Revoluce ctnosti – Na sociálním státu vydělávají převážně bohatí

Pád komunistický režimů ve východní Evropě vystavil západoevropský sociální stát zvýšenému tlaku. A skutečně: západní sociální stát byl opatřením proti povstání mas, proti komunistickému nebezpečí, proti hrozícímu totálnímu vyvlastnění majetných tříd. Pokud strach z komunismu byl akutní, trvala stálá ochota měšťanstva platit značné daně, aby se masy zpacifikovaly a zažehnalo se komunistické nebezpečí. Sociální stát, jako ostatně každý stát, neslouží totiž ani rovnosti ani spravedlnosti, ale mnohem spíše bezpečnosti.

A každý ví, že bezpečnost stojí peníze – často hodně peněz. Konec světového komunismu ovšem vyvolal v mnohých pocit, že bezpečnostní situace se zlepšila a investice do pacifikace mas se tomu odpovídajícím způsobem mohou snížit.
Zda tomu tak skutečně je či nikoliv, je otázka empirických měření, o nichž se nedá teoretizovat. Vzniká však jiná otázka, která má teoretický význam: existuje pro majetné třídy nějaký jiný důvod pečovat o sociální stát, kromě poněkud antikvovaného úkolu zabránit komunistické revoluci? Nuže tvrdím, že tento důvod existuje, neboť je to tento sociální stát, kterému dnešní majetní vděčí za svůj majetek.

Foto Fred Runeberg.

Kdo rád hovoří o moci kapitálu často zapomíná, že stát jako organizace moci je starší než kapitalismus. Stát existoval již před kapitalismem a s největší pravděpodobností bude existovat i po něm. Stát je per definitionem organizován hierarchicky a disponuje prostředky prosadit svá rozhodnutí jestliže třeba, i mocí. Již proto nemůže stát být místem rovnosti. Stát je založen na nerovnosti – a nerovnost vytváří. Jistě, že forma nerovnosti, kterou stát vytváří, se mění v souladu s jeho dobovou povahou. Feudální stát umožňoval a podporoval turnajové zápasy jako prostředek vytváření elit. Pozdější absolutistický stát podporoval schopnost k dvorským intrikám a k mezinárodní diplomacii. Kapitalistický stát umožnil vznik trhu, stanovil pravidla, podle nichž trh funguje, rozlišuje právní a kriminální metody tvorby kapitálu a nutí účastníky trhu, aby sledovali určité strategie a jiným aby se vyhýbali. V tomto smyslu trh není říší individuální svobody, ale přizpůsobování se pravidlům trhu, jejichž platnost určuje a garantuje stát.

Nyní tedy vzniká otázka: jakou strategii má zvolit ten, kdo žije v sociálním státu, aby měl úspěch? Odpověď je vlastně všeobecně známá: má oslovit co nejvíc lidí, prodávat co největšímu množství konsumentů – má expandovat. Expandování znamená: expandovat k základům sociální pyramidy, obracet se k chudým, kterých je víc než bohatých.
V poslední době se hovoří o novém obrovském bohatství nejbohatších. Na seznamech těchto nejbohatších, které se znovu a znovu uveřejňují, jsou jména vlastníků Audi, Ikei vedle jmen ropných magnátů Saudské Arábie a Ruska. Nyní se ptáme: jaké suroviny vlastní Německo a Švédsko, jež by se daly srovnávat s ropou? Tímto zdrojem je sociální stát. Neboť sociální stát produkuje obrovské množství chudých, ale ne zcela zbídačelých spotřebitelů, kteří konsumují obrovská množství laciných výrobků – a tak dávají vznikat velkým majetkům. Současný kapitál prodává sociální stát sám sobě -a vydělává přitom v míře, jaká dříve byla nepředstavitelná.

Používám tu ovšem poněkud rozšířený pojem sociálního státu. Pojem zahrnuje všechny pomoci, které se poskytují nezaměstnaným, ale také všechna ostatní opatření, která ulehčují život dělnictvu a jiným podobným skupinám obyvatelstva, včetně státní pomoci v oblasti vzdělávání a zdravotnictví. Patří k tomu i všechny investice do rozvojových zemí, pomoc v boji proti nakažlivým nemocem a při přírodních katastrofách, kterou zajišťují státem nebo soukromě financované nadace a organizace, působící ve světovém měřítku. V tomto smyslu lze hovořit o světovém sociálním státu. Tento stát je jistě víc jak nedokonalý, ale v některých svých ústředních aspektech je právě reálný. Nyní vytváří tato světově působící sociální péče obrovskou masu konzumentů, kteří jsou sice chudí a někdy žijí na hranicích existenčních minima, kteří však díky sociálnímu státu zůstávají na tomto okraji, ale ve svém celku představují obrovskou kupní sílu. Je to právě tato kumulovaná kupní síla chudých, která z tržního hospodářství udělala to, čím dnes je.

V dřívějších dobách obsluhovalo hospodářství především majetné třídy. Kdo neměl peníze, sotva spotřebovával, jen vyráběl. Obchodníci byli bohatí, prodávali-li bohatým. Kdo prodával chudým, žil, ale nezbohatl. Dnes však jsou skutečně bohatí jen ti, kdo prodávají pokud možno lacino co největšímu množství lidí. Vzniká tak konkurence dolů, která ovládá celé dnešní světové hospodářství. To neplatí jen o McDonaldovi nebo o nových čínských výrobcích, určených masové spotřebě. Globální kulturní průmysl sází pokud možno na lacinou zábavu, na úspěch u těch – otevřeně řečeno – nejnižších příjmových vrstev. Takovým způsobem je možné vydělávat milióny, ba miliardy – fotbalem, popmuzikou, populárními TV-shows, zábavními filmy a podobně. To znamená: mezi dnešními globálními finančními elitami a globalizovanými masami existuje sice finanční, ale ne kulturní distance. Jestliže globální popstar volá do lidského davu I love you, je to zcela oprávněné. Má ráda tyto masy, protože je dojí, a tyto masy ji milují, protože si tohle dojení zřetelně užívají. Třídní boj shora je proto z jednoduchých ekonomických a kulturních důvodů zcela vyloučený. Dnešní finanční elity žijí v symbiotickém vztahu se sociálním státem, sdílejí jeho kulturu a jsou s ním spojeny vzájemnou láskou.

Nespokojenost se sociálním státem není věcí elit nebo mas, ale střední třídy. Střední třída platí daně, ale sotva nějak profituje ze sociálního státu – to se týká jen velkých podniků. Zároveň má dnešní střední třída pocit, že se o ni nikdo nestará a že ji nikdo nebere skutečně vážně. Má totiž jiné kulturní nároky a standardy, než které jsou charakteristické pro dnešní globalizované masy a elity. Avšak tyto nároky v kontextu dnešního hospodářství nelze uspokojit, protože střední třída představuje menšinu a pro hospodářství není proto přitažlivá. Kumulativní kupní síla střední třídy je daleko nižší než kumulativní kupní síla nižších příjmových stupňů. Tím jsou automaticky vyřízeny všechny požadavky jako sedět v kavárně a číst si Prousta místo sledování fotbalu na obří obrazovce. Tyto požadavky platí mezitím za nesplnitelné nejen ekonomicky, ale stávají se také morálně podezřelé, arogantní, dekadentní a dokonce nelidské. Příslušník vzdělané střední třídy se vnějšně sice může přizpůsobit vládnoucí kultuře. Avšak ať to učiní sebeobratněji, zůstává vládnoucímu státu lásky kulturně cizí – nemilovaný a nemilující. A je to na předním místě tato kulturní distance, která vzdělanou střední třídu odděluje od ostatní společnosti, od mas stejně jako od elit, které v této střední třídě vytvářejí revoluční potenciál. Dalo by se teď snad říci, že vzdělaná střední vrstva je vlastně bezvýznamná, že časem prostě zmizí, stane se sociálním problémem a rozplyne se v nižších vrstvách. Takový vývoj je ovšem málo pravděpodobný, a to z jednoho prostého důvodu: je to totiž právě tato střední třída, která nese sociální stát, pečuje o něj a obsazuje jeho hierarchické stupně.
Spravující střední vrstva vlastně ztělesňuje sociální stát – třebaže z něho profituje nejméně.

Je proto možné očekávat, že někdy dospěje k názoru, že je značně protismyslné nést společenskou strukturu, z niž profitují jen ti druzí, přičemž střední třída v tomto jí samou vybudovaném sociálním státu nenalézá kulturní domov a ani ho nalézt nemůže. Teprve až střední třída dospěje k tomuto závěru, bude skutečně možné očekávat nový politický boj – novou revoluci ctností, jež bude stát v tradici Francouzské revoluce a ruské Říjnové revoluce. Lze očekávat, že takový boj se rozhodne dvojím možným způsobem. Buď dojde k návratu k neostředověké nebo neoburžoazní ekonomii, které znají jako spotřebitele jen aristokracii nebo bohatou buržoazii a ostatní obyvatelstvo ponechávají jejich vlastnímu osudu. Nebo, což je pravděpodobnější, dojde k návratu k dirigistické, neokomunistické ekonomii, která spotřebu chudých řídí mimotržně. V tomto případě by střední třída – jako státní aparát -dostala veškerou společenskou moc, úctu a uznání, protože by vyřadila pozdněkapitalstické příživníky na sociálním státu a sama se stala objektem lásky mas.

autor je filosof a matematik, přednáší na University of New York; právě vydal práci „Úvod do antifilosofie“ (v němčině vyd. nakl. Hanser)
přeložil Václav Mezřický

Babylon 7/XIX, 1. března 2010