Ivan Soloněvič si za celý svůj život nemohl snad jedinkrát postěžovat, že by mu z božího úradku bylo naděleno živobytí jednotvárné, nudné nebo snad nedobrodružné. Není ovšem divu, že za to musel zaplatit měnou obvyklou pro minulé století (století – vlkodav se na ramena sápe, jak zní jeden verš od Osipa Mandelštama): neustálé ponižování, lágry, kriminály, útěky, emigrace, rozbitá rodina, smrt blízkých a dokonce vražedný atentát, při němž zahynula jeho žena.

Náš čtenář může znát asi nejnapínavější část životního příběhu Ivana Soloněviče, jeho bratra Borise a syna Jurije z knihy Koncentrační tábor Rusko, která vyšla v českém překladu již na konci třicátých let a kterou v roce 2000 znovu vydalo nakladatelství Bystrov a synové.

Osudy celého klanu Soloněvičů také velmi přehledně shrnuje a analyzuje nedávno vydaná kniha ruského historika Nila Nikandrova, kterou v roce 2007 pod názvem Ivan Soloněvič – Lidový monarchista vydalo moskevské nakladatelství Algoritm. Nikandrov měl to štěstí, že se náhodou dostal k velmi cenným materiálům osvětlujícím život i dílo I. S. „z druhé strany“: jistý důstojník KGB mu předal objemný svazek, který na Soloněviče po desetiletí vedli sovětští rozvědčíci. Příběh Soloněvičů je opravdu poutavý: bratři Boris a Ivan, narození před revolucí a vychovaní v té nejzemitější monarchistické tradici sedláckého Ruska, které se teprve nedávno mohlo vydat na cestu tápavého objevování moderního světa, padají rovnýma nohama doprostřed katastrofy bolševické revoluce. Ve zmateném víru událostí si udržují jasnou mysl a revoluci popisují naprosto věcně: „Bolševický převrat dal ozbrojené kriminální chátře z petrohradského předměstí možnost uzurpovat moc a majetek, o jakých by se jí za normálních okolností ani nezdálo, a ta již neměla na vybranou: nezbylo jí nic jiného než revoluci neustále ,prohlubovat‘, přistoupit na revoluci ,permanentní‘, následovat Trockého a Lenina, protože cokoliv jiného by pro ně znamenalo přinejmenším návrat do prapůvodního stavu – na společenské dno.“

Hluboce antirevoluční postoje, monarchismus, angažmá v občanské válce na straně bílých – to všechno je více než značná zátěž, se kterou se celý klan Soloněvičů začíná probíjet v nové realitě země sovětů. Přežít jim pomáhá selský rozum, s jehož pomocí se alespoň zpočátku vyvarují přímé konfrontace s režimem, a hlavně zděděné i nabyté talenty a zkušenosti: oba bratři jsou vynikající sportovci – první vavříny si vydobyli již před revolucí, kdy se aktivně angažovali při zakládání Sokola (Ivan) a skautské organizace (Boris) -, a především novináři tělem i duší -tuto vášeň zdědili po otci, který se ze sedláka vypracoval na majitele regionálních konzervativních novin.

Jejich nadání a nezlomná energie spojené s pocitem zodpovědnosti za osudy Ruska se však ve vyšinuté sovětské společnosti stávají zbraní, která může být snadno namířena proti nim: Borise čeká první lágr za organizování podzemní skautské organizace, Ivana vyhnanství a neustálý dohled čekistů. Dvacátá a třicátá léta dávají inteligentním a vynalézavým bratrům možnost vyzkoušet deset a jeden způsob, jak přežít v extrémních podmínkách totalitárního státu. Vytvářejí si šikovné mimikri, na oko se účastní „budování sovětského sportu“, aby po večerech mohli tajně sepisovat svědectví o tom, jak se tajní „sovětským sportem“ odreagovávají mezi jednou a druhou popravou, s pomocí rodinného receptu vyrábějí domácí kefírový zákys a prodávají jej na trhu, učí se psát články na deset způsobů a umístit je v deseti novinách najednou. V lágru školí své věznitele v bojovém umění, aby získali podmínky a čas na přípravu útěku, rozvíjejí „integrální vztahy“ – tj. známosti ve vyšších sférách, díky kterým dlouho unikají zatčení…

Jeden z popsaných způsobů názorně ukazuje, že uniknout všudypřítomnému státnímu dozoru bylo těžké, ale nikoliv nemožné. „Každé jaro vyráželo do divoké přírody 50 -100 tisíc nejrůznějších geologických, botanických, vlastivědných a jiných ,vědeckých‘ expedic, které se potloukaly zcela mimo dohled státních orgánů někdy i 6 nebo 8 měsíců. Tak získávaly statisíce lidí ,čas na oddech‘.“ Časem se však všechny snahy jít vlastní cestou ukázaly jako marné. Boris byl zatčen, Ivana obava před zatčením vyhnala na venkov a nakonec, po neúspěšně naplánovaném útěku ze SSSR, došlo i na něj a jeho syna Jurije. A tak se celá rodina ocitla v karelských lágrech. Následuje nejdobrodružnější část celého příběhu – úspěšný paralelní útěk Borise, Ivana a Jurije ze SSSR (200 km přes karelské bažiny do Finska), který si svou napínavostí nezadá s vyprávěním o útěku bratří Mašínů. Čtenář jej najde dopodrobna převyprávěný v již zmiňované knize Koncentrační tábor Rusko, která je, pokud vím, stále k mání u pražského novináře a nakladatele Bystrova.

Jestliže knihy, v nichž se bratři Soloněvičové vracejí ke svým zkušenostem života v SSSR, se dají číst jako vynikající věcná analýza poměrů v totalitárním státě (a také jako strhující dobrodružná literatura!), jejich další vydavatelskou, publicistickou, politickou a literární činnost, jíž se věnovali po desetiletí strávená v exilu (Finsko, Bulharsko, Německo, Argentina, Uruguay) – zpočátku společně a později každý na vlastní pěst -, je třeba vnímat jako inspirativní zdroj ruského konzervativního myšlení srovnatelný s nedávno vydanou summou Karla Schwarzenberga VII. (především knihy Ivana Soloněviče – Boris v emigraci působil spíše jako svérázný organizátor sportovního života emigrantské mládeže).

Ruský emigrantský tisk 20. a 30. let se obecně vyznačoval velkou mírou svobodomyslnosti a (v dnešních sdělovacích prostředích nemyslitelnou) ostrotou vyjadřovaných názorů. Výjimkou nebyly ani noviny, které až do konce života (pod nejrůznějšími názvy, neboť byly periodicky zakazovány) vydával Ivan Soloněvič a v nichž v zárodečné formě představoval čtenářům své myšlenkové koncepce. Soloněvič při provozování novin vždy dodržoval několik zásad: finanční nezávislost, věcný styl, jadrný jazyk, nekorektnost, dobrý humor a soustředěnost na obsah – nikoliv na překlepy. Noviny měly úspěch na němž se nesla i popularita Soloněvičových politických a myšlenkových koncepcí v emigrantském prostředí.

V nejúplnější podobě je autor soustředil v knize nazvané Lidová monarchie, která se pohybuje na pomezí pamfletu, eseje, historické práce a politického programu psaného místy až lágrovým slangem.

Soloněvič je monarchista, legitimista, ale na rozdíl od velké části monarchisticky orientované emigrantské komunity odmítá návrat ke stavovskému zřízení. Obnovení monarchie podle něj nesmí znamenat návrat ke starému kastovnímu sytému „činů“ nebo vytvoření nových kast, jak to udělali bolševici, nýbrž rozvinutí demokratických tradic, které v jeho očích představuje především ruské sedláctvo, a zároveň nastolení silné vlády shora – carského majestátu. Jinak řečeno – Soloněvič se snaží najít onen převodový pás, který by dokázal funkčně propojit dvě ruské tradice – samovládu a přirozenou touhu ruského pravoslavného člověka po svobodném pospolitém životě. Všechny západní recepty přitom ze zásady odmítá, neboť podle jeho mínění vždy přivedly Rusko jenom na scestí (např. marxismus).

Soloněvičovy koncepce se s postupujícím utužováním Stalinova režimu doprovázeného devastací ruského sedláctva a čehokoliv, co i jen vzdáleně připomínalo ruské tradiční hodnoty, přirozeně stále více vzdalovaly realitě. Nicméně jen těžko lze zpochybnit jeho tezi, že ještě na konci 30. let by většina sovětského obyvatelstva dala přednost návratu k tradicím monarchie před vražedným experimentem socialismu v podání bolševiků. Jako poddané „lidové monarchie“ viděl nejen masu sedláků, jejichž tradiční smýšlení podle něj bezpochyby přežilo katastrofu kolektivizace, ale také dělníky, které nechápal v moderním pojetí jako emancipovanou městskou masu, ale jako proletarizované sedláctvo, které zůstává mentálně hluboce svázané s ruským tradičním venkovským životem. Ostatně Soloněvičovy práce dnes znovu nabývají na aktuálnosti. V okamžiku, kdy politickou moc v Rusku pevně ovládají mocenské kasty tvořené bývalými komunistickými kádry, kágébáky a mafiány, se zdá nerevoluční přechod k jakékoliv formě demokracie nerealizovatelnou chimérou. Nicméně nelze popřít, že ta část obyvatelstva, která docela nezblbla v důsledku ideologického vymývání mozků (ať již komunisty nebo současným režimem) si zachovává značnou míru svobodomyslnosti. Původní Soloněvičova koncepce restaurace – intronace – lidová (demokratická) monarchie se může stát znovu aktuální, pokud se najde síla, která dokáže zaručit nekrvavé svržení současného režimu doprovázené důsledným potrestáním zločinů komunismu i revolučního putinského období a která podle tradičního receptu zaručí „silnou vládu nahoře a všechny svobody dole“, tj. nastolení monarchie doprovázené důslednou decentralizací státní správy na všech úrovních. A protože na Rusi se můžeme nadát ledasčehos, není vyloučené, že o myšlenkové dílo Ivana Soloněviče bude jednou ještě velký zájem.

Nil Nikandrov: Ivan Soloněvič -Narodnyj monarchist, Moskva, Algorytm, 2007

Ivan Soloněvič: Koncentrační tábor Rusko, Praha, Bystrov a synové, 2000