Bizarní záběry z Oválné pracovny Bílého domu ukázala amerického prezidenta jako prostého hulváta, gaunera, hlupáka či vyděrače, každému dle libosti. Jako by čekal, až návštěva v duchu mafiánské podřízenosti poklekne, odprosí a políbí prsten. Nicméně ať si o Donaldu Trumpovi můžeme myslet cokoli, jeho jednání je konzistentní. A nejpozději od vystoupení jeho hlásné trouby J.D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově také víme, co staví Trump na první místo své agendy. Není to mír, dokonce ani obchod, geopolitika nebo Amerika na prvním místě, je to prostá ideologická válka, někdy též zvaná kulturní.

K strašidelné freak show pro domácí kamery a archiv galerie MAGA v Bílém domě nemuselo dojít, kdyby všichni včas pochopili skutečný vzkaz J. D. Vance z konference v Mnichově. Jeho přednes bylo 22 minut směšného pokrytectví, smyšlených představ o evropské demokracii a třešničkou na dortu citlivost vůči evropské zkušenosti s fašismem, když označil přítomné evropské elity za zakuklené nacisty. Tedy pokud by měly být tak troufalé a zkoušet omezit lhaní a štvaní na sociálních sítích, grálu, bez kterého bychom o MAGA možná nikdy neslyšeli. Nemusíme si namlouvat, že by cokoli z toho měl Vance ze své hlavy.

Nebyla to jen sbírka laciných útoků v kulturní válce, zatímco skutečná, životy beroucí válka byla ignorována. Byla to výzva všem populistickým protisystémovým stranám, aby se chopily moci v Evropě – a závazek, že jim v tom pomůže ‚nový šerif ve městě‘.

Tento nový ‚šerif‘ se sice chová jako slaboch, očekávající obdiv a uznání za to, že šikanuje slabšího spolužáka, v každém povzbuzuje to nejhorší v nás, nicméně se mu to daří, jak ukazují nadšení souputníci v čele Maďarska, Slovenska apod.

Abychom jen stále nezírali s otevřenými ústy neschopní slov, je dobré pokusit se přiblížit, jakou válku Trump skutečně vede, ve světle které jsou všechny ostatní nepodstatné či pod jeho rozlišovací schopnost, jako např. ta ruská vůči Ukrajině. Za svého nepřítele nedefinoval žádnou vnější mocnost, dokonce i soupeření s Čínou je až na druhém, třetím či jiném místě. Na tom prvním je potření nepřítele vnitřního, jeho pověstný Deep state, který má být ovládán progresivisty, woke radikalisty a jinými „protiamerickými“ elementy. Protože se má jednat o bezbřehou parazitující masu (viz vnímání neziskových organizací) nelze klíčové státní instituce „obrodit“, nýbrž v zájmu Ameriky třeba zničit. Jedná se o revoluci (nebo minimálně revoluční přístup), která pomocí tlaku shora má očistit instituce pomocí jejich demontáže. Pochopitelně se vkládá na mysl i jistá podobnost s kulturní revolucí v Číně (např. dle sinologa Martina Hály se teď Mao ve svém mauzoleu musí usmívat). Pokud po zkušenosti s Trumpem ještě slova mají nějaký obsah, pak je stále ještě revoluce antonymem slova konzervativní. Nazývat tedy současnou republikánskou stranu konzervativci je naprosto mimo mísu. Protože demokracie stojí právě na institucích, které zajišťují stabilitu, spravedlnost a ochranu práv občanů a pro její výkon jsou klíčové, jsou to ony, které mu nejvíce překáží. Dle tohoto vzorce hledá i své spojence, protisystémové strany po celém světě včetně třeba vrchního bojovníka proti „liberálnímu šílenství“ Vladimira Putina. Dá-li si někdo práci ještě jednou shlédnout Vanceovu tirádu v Mnichově, všimne si, že ruský narativ z USA nezaznívá jen vůči Ukrajině, ale vlastně celé Evropě. Putinovo autoritářské a agresivní Rusko je Trumpovu vnímání prostě mnohem bližší než „progresivistická“ Evropa trvající na „překonaných“ právech a pravidlech.

Dechberoucí je rychlost a brutalita, s jakou Trump odhodil veškerý étos, na kterém byly Spojené státy kdysi založeny, který z nich učinil nejmocnější zemi světa, a který byl spojován s obranou svobody a demokracie. Ve válce proti Ukrajině se jasně postavil na stranu agresora a diktátora proti demokratovi a bojovníku za svobodu.

I přes různé animozity a citlivost vnímání se předpokládalo, že pokud je v sázce globální bezpečnost, nebezpečí legitimizace prosazování svých zájmů vojenskou silou, nebo další oslabení demokratického upořádání vůbec, na tom nejdůležitějším dojde ke shodě. Výsledkem však je prásknutí dveřmi a Amerika zásadně slábnoucí.

O co Putin usiluje nejméně poslední tři roky, vrazit klín do koalice „Západu“, proti kterému vlastně vede svoji „Speciální vojenskou operaci“, mu Trump posílá na zlatém podnosu i s omluvenkou. V Rusku pochopitelně jásají. Výmaz Ukrajiny z mapy světa má být otázkou času, a Putinovi se ještě splní vlhký sen, z mezinárodního párie se bude vyhřívat ve světle reflektorů s „nejmocnějším“ mužem světa, kdy si vzájemně zapochlebují a zanadávají na ten zbytek světa, který ještě nepochopil jejich výjimečnou genialitu. Bude to připomínat účet bez hostinského a tím to též zůstane.