Váš román Dolgota dněj vyšel letos v překladu Jekateriny Gazukiny a Terezy Chlaňové v nakladatelství Větrné mlýny 2019 pod názvem Dlouhé časy. Mohl byste nám o něm něco říct?

Začal jsem ho psát roku 2014, a hned 5. července 2014 vtrhli do města prorusky naladění vojáci, většinou ozbrojení ruští občané, každopádně ozbrojenci s ruskými zbraněmi. Viděl jsem, že budu muset město opustit. Odjel jsem do Kyjeva, kde jsem neměl prakticky žádné přátele ani známé. Měl jsem 200 dolarů a tašku letního oblečení, i rodinu jsem nechal doma, neměl jsem, kam bych je přivedl. Potřeboval jsem se tam nejdřív porozhlédnout a najít, kde budeme bydlet.

Začínali jste tedy od nuly?

Naprosto. Uplynuly dva měsíce a já jsem pochopil, že musím pracovat, psát. Jedině psaní mi pomůže přežít. Začal jsem psát, nejdříve novely, realistické příběhy – bylo potřeba sepsat osudy těch, kteří tam zůstali, šli bojovat. To máme podzim 2014. Osobně to pro mě byla velmi těžká doba a já jsem pochopil, že to nejdůležitější, co chci sdělit, neřeknu prostřednictvím realismu. Že je třeba vytvořit ještě jinou, vedlejší románovou linii, která se potom stala tou hlavní. Můžeme ji nazvat pohádka o válce pro dospělé. Je nasycenа pohádkovými a surrealistickými postupy, kafkiánstvím, absurditou. Ale ne proto, že bych využíval absurditu a surrealismus k pobavení publika a k odreagování. Šlo o to, že ty mandelinky bramborové a všechny podobné výrazy, jak skutečně lidé jeden druhého pojmenovávali [V románu se objevují gigantické mandelinky bramborové, které v jedné z epizod brutálně zabijí občany čekající na humanitární pomoc. „Mandelinkami“ se na Ukrajině začali nazývat proruští ozbrojení separatisté na jihovýchodě země, kteří na znamení soudržnosti s Ruskem nosí svatojiřskou stuhu, jež svým zbarvením připomíná známého škůdce; pozn. Aut.], jsem vzal a použil v nestrojené podobě jako memy, jako samostatné bytosti. Protože ve skutečnosti ideologémy, která vytváříme, jsou samostatně existující příšery, které se k nám vracejí a rvou nás na kusy. Nemusíme tomu ani rozumět, ale sami vytváříme mytologémy, memy, určité konstrukty, které jsou z poloviny naplněné významem a z poloviny emocí. Emoce, která proniká významem, se od nás odděluje, ale pak se k nám vrací a začíná vstupovat do našich životů.

Ale přece jen, stopy modernismu jsou v knize velmi zřetelné. Pokračujete v té tradici vědomě nebo to vzniká spontánně?

Okudžava v sovětské době složil pěknou píseň, kde zazní: „Každý píše, tak jak dýše“ [správně verš zní: „každyj pišet, kak on slyšit“]. Nepíšu, protože bych chtěl pokračovat v nějaké linii, protože bych se vědomě začleňoval do nějaké kulturní sféry. Nic takového. Snažím se vyjádřit co nejjasněji a nejpřesněji to, co cítím. To je můj jediný úkol. Nic jiného. Myslím si, že většina lidí nemá ponětí, co je moderna, co postmoderna, čím se od sebe liší. Samozřejmě je třeba tyto věci znát, jsem filolog, je to moje odborné zaměření. Ale pro skutečného spisovatele není bezpodmínečná nutnost se v tom zvlášť orientovat, důležité je poctivě psát. Poctivě a přesně. Hlavní je čestně pracovat. Pracoval jsem na tom románu dvanáct hodin denně.

Jak lze vůbec psaním ztvárnit traumatickou životní zkušenost?

Vlastní trauma se nejsnadněji převádí do slov. Pokud vznikla distance mezi člověkem a nějakou děsivou událostí, mimoděk, tak již vzniká její popis.

To už je vítězství.

To už je vítězství, když vznikla distance. Z této distance začíná vznikat slovo jako pokus sobě samému vysvětlit, co se stalo, jak dál žít. Tak tedy, román se zrodil z toho, že mně ty první měsíce po příjezdu do Kyjeva bylo tak těžko. Každé ráno jsem se probouzel na tom novém, neznámém místě, ničemu jsem nerozuměl a popisoval jsem, co se se mnou stalo. Z těchto ranních meditací a pokusů přesvědčit se, že musím vstát a žít dál, se začal rodit text románu, vyprávění o sobě, druhých, o zemi, o traumatu, které všechny zasáhlo.

úryvek z rozhovoru, který proběhl 12. dubna 2019 na FFUK v Praze a který vyjde v tištěném Babylonu začátkem července

Vladimir Rafejenko (*1969 Doněck) je ukrajinský spisovatel, filolog a kulturolog. Publikuje od konce 90. let: básně. Rafejenkovu originální prózu s fantastickými prvky v duchu magického realismu kritikové srovnávají s N. V. Gogolem, S. Sokolovem, V. Jerofejevem anebo G. G. Márquezem. Jeho kniha Descartův démon z roku 2011 končí tím, že do imaginárního města Z, jehož předobrazem je Doněck, vtrhne armáda. V roce 2018 se Rafejenko stal laureátem literární ceny Visegrad Eastern Partnership Literary Award za svůj román Dolgota dněj (Dlouhé časy, 2017).