Televizní záběry či fotografie z kyjevského Majdanu často zachycovaly postavy kněží, modlících se s demonstranty, pomáhajících jim, působících takříkajíc v první linii. V českém prostředí byli asi často vnímáni jako „nějací popi“, jako místní, možná trochu barvitý, leč poněkud archaický kolorit.

Zpravidla patřili k pravoslavné nebo k řeckokatolické církvi. A církve sehrály na Majdanu, během Revoluce důstojnosti, jak se dramatickým událostem z přelomu let 2013 a 2014 na Ukrajině říká, významnou roli. Nejen ve smyslu duchovní podpory, ale též z praktického hlediska. Například řada kyjevských chrámů sloužila nejen jako noclehárny, nýbrž i jako improvizované lazarety pro protestující zraněné střelbou ostrých hochů z Berkutu či při nějakém jiném zásahu represivních složek tehdejšího Janukovyčova režimu.

„Před dvaceti lety jsme dostali nezávislost darem. Jednoduše nám spadla do klína, ale my jsme si ani neuvědomili, proč, co s tím darem dělat a jestli nám vlastně vůbec k něčemu je. Teprve nyní začínáme chápat, že v něm je záruka naší prosperity, možnost vybudovat evropskou zemi, vybudovat si ji vlastnoručně takovou, jakou ji budeme chtít mít, že v něm je záruka naší bezpečnosti a toho, že my jako národ vůbec můžeme existovat ve třetím tisíciletí,“ konstatoval arcibiskup Svjatoslav Ševčuk, nejvyšší představitel Ukrajinské řeckokatolické církve (dále i jako UŘKC), v rozhovoru pro ukrajinský list Den na jaře 2014. Tedy krátce po událostech na Majdanu a tváří v tvář ruské agresi. A právě tyto skutečnosti, byť tragické, plné utrpení i obav do budoucna, dle Ševčuka kladou s velkou naléhavostí před oči Ukrajinců význam národní (státní) samostatnosti i národní svébytnosti. Putinova politika tak, z hlediska svých záměrů zcela kontraproduktivně, napomáhá k posílení národní identity obyvatel Ukrajiny.

Citovaný rozhovor tvoří součást knihy Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině, obsahující zejména kázání, pastýřské listy a různé promluvy Svjatoslava Ševčuka, jejíž české vydání (v překladu Rity Kindlerové) se objevilo na pultech našich knihkupectví v závěru loňského roku. Nejde však o publikaci, jež by patřila do zavedeného regálu s cedulkou „Náboženství, duchovno, ezoterika“, neboť právě skutečnost, že přináší kázání a promluvy pronesené ve zlomovém historickém čase, což se mj. odráží i v množství biblických paralel s aktuální ukrajinskou přítomností, z ní činí rovněž cenný dokument o politickém i společenském životě Ukrajiny.

Sám Ševčuk přímou politickou úlohu církví odmítá, leč podle něj církev má, ba musí aktivně plnit roli společenskou. „Církev obstojí,“ konstatoval Ševčuk v loňském rozhovoru pro Lidové noviny, „pokud dokáže v konkrétní situaci lidem a národu poskytnout odpovědi na otázky, jaké příslušná doba vyvolává. Jestliže církve mlčí k nějaké lži nebo zabřednou do korupce, hromadění bohatství nebo dalších společenských neduhů, pak jim lidé řeknou: Lékaři, starej se, abys vyléčil sám sebe!“

Komplikovaná scenérie

Avšak náboženská (církevní) scenérie Ukrajiny je velmi pestrá, komplikovaná a zatížená hlubokými historickými animozitami. „V posledních dokumentech vydaných v Moskvě na nejvyšší úrovni ruské pravoslavné církve […] jsou řeckokatolíci a věřící Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu neuctivě označováni jako ‚uniaté‘ a ‚heretici‘ a očerňováni. Je jim přisuzována odpovědnost za válečný konflikt na východní Ukrajině a jsou obviňováni z rozpoutávání války, zvláště z násilí proti pravoslavným duchovním a věřícím, kteří trpí kvůli vojenským operacím,“ praví se v Ševčukově „Provolání ke světovému společenství o situaci na Ukrajině“ z 21. srpna 2014.

V témže roce se v sociologickém šetření Razumkova centra na Ukrajině přihlásilo 70,2 % respondentů k pravoslaví, 7,8 % k řeckokatolické církvi, 1 % k římskokatolické církvi, 1 % k protestantským církvím, 6,3 % uvedlo odpověď „křesťan“. Zbytek do 100 % tvořily další menší církve či náboženství a odpovědi těch, kteří neinklinují k nějakému vyznání.

Ukrajinské pravoslaví je však rozděleno mezi Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu, již zmíněnou Ukrajinskou pravoslavnou církev Kyjevského patriarchátu a ještě jednu další a menší, konkrétně Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev. Dvě poslední zmíněné církve usilují o to, aby Ukrajina v rámci pravoslavného světa tvořila samostatnou jednotku, nikoliv, byť hodně autonomní, provincii Ruské pravoslavné církve (RPC), což však společenství všech (dosud etablovaných) pravoslavných církví, v němž RPC zaujímá silnou, ba dominantní pozici, odmítá uznat. (Nutno podotknout, že adjektivum „ruský“ v názvu církve odkazuje zhruba řečeno ke starobylé Rusi, nikoliv k Rusku coby státu, což čeština nedovede rozlišit.)  Nicméně v důsledku agresivní ruské politiky vůči Ukrajině docházelo v posledních letech k znatelnému přesunu věřících v rámci pravoslaví od církve podřízené Moskvě k té s vlastním centrem v Kyjevě.

I pouze stručné vylíčení historie nebo současných obrysů pravoslavného křesťanství by si vyžádalo dost rozsáhlý prostor, tento text se však pokusí o to samé v případě Ukrajinské řeckokatolické církve. Nutno předeslat, že i tak s velkou mírou zjednodušení.

Řeckokatolická církev je souhrnné označení pro východní katolické církve, které si zachovaly byzantskou neboli pravoslavnou liturgii, ale uznávají papežskou autoritu. Vznikla na základě Brestské unie z let 1595–1596, kdy se část pravoslavných církevních společenství na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, jež však tehdy patřilo do Polsko-litevského státu, podřídila papeži. Později vznikaly i jiné podobné unie. Ukrajinská řeckokatolická církev je nejstarší a největší z nich.

Takzvaní uniaté (tento výraz má totiž pejorativní význam a sami věřící některé z řeckokatolických církví ho nepoužívají) však v očích pravoslavných představovali nejen odpadlíky a zrádce v náboženském smyslu, ale též nástroj polského či katolického nebo obecněji západního politického imperialismu. Zvlášť kruté pronásledováni je pak postihlo v dobách sovětské vlády. Řeckokatolické církve byly na územích ovládaných sovětskou mocí, tedy i v Československu, zakázány a násilně sloučeny s církví pravoslavnou, ovšem v té době již plně kontrolovanou sovětským mocenským aparátem. Působily pak v ilegalitě. A k dějinám jejich obnovy po pádu komunismu patří bohužel i spory o majetek s pravoslavnými – o majetek, zabavený a převedený komunisty k pravoslavné církvi.

Ukrajinská řeckokatolická církev nyní čítá okolo pěti milionů věřících a má silné zastoupení zejména na západní Ukrajině. V několika oblastech západní Ukrajiny, konkrétně ve Lvovské, Ivano-Frankivské a Ternopilské, představuje církev majoritní. Západní Ukrajina, jež tvoří baštu UŘKC, je v ukrajinském kontextu nejen oblastí mimořádně religiózní (jako věřící se zde deklaruje přes 90 % obyvatel), ale též – byť nikoliv jedinou – kolébkou moderního ukrajinského nacionalismu. Nicméně jeho historické propojení s řeckokatolickou církví dosud rovněž znamenalo jednu z překážek pro přijetí (západo)ukrajinských národních koncepcí obyvatelstvem celé Ukrajiny.

Přitom ukrajinští řečtí katolíci projevovali a projevují ambici stát se celoukrajinskou církví, nikoliv církví pouze lokálně západoukrajinskou – ostatně, tato regionální dimenze do značné míry vznikla historicky, v důsledku tlaku ruské říše i svobodnějších poměrů v habsburské monarchii. Snaze o celoukrajinský záběr odpovídá i přenesení centra církve, jež proběhlo v roce 2005, do hlavního města Kyjeva, odkud byli řečtí katolíci vypuzeni v 18. století ruskou carevnou Kateřinou II., i výstavba nového chrámu, přičemž hlavní svatyni donedávna představoval chrám svatého Jiří v západoukrajinském Lvově.

Nový ústřední chrám Kristova vzkříšení byl zcela dokončen a vysvěcen v roce 2013. Pojme okolo 1500 lidí a stojí mimo historické centrum Kyjeva, na levém břehu Dněpru, v nové zástavbě vzniklé počínaje šedesátými léty minulého století. Změnila se i titulatura nejvyššího představitele UŘKC, z vrchního či vyššího archieparchy (arcibiskupa) lvovského na vrchního arcibiskupa kyjevsko-haličského.

Mnichov v Havaně?

Svjatoslav Ševčuk se jím stal roku 2011. Jeho znatelná vitalita při rozvoji jemu svěřené církve plyne i z jeho relativně mladého věku (narodil se roku 1970).

UŘKC aspiruje na pozici „národní“ tj. celoukrajinské církve samozřejmě především cestou vlastní aktivní činnosti při získávání věřících. Což však naráží jednak na historické averze části ukrajinské společnosti vůči „uniatům“, ale poslední dobou možná i na politiku Vatikánu ve vztahu k Ruské pravoslavné církvi. Druhý zmíněný problém vyšel plně najevo v únoru 2016, při historickém setkání papeže Františka a patriarchy RPC Kirilla v Havaně.

„Bylo to o nás bez nás, nedostali jsme slovo,“ vyjádřil se tehdy arcibiskup Ševčuk, tedy vlastně papežův podřízený, na adresu společného prohlášení papeže Františka a patriarchy RPC Kirilla, zveřejněného po jejich havanském setkání.

Dokument podle něj „vyvolal hluboké rozčarování u mnoha členů naší církve i prostě mezi řadou Ukrajinců, jimž není lhostejné veřejné dění“. Někteří lidé prý dokonce soudili, že papež František fakticky podpořil ruskou agresi proti Ukrajině. I proto si Svjatoslav Ševčuk patrně vyžádal speciální audienci vedení své církve u papeže Františka.

Dle zprávy vatikánského rozhlasu z března 2016 řeckokatoličtí biskupové „papeže podrobně informovali o tragických důsledcích ruské invaze“ a odsoudili „hybridní válku na Ukrajině, jako též mnohočetné porušování lidských práv včetně mučení a věznění občanů Ukrajiny v Donbasu a na Krymu“.

Měli a mají obavy, zda havanská deklarace, jež nehovoří o ruské agresi, nýbrž pouze o konfliktu na Ukrajině, příliš nenahrává politickým zájmům Ruska. A byť se papež František pokusil tyto obavy rozptýlit, zůstává otázkou, nakolik se mu to mohlo reálně podařit. Řecké katolíky totiž muselo rovněž pobouřit, že se v „havanské deklaraci“ sice jejich směru přiznává právo na existenci, nicméně nejvyšší představitel katolické církve ho zároveň evidentně považuje spíše za „historický projekt“, za cestu, jíž se dále už nepůjde. Římskokatolická církev se ve zmíněném dokumentu de facto vzdává vize nebo strategie překonání církevního schizmatu z roku 1054, rozdělujícího křesťanství na západní a východní část, tím, že by stávající pravoslavné církve vytvořily unii s Římem dle vzoru z konce 16. století.

Bůh miluje i ruskou armádu

Díky pevné vazbě k ukrajinskému nacionalismu nebo vlastenectví má UŘKC komplikovaný vztah nejen k Rusku, Rusům či Ruské pravoslavné církvi, ale i k Polákům. Ostatně, právě Rusové a Poláci jsou představitelé dvou historických imperiálních národů, které různé části dnešního ukrajinského území dlouho ovládaly, a v odporu k nimž se proto zformoval i moderní ukrajinský nacionalismus. A též například moderní ukrajinský ozbrojený odboj v podobě Ukrajinské povstalecké armády čili tzv. banderovců, polskou stranou nyní oficiálně obviňovaných z genocidy vůči Polákům za druhé světové války.

Partikulární nacionalismus a univerzální poselství evangelia prostě nejdou příliš dohromady. Čehož si je vědomi i Ševčuk, jenž v září 2014 při návštěvě Austrálie pronesl: „Od svých věřících ale očekáváme duchovní pevnost. Chceme, aby věděli, že Bůh je s námi, a to je důvod, proč církev bude na straně svého lidu. Zároveň bychom rádi, aby pochopili, že Bůh miluje i armádu a občany Ruska. … lidská důstojnost vyžaduje, abychom respektovali každého člověka a každý národ, etnickou příslušnost a náboženské tradice. Jsou to přece také děti Boží.“ Může být křesťanství mostem mezi národy? Mělo by být, praxe je však často odlišná, ba protikladná, zvláště když se národní identita silně spojuje s některou z křesťanských denominací.

Znamenal-li Majdan skutečné probuzení ukrajinského národa, je zřejmé, že si svou nejnovější identitu, identitu pro třetí tisíciletí, stále teprve formuje. A náboženství v tom pravděpodobně sehraje výraznou roli. Pravděpodobně, leč ne jistě. Vždyť jedna z klíčových otázek ohledně ukrajinské budoucnosti zní, zda se ukrajinská společnost bude během dalšího vývoje (a případného pozápadnění) sekularizovat, anebo zda se stane (zda zůstane) společností více religiózní. Většina duchovních všech církví, i těch takzvaně „prozápadních“, se totiž může, ba musí obávat západní konzumní společnosti jakožto nástroje sekularizace i nositelky hodnot s křesťanstvím často přímo rozporných. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný,“ – tento citát z biblické Knihy žalmů (Žl 127, 1) zaznívá v Ševčukových kázáních snad nejčastěji. V Bruselu by s ním však dost narazil. A právě tento rozpor bude patrně určujícím i pro politický vývoj v celé Evropě, včetně její východní části, v nadcházejících desetiletích.

(Text je volnou recenzí knihy: Ševčuk, Svjatoslav: Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině. Překlad Rita Kindlerová. Karmelitánské nakladatelství, Praha 2016.)