Třicáté výročí sametové revoluce zastihlo Českou republiku v hluboké společenské i hodnotové regresi. Nic o ní nevypovídá lépe, než když její nejvyšší představitel, prezident republiky, toto výročí ignoruje (jakož i jiné významné dny a výročí spojené se státností), ale neopomene se účastnit recepce pořádané čínským velvyslanectvím na oslavu sedmdesáti let vzájemných diplomatických vztahů. Ty jsou totiž úzce spojené se samotným vznikem ČLR, země spravované jedinou státostranou, pod jejímž moudrým vedením zahynuly či byly zavražděny desítky milionů lidí, a kam se Zeman učí jezdit, jak „stabilizovat společnost“.

Abychom si uvědomili rozměr a formu regrese, je třeba se vrátit zpět do roku 1989. Thomas Brussig nazval tehdejší revoluční události jistou obdobou Woodstocku, pouze bez hudby. Stejně jako na legendárním festivalu tím má na mysli především „ducha“ doby, nepřenositelný pocit svobody, okamžiku, kdy bylo možné úplně všechno v tom dobrém smyslu slova. A hlavně o vědomí, že o tuto svobodu již nepřijdeme, že nebudeme muset lhát, ohýbat se a ponižovat se před ideologií, která měla „vědecky dokázaný“ nárok na absolutní platnost, ale dokázala jen ještě menší toleranci než ideologie předešlé. Proto se také nazývá totalitní.

Toto vnímání revoluce částečně odporuje tradiční definici revoluce. Oproti revolucím jiným ta sametová či listopadová přinesla zásadní inovace. Naprosto obrátila svůj vnitřní spouštěč, a vymezila se nikoli pro, ale proti ideologii. Ústřední místo ideologie nahradil sám člověk, jeho důstojnost. Nově nalezená „lidskost“ se stala leitmotivem veřejných shromáždění, která pak byla někdy nazývána jako svátky lidskosti. Lidská důstojnost tak měla být jakékoli ideologii vždy nadřazena. S tím souvisí i další prvek, který sametovou revoluci odlišuje od jiných „typizovaných“ revolucí. Tím prvkem bylo odmítnutí násilí, opakované výslovné deklarace tohoto odmítnutí zhmotněných v hesle „nejsme jako oni“. Tím byly překonány jak všechny předcházející evropské revoluce, tak možná i definice revoluce sama o sobě. Někteří ji tak proto nechtějí nazývat. Nicméně více je těch, kteří takovou revoluci obdivují. Svědčí o tom celosvětový ohlas, který nenásilné předání moci v Československu vyvolalo i ve zbytku světa. Ale mělo to také konsekvence, s kterými se potýkáme dodnes.

Důsledkem této revoluce byl zisk osobní zkušenosti každého účastníka s něčím, co si do té doby sotva dokázal představit. Totiž totální zhroucení aparátu, který měl k dispozici všechny ozbrojené složky, buňky na každém pracovišti, agenty na každém rohu a který měl štempl na to, že je ten jediný správný, a tedy na věčné časy.

Diskurs porevoluční doby byl zřejmý a pochopitelný zároveň. Distanc či příkré odmítnutí 40 let reálného socialismu byly naprostou samozřejmostí jak ve veřejné debatě, tak i v programu většiny stran a hnutí. Každý měl v živé paměti jak všeobjímající nároky padlého režimu na vědomí a svědomí každého člověka, křivdy a perzekuce, tak i stále hmatatelné důsledky vlády jedné strany: naprosto zastaralý výrobní sektor, vražedně zničené životní prostředí a zoufalá podinvestovanost všeho, kam oko dohlédlo. Fotografie měst z tehdejší doby vykazují jednu podobnost. Před jedním čí více domy v ulici je chodník zakryt provizorní stříškou z prken, aby odpadávající kusy fasády nezranily kolemjdoucí. Pro stát coby majitele takřka všech statků to bylo jediné řešení, kterého byl schopen.

Pochopitelně jako žádný mejdan ani žádná revoluce netrvá věčně. Třebaže mezi revolučními požadavky nefigurovalo nastolení tržního hospodářství, ekonomická realita nedala jakékoli podobě socialismu příliš šancí. I když se nakonec prosadil společenský konsensus na nutnosti ekonomické transformace, pro mnohé představovala podobnou zkušenost, jako dřívější zhroucení mocenského monopolu KSČ. Jen se nyní hroutily jiné jistoty, jako např. zaměstnání, sociálního statutu nebo bohužel i hodnot neodpovídajících raně kapitalistickým metodám podnikání.

Souběžně odstartoval i druhý proces, pro legitimitu nového demokratického zřízení neméně důležitý. Proces vyrovnávání se s komunistickým režimem, nalézání vlastních dějin zdeformovaných režimní historiografií, pojmenovávání dosavadních tabu a snaha o potrestání nejkřiklavějších excesů.

I přes některé úspěchy o nápravu nespravedlností, jako např. lustrační zákon, zákon o restitucích nebo o protiprávnosti komunistického režimu, se nakonec právě tato oblast ukázala jako ta, na které si mladá demokracie vylámala zuby. Jednoduše ji dohnalo ono obdivované heslo „nejsme jako oni“. Jednalo se o stav justice, která velkou měrou napomohla legendě o „rozkradené zemi“, že „všichni kradou a politici nejvíce“. Revoluční heslo i snaha o právní kontinuitu zapříčinily, že ze všech státních institucí byla personální obměna v justici nejmělčí a nejpomalejší. Nově „demokratičtí“ soudci neměli problém odsoudit Pepu za to, že zlámal v hospodě kosti Vaškovi, ale měli problém se vypořádat se všemi ekonomickými kauzami, které transformace přinesla. Jedná se především o majetky v privatizačních fondech, vytunelované podniky nebo celé banky, kauza lehkých topných olejů a další. Všechny kauzy jako červená nit spojuje jedno: figurovaly v nich bývalé nomenklaturní kádry a příslušníci StB, kteří se rychle etablovali jako ekonomická elita. Zde prostě staré vazby a známosti učinily své.

Kromě zhusta komplikované povahy ekonomické trestné činnosti se justice nevyznamenala ani na poli trestním. Nebyla schopná odsoudit ty nejflagrantnější představitele komunistických zvěrstev, jako byli pánové Vaš a Grebeníček senior, ale ani menší ryby, natož jestli vůbec nějaké ryby, vyjma čestné výjimky paní Polednové. Proces se známou mlátičkou disidentů mjr. Prchalem se vlekl 25 let.

Za tuto mizérii, neschopnost vymoci světskou spravedlnost, však nebyla činěna odpovědnou justice, vždyť ta přece je a musí být nezávislou, ale tehdejší politici a politické strany. Důsledkem byla jejich delegitimizace a implicitně i delegitimizace demokratického zřízení vůbec. A pokud místo pokusů o nápravu a zlepšení začneme relativizovat demokracii obecně, snadno sklouzneme i k relativizaci zločinů komunismu. Z veřejného prostoru se tak pomalu vytratily pokusy o historickou sebereflexi, o aktu dekomunizace vůbec nemluvě. Pohříchu to mnohým, kteří v komunismu byli nuceni nějak fungovat, samozřejmě vyhovovalo. Jakákoli sebereflexe bývá bolestná, natož když skutečně není být na co hrdý.

Poslední ránu legitimitě politických stran uštědřil pološílený plukovník Šlachta s nedovzdělaným právníkem Ištvanem a historickému regresu již nestálo nic v cestě. Vítězi revoluce se tak jednoznačně stali bezpáteřní komunisté pozdní normalizace, kteří se v listopadu 1989 paradoxně obávali takřka o vlastní život. Právě záhadami opředený zisk ekonomické a následně mediální moci nakonec fatálně narušil svobodnou soutěž politických stran a jednoho člena této nomenklatury katapultoval až do funkce premiéra. Došlo tak k privatizaci státu. Mafie už pro své výpalné nepotřebuje platit pistolníky, dělá to za ně státní správa.

Již dříve si nové situace všiml také zdatný technolog moci Miloš Zeman. Využil nedomyšleného nápadu na drobnou ústavní změnu s velkými následky, zavedení přímé volby prezidenta. Ve své první prezidentské kampani využil nejosvědčenější praktiky komunistické StB, a to diskreditace. Nejsem-li schopný sestavit vlastní program, natož nějak pozitivní, je třeba protivníka očernit. Nevolit někoho, ale proti někomu. Zeman se v kampani proti Schwarzenbergovi odpíchl od třídní nenávisti k nacionální xenofobii a zpět ke kádrování všech žijících i nežijících příbuzných, přesně jak to dělali komunisté. Jeden si málem pomyslel, že snad hned po inauguraci vyhlásíme Německu válku. A s praktikami StB si vůbec nezadaly letáky plné lží, které se náhle objevily v domovech důchodců, a podle kterých měl Schwarzenberg chtít zdražit léky a vrátit majetky sudetským Němcům. Ostatně podobně laděný inzerát si dokonce v den voleb zadal skutečný estébák, Vladimír Zavadil. Podobná situace v Milošově kampani následovala o pět let později, když byl vyzyvatelem Jiří Drahoš. Po síti se pro změnu náhle začaly šířit řetězové maily tvrdící, že Drahoš chce zemi zaplavit migranty. Zeman věděl, že podobné praktiky mu procházely již v 90. letech v ČSSD plné bývalých komunistů, tak proč je nezkusit na větším vzorku. Do veřejného prostoru se tak velkým stylem vrátil jeden z nejhorších symptomů komunismu, lež, coby legitimní prvek diskuse a politického boje. To má vliv i na současná média. Protože reálný komunismus byl postaven na lži, neobešel se bez cenzury. A snahy o různou cenzuru zvláště veřejnoprávních médií dnes můžeme pozorovat celou řadu. Regrese se uzavřela.

Listopad 1989 umožnil nejen vzedmutí, ale také široké otevření se české společnosti, nové tázání po smyslu českých dějin, po jejich podstatě, po našem místě v nich a poměru k okolí. To vše pomáhalo nově definovat i státnost, živý vztah mezi státem a společností. Jednoduše člověk mohl být hrdý, že je Čech, aniž by tím chtěl říct, že je víc než někdo jiný. Z této otevřenosti mnoho nezbylo. V lidech je naopak vyvoláván strach před odlišností, je vzývána průměrnost a dochází jak k relativizaci hodnot, tak k falšování dějin nebo cílenému vymazávání paměti. To jsou všechno atributy, které nynějším elitám pomáhají třímat moc.

V současnosti tak rozhodně nezažíváme „konec dějin“, jak ho predikoval Francis Fukuyama, ale spíše úpadek demokracie, jejíž instituce se s menším či větším úspěchem potýkají s novým typem vůdců, demokraticky zvolených, ale na demokracii nelpících. Těžko nám může být útěchou, že s technologickým rozvojem a fenoménem sociálních sítí začali podobné praktiky úspěšně napodobovat i vůdci jiných zemí včetně kolébek demokracie.

Ač i dnes se najdou mnozí, kteří by za demokracii, její hodnoty a ideály byli ochotni nasadit i život, např. podle současného rozložení sil v Poslanecké sněmovně je více těch, kterým osobní zkušenost s pádem komunismu stejně tak dobře umožňuje představit si i pád či jinou formu současného parlamentního zřízení. Možná v očekávání zažití nové revoluční euforie. Jejich návrhy, jako např. přímá demokracie, zrušení senátu, rozšíření kompetencí prezidenta nebo jen označení parlamentu za zbytečnou žvanírnu směřují k tomu samému: oslabení současného uspořádání nebo rovnou jeho nahrazení něčím novým. Tato nová revoluce však v sobě neobsahuje žádný ze vznešených motivů jako ta Sametová před třiceti lety.

Babylon č. 3/XXVIII, 14. října 2019