata v člověku, který v prvních dnech své vlády nechá zabít 150 tisíc lidí na Kavkaze a z militarizace státu udělá základ jeho velikosti? Už v dubnu roku 2000 ještě před inaugurací vyhlásil Putin doktrínu národní bezpečnosti Ruska, která umožňuje použití atomových zbraní „pokud budou všechny ostatní prostředky pro vyřešení konfliktu vyčerpané nebo uznané za neúčinné“. Přitom Rusko nikdo neohrožoval. S jakými obavami se k tomu dnes vracíme!

V současné době jsou lidé z Putinova okolí téměř výhradně jeho kolegové z KGB. Ostatní, demokratizující, už dávno odstavil. Obklopují ho takoví „dravci“ jako např. bývalý ředitel FSB Nikolaj Patrušev, „odborník“ na teroristické činy. Copak to Západ neviděl?

Západ od začátku nechtěl vidět vědce posílané do lágrů jako špiony už v roce 2003, neviděl bití protestujících od prvních let Putinovy vlády, neviděl rostoucí počet politických vězňů, neviděl přibývající úmrtí Putinových oponentů, a především nechtěl vidět zločiny v Čečensku. 150 tisíc mrtvých prošlo jen tak, Západ je vygumoval. Putin ještě ani nepřevzal úřad a už v petrohradské Opeře hostil Tonyho Blaira s manželkou. Bylo známo, že Blair předtím obdržel mnohastránkovou zprávu o zločinech v Čečensku, ale ani ji neotevřel.

Bush v roce 2001, když se mu díval do očí, „spatřil jeho duši“, protože Putin mu vyprávěl vymyšlenou historku o křížku od matky zachráněném z hořící dači. V  roce 2003 přijala Putina anglická královna v Buckinghamském paláci, přitom v té době probíhal v Londýně festival filmů o Čečensku. Z obrazovky se valila krev a strůjce těch hrůz se před našima očima projížděl v kočáru anglické královny. V roce 2006, kdy zemřeli Anna Politkovská a Saša Litviněnko, které jsem taky znala, prezident Chirac předal Putinovi Řád čestné legie. O jakém předcházení válce tady vlastně mluvíme?

Cítíte i při té současné hrůze určité zadostiučinění, že svět konečně pochopil, kdo je Vladimir Vladimirovič?

Ale kolik bylo k tomu potřeba krve a mrtvol! Jsou lidé, kteří roky nahlas křičeli, že Putin je vrah. Významný francouzský intelektuál Andre Glucksmann, dlouholetý Putinův odpůrce, napsal: „Kolik jatek jsme dovolili, abychom později litovali, že jsme jim neučinili přítrž? (…) Každá generace má na svém kontě zbabělá selhání a nezakročení.“

Anna Politkovska jezdila po USA s přednáškami, mluvila o Putinovi, o čečenské válce a nikdo ji nechtěl poslouchat. Poslanec Sergej Jušenkov, který se zajímal o výbuchy v roce 1999 a byl zastřelený v roce 2003, mi říkal totéž. Já jsem byla, po článku, který jsem napsala v roce 2002, kde jsem bod po bodu popsala fašizující politiku prezidenta Ruska, považována za „antiputinovskou fanatičku“. Pro lidi, kteří sedí ve svých teplých domovech, je strašně nepohodlné poslouchat, že jejich prezident si, v nepochybně nejlepším zájmu země, zadává se zločincem.

Svět přehlížel i Oranžovou revoluci z roku 2004, které by nebylo nebýt toho, že se Ukrajinci odvážili vybrat si jiného prezidenta než toho, kterého osobně podpořil Putin. Svět zapomněl na kyjevský Majdan v roce 2014, kdy Putin prostřednictvím svého zvláštního vyslance nařídil střílet do lidi ostrými náboji přivezenými z vojenského letiště Čkalovskij u Moskvy. Západ mu stále podával ruku, možná jen s jistým váháním. A Sýrie? Z jeho vrtulníků padaly bomby na Aleppo a svět pak říkal, po čase s úžasem, že prezident Ruska „posiluje svou pozici na Blízkém východě“.

Důležité byly peníze, kterými Putin díky ropě a plynu zasypal svět. Protože Putin disponoval zbraní, kterou nemá žádná OSN: miliardami. S jejich pomocí ovlivnil brexit nebo volby v USA. A ruští miliardáři živili londýnské City a právníky legalizující jejich machinace. Teprve teď, když jsou ty majetky a rezidence od Nice, přes Španělsko a Floridu likvidovány, probíhá to, co se mělo udělat už dávno.

Dá se říct, bez ohledu na další průběh války, že to je začátek Putinova konce?

Vypadá to, že ano. Ale těžko říct, jak dlouho ten konec potrvá a jaká bude jeho cena. Nic už nebude stejné jako před válkou. Ruská společnost, i kdyby nadále chtěla věřit propagandě, se v určité chvíli bude muset probudit. Ale zaváděné tresty – 15 let za mluvení pravdy o válce na Ukrajině, určitě reakci společnosti na ty zločiny výrazně zpomalí.

Dějiny se opakují. Nejenom tragédie bombardování Grozného (přesně si to pamatuju, seděla jsem tehdy ve sklepích spolu s Čečenci), nejen shazování vakuových a kazetových bomb zakázaných Ženevskými úmluvami. Opakuje se také tragédie ruských vojáků, dvacetiletých kluků uvedených v omyl, vyhladovělých a – stejně jako v Čečensku – po smrti pohozených. Viděla jsme v Grozném mrtvoly ležící na zemi, které ohryzávali psi. Viděla jsem fotografie krematorií na Ukrajině v roce 2014, kde se pálily ostatky ruských vojáků, jen aby se nedostaly k rodinám v Rusku, jen aby se o tom nemluvilo… A teď je to stejné jako před lety, ruská armáda veze na frontu krematoria.

Opakuje se také strašná ruská propaganda, ale teď už není nikdo, kdo by Rusům řekl pravdu. Zlikvidovali Echo Moskvy, nezávislý internetový servis Dožď sám ukončil svou činnost, protože nemohl fungovat pod hrozbou mnohaletého lágru. Televize BBC je v Rusku zablokovaná, neběží Deutsche Welle, Facebook ani jiné webové stránky. To nakonec dovede společnost k rozhodným krokům.

Jsou Rusové připravení na změny? Napsala jste: „Stále zůstávají víc poddanými než občany.“ Vychoval si Vladimir Vladimirovič nástupce? Kdo by ho mohl nahradit?

Alexej Navalnyj, ale to je jenom moje zbožné přání. Probíhá válka, takže je snadné přehlédnout, že právě probíhá další proces s Navalným, v němž bude pravděpodobně odsouzený na 15 let lágru.

Před válkou jsem mluvila s mnoha Rusy krmenými státní propagandou. Slyšela jsem od nich, že jsou obklíčení, že Západ na ně chce zaútočit. Nedokázali mi však odpovědět na otázku, proč by to dělal. NATO se blíží k ruským hranicím! Kaliningrad se musí bránit! Polsko je nepřítelem – to jsou každodenní zprávy v ruské televizi! Těžko se to poslouchá bez sedativ.

Pro nás lidi, kteří přemýšlíme logicky, je těžké si uvědomit, co je ruská propaganda. Uvedu příklady z posledních dní: to Ukrajinci na nás zaútočili, zabíjejí Rusy na Ukrajině, bombardují vlastní města. Je jedno, že v tom není žádná logika. Průměrný Rus má v hlavě jen to, že Ukrajinci jsou zločinci, nacisti a banderovci.

Uvedu jeden citát z Pavlova, toho Pavlova, který dělal pokusy se psy, a který jsem už použila ve zmíněném článku z roku 2002: „Ruská inteligence nepřikládá faktům význam. Nejraději má slova, ale nepřemýšlí nad jejich smyslem. Nerada se dívá pravdě a realitě do očí.“ A pocit strachu se v Rusku předává v genech z generace na generaci. Od Mongolů, přes cary, Ivana Hrozného až po stalinovský teror. Kdy měli Rusové v dějinách období bez strachu, které by jim umožnilo vydechnout si v letech demokracie?

z polštiny přeložila Jarmila Horáková

přetištěno s laskavým svolením Business Insider, vyšlo 6. března 2022

Krystyna Kurczab-Redlich, novinářka, reportérka, napsala řadu knih o Rusku, mimo jiné mnohokrát oceněný svazek „Hlavou proti zdi Kremlu“ a Putinův životopis „Vova, Voloďa, Vladimir. Tajemství Putinova Ruska“. Je autorkou dokumentárních filmů o Čečensku. V roce 2005 ji Amnesty International a Helsinská nadace pro lidská práva nominovala na Nobelovu cenu za mír.