„Poručíme větru dešti platí už jen v Bukurešti,“ skandovali demonstranti v Československu na počátku sametové revoluce. Brzy poté, za měsíc, už ale ani to neplatilo, neboť i Rumunsko zachvátila revoluce, která Nicolae Ceausesca a jeho režim svrhla. Jako jediná z podzimních revolucí roku 1989 měla násilný charakter a jako jediná skončila smrtí stávajícího politického vůdce. Nicolae Ceausescu a jeho žena Elena byli 25. prosince 1989 po krátkém procesu odsouzeni k smrti a popraveni.

Tomu, že se právě Nicolae Ceausescu stane posledním stalinistickým vůdcem v Evropě, dlouho nic nenasvědčovalo, naopak. Do čela strany a režimu nastoupil v roce 1965 a získal si pověst spíše liberálněji orientovaného komunisty. Na Západě o něm v té době dokonce vycházely oslavné články, zvláště když se Ceausescu dokázal vzepřít vlivu Moskvy do té míry, že v roce 1968 odmítl podpořit invazi do Československa. Moskvě oponoval i v pozdějších letech: byl proti vpádu do Afghánistánu a v roce 1984 vyslalo Rumunsko jako jediná země východního bloku své sportovce na olympiádu v Los Angeles. Kvůli jeho jisté vzpurnosti vůči Kremlu si Ceausesca západní státníci dlouho předcházeli, i v době, kdy už plně kvetl jeho neostalinistický kult osobnosti. Přitom ještě v dubnu 1968 Ceausescu prohlásil: „Nepotřebujeme idoly… Marxismus-leninismus odmítal a odmítá něco takového, co nemá nic společného s ideologií dělnické třídy.“

V roce 1971 ale odjel na návštěvu Číny a Severní Koreje a tato cesta znamenala velký politický obrat. Ceaucescu se nadchl čínskou kulturní revolucí a též architekturou severokorejského Pchjongjangu. A nezůstalo jen u výstavby budov – začal si budovat též ohromný a drtivý kult osobnosti.

Byl označován jako „Titán titánů“, „Dunaj myšlenek“, „Génius karpatského prostoru“ či „Velký architekt moderního Rumunska“. Oslavám sebe sama se Ceausescu vůbec nebránil a sám nakonec uvěřil ve svou výjimečnost a velikost. Předmětem kultu se stala i jeho žena Elena. Sice pořádně nedokončila ani základní školu, nicméně Ceausescu z ní učinil nejen místopředsedkyni vlády, ale též „vědkyni světového formátu“, jak znělo její propagandistické označení, a to v oboru chemie.

V polovině osmdesátých let, v době vrcholící hospodářské krize, se Elena Ceausescová, dle jednoho z jejích oficiálních přívlastků „matka všech Rumunů“, dokonce pokusila uvést do praxe svůj „vědecký program výživy pro obyvatelstvo“, který zahrnoval 160 gramů chleba denně, 150 gramů mouky měsíčně, 0,3 litru oleje, 350 gramů cukru a 500 gramů (jakéhokoli) masa na měsíc.

V roce 1983 musel Ceausescu kvůli splátkám zahraničních dluhů omezit televizní vysílání na dvě hodiny. Od roku 1984 činila nejvyšší povolená teplota v bytě 14 stupňů Celsia, vysavače byly zakázány pro svou přílišnou spotřebu energie. V domech se mohlo svítit jen jednou čtyřicetiwattovou žárovkou – tedy, pokud vůbec šel proud. V zimě se například nesměla zapojovat lednička, a kdo nešetřil, byl po výhrůžce nemilosrdně odpojen. Po určitou dobu platil zákaz používat automobily pro soukromé účely. A osoby starší 65 let neměly nárok na lékařskou péči. Rumunům nezbylo, než se utěšovat následující anekdotou: „Kdybychom měli jen o trochu víc jídla, žili bychom si jako za války.“

K této tristní situaci přispěla skutečnost, že v sedmdesátých letech narazila rumunská ekonomika na své hranice. Možnosti extenzivního růstu se vyčerpaly, další impuls mohly zajistit pouze změny v kvalitě, jak co se týče technologií, tak způsobů řízení ekonomiky. Ovšem přechod od státem řízeného hospodářství by vlastně znamenal rozpad celého politického systému. Rumunská ekonomika navíc musela splácet dluhy, které země měla u západních bank. Ceausescovi se sice splacení dluhů nakonec víceméně podařilo, ovšem za strašlivou cenu dalšího zbídačení již tak zbídačené země, za cenu drastických a nelidských opatření.

Již od svého nástupu k moci prosadil Ceausescu řadu stavebních projektů, ale největších rozměrů tato jeho aktivita dosáhla právě až v osmdesátých letech. Podnítilo ji i zemětřesení, které v roce 1977 poničilo část rumunské metropole, avšak Ceausescovo řádění nelze svádět na přírodní živly. Co totiž nechal provést on sám ze své vůle, to zdaleka přesáhlo škody, jichž by byla schopna obyčejná živelná pohroma.

Ceausescu nechal v roce 1980 zdemolovat zhruba čtvrtinu Bukurešti. Zbořil či nechal přesunout jinam i šest synagog a asi dvacítku historických kostelů a chrámů. K nim totiž choval ideologickou nenávist, podobnou, jakou vykazovali sovětští bolševici, když po revoluci bořili chrámy či v nich nechali zřizovat muzea ateismu. Na čtyřicet tisíc obyvatel Bukurešti bylo kvůli Ceausescovým stavebním výbojům vyhnáno ze svých domovů. Na místě museli zanechat i domácí zvířata, hlavně psy, kteří pak zdivočeli, začali se nekontrolovaně množit a jejich smečky posléze terorizovaly celé město až do začátku jednadvacátého století. Jako v nějakém postapokalyptickém hollywoodském trháku…

Bukurešti se v době mezi světovými válkami říkalo Paříž Východu, avšak její významná část nyní zmizela. Měl ji nahradit jednak tři kilometry dlouhý bulvár „Vítězství socialismu“, ale hlavně obrovský palác, původně nazvaný Palác republiky či Palác lidu. Měly v něm sídlit všechny státní instituce, které chtěl rumunský diktátor, jenž se v roce 1974 ověnčil i titulem doživotního prezidenta, soustředit do jedné budovy.

Palác republiky, zvaný též Palác lidu, je dodnes, po americkém Pentagonu, největší stavbou na světě. Dle Guinessovy knihy rekordů je Ceausescův palác největší civilní administrativní budovou na světě, nejnákladnější administrativní budovou a též budovou nejtěžší. Rozhodně jde o největší stavbu v Evropě a též o největší stavbu dle zásad socialistického realismu. A to prosím vznikala v osmdesátých letech minulého století, tedy v době, kdy v Sovětském svazu i v jeho jiných satelitech tomuto slohu dávno odzvonilo.

Ceausescu a jeho Palác lidu tak mimo jiné vyvracejí tezi, podle níž měl vývoj v komunistických zemích zákonitý charakter, kdy po éře vypjatého a krvavého totalitarismu neboli stalinismu následovaly pokusy o reformu a dlouhá období zmrtvělé stagnace. A kdy se míra represivnosti sovětských režimů každopádně mírnila. Ne všude. Rumunský případ ukazuje, že návrat zpět k budovatelské megalománii a k sociálnímu inženýrství mamutích rozměrů představoval reálnou – a hrozivou – variantu.

Základní kámen paláce byl položen v červnu orwellovského roku 1984, v čase, kdy Rumunsko již dlouhodobě hospodářsky stagnovalo. Megalomanský projekt pak rok co rok polykal velkou část státního rozpočtu.

Není divu: Stavba leží uprostřed parku o rozloze 300 000 čtverečních metrů (bez paláce). Je 270 metrů široká, 240 metrů dlouhá, 86 metrů vysoká a dalších 92 metrů výšky je ukryto v podzemí, vybaveném obrovským parkovištěm. Celkem má 21 křídel. Ukrývá v sobě 12 nadzemních a 8 podzemních pater. Celková plocha všech podlah činí přes 300 000 čtverečních metrů, což je nejvíce v Evropě. Ceausescu, posedlý strachem z atentátu, nechal v paláci postavit i atomový kryt a několik tajných únikových tunelů.

V celém objektu jsou tisíce místností – některé nebyly dosud nikdy využity. Jde převážně o kanceláře, přijímací salony či sály pro konference všeho druhu. Sály mají štukové stropy, z nichž visí mohutné lustry, a celý palác je protkán mramorovými schodišti a balustrádami. Dveře jsou masivní a vyřezávané.

Výčet použitých materiálů je ohromující: celkem okolo tří milionů tun mramoru, 3 500 tun křišťálu na 480 lustrech a 1400 stropních světlech a mnoha zrcadlech, dalších 900 lustrů je skleněných. Dále je nutno zmínit 700 tun bronzu, bezmála milion krychlových metrů dřeva převážně v podlahách a čtvrt milionu čtverečních metrů koberců, 5500 tun betonu, 7000 tun oceli, 1000 tun čediče, 200 000 krychlových metrů skla a morbidních 3500 čtverečních metrů kůží. Některé haly jsou vysoké až dvacet metrů. Visí zde například i dvoutunový závěs, jenž musel být utkán až na místě, některé závěsy jsou protkané zlatem a stříbrem. Vše, co se na stavbu použilo, muselo mít rumunský původ.

Sloh budovy lze asi nejlépe popsat výrazem neoklasicistní socialistický realismus. „Budova ve stylu francouzského neoklasicismu byla navržena mladou architektkou, jež nedávno absolvovala školu. Na Ceausesca udělal velký dojem její model paláce vyrobený z papíru. Nicméně, poněvadž Ceausescu do výstavby často zasahoval a svá rozhodnutí navíc často měnil, výsledný produkt není zdaleka tak elegantní jako původní model. Kombinace kulturní a estetické negramotnosti, rigidního marxismu-leninismu a tíhnutí ke gigantismu byla zničující,“ napsal v roce 1993 v časopisu The Geographical Review Darrick Danta.

Zmíněná architekta se jmenuje Anca Petrescu. Narodila se v roce 1949, a v době výstavby jí tedy bylo něco přes třicet let. Stavbu řídila z pozice šéfarchitektky, pod níž spadalo dalších 700 architektů. Jiná bukurešťská architektka, Mariana Celac, však v jednom rozhovoru prohlásila: „Můžete si myslet, že autorkou stavby je Anca Petrescu, ale já jsem přesvědčena, že jejím skutečným autorem je Ceausescu. Palác je poučným vyjádřením vztahu mezi obyčejnými lidmi a jejich vůdci v totalitním státě.“

Anca Petrescu se podílela též na Ceausescových projektech takzvané systematizace venkova, jež měla spočívat v tom, že se zničí vesnice a jejich obyvatelé, vytrženi ze svých kořenů, se sestěhují do jakýchsi agrárních panelákových městeček. Po Ceausescově pádu se Anca Petrescu na jeden čas, v letech 2004–2008, stala i poslankyní. Za extremistickou fašizující Stranu Velkého Rumunska, kterou založil a vede Corneliu Vadim Tudor, někdejší Ceausescův dvorní básník, autor řady oslavných ód na Ceausesca i jeho ženu Elenu.

Vida, další důkaz pravdivosti lidového rčení, že vrána k vráně sedá, a též oprávněnosti názoru, že komunismu a fašismus jsou blíženci, nikoliv, jak se dodnes často mylně soudí, protiklady. Ostatně, za důkaz blízkosti fašismu a komunismu může sloužit i sám „génius karpatského prostoru“ Nicolae Ceausescu, jehož režim by se dal klidně označit za fašizující nacionalistický komunismus.

Anca Petrescu jakožto poslankyně nakonec sama zasedala v budově, kterou navrhla a na jejíž stavbu dohlížela. Ceausescu se dokončení paláce nedožil, stavba byla dokončena až za nového režimu. Po roce 1989 se ale v Rumunsku pochopitelně diskutovalo o tom, co si s budovou počít, s tím výsledkem, že v ní nyní sídlí, kromě různých úřadů a muzeí, též obě komory parlamentu. Je to paradox – demokratické instituce postkomunistického Rumunska sídlí v budově, která je obludným zhmotněním megalomanského totalitarismu.

A aby těch paradoxů nebylo dost, lze připojit ještě další. V roce 2008 Palác lidu, mezitím přejmenovaný na Parlamentní palác, hostil vrcholný summit Severoatlantické aliance. Ten zdaleka nevyužil plochu, kterou palác skýtá, ale podle některých novinářů se činitelé NATO v jeho rozlehlých prostorách často ztráceli.

I Ceausescovy tajné únikové chodby a protiatomový kryt se najednou náramně hodily. „Tyto bezpečnostní prvky budou nyní velmi užitečné, pokud by došlo k jakémukoli útoku na představitele NATO,“ poznamenala v roce 2008 pyšná hlavní architektka Anca Petrescu, Ceausescův „Albert Speer v sukních“. Inu, někteří lidé jsou patrně nezničitelní a uchytí se za každého režimu.

Když se rumunský básník a disident Mircea Dinescu 25. prosince 1989 dozvěděl o Ceausescově smrti, prý zvolal: „Jak překrásná zpráva, Antikrist je mrtev, v den narození Krista.“ Je to výrok zajisté emotivní, podmíněný dobou, v níž zazněl, a nyní se zdá být i přehnaně patetický. Ale i kdyby chtěl někdo osobu Nicolae Ceausesca a jeho činy vysvětlit výhradně empiricky, musí konstatovat, že Rumunsko vysával jako nějaký gigantický upír. Svým režimem a v užším smyslu i výstavbou svého gigantického paláce, který měl jeho režim oslavit a zhmotnit. Ne, komunismus nebyl pokusem o vědecké řízení společnosti. Šlo o vládu šíleného a temného pseudonáboženského kultu, byť modlářsky vyznávajícího vědu, hmotu a ateismus.

V tištěné verzi vyšlo in: Babylon 13/XIX, 29. října 2010.