Rudu přivedl Chcípák – obyvatel zahrádkářské kolonie na Libeňském ostrově, v jehož chatce bezprizorní Ruda bydlel a chodili na pivo k Budymu. Když se pak Chcípák, nomen omen, nedlouho po tom odebral na věčnost, nabídl jsem Rudovi, který ztratil střechu nad hlavou a byl bez práce − dělal jen nějaké sezónní práce, jestli nechce bydlet u Budyho a starat se o něj. Dělal to dvě desetiletí. Tak dvakrát za rok jsme se pohádali, x-krát jsem ho vyhazoval, ale pak se to vždy urovnalo – zpravidla ještě ten den.

Dost lidí znala Rudu jako nerudu. To byl omyl. Pod nevrlým povrchem, kterým ovšem závisel na míře vypitého alkoholu – s jeho množstvím u něj konfliktnost narůstala, se skrývala citlivá duše. Měl rád malé děti a kočky. Nedal na ně dopustit. Když někdo přišel se psem na volno, bez vodítka, tak se se zlou potázal – aby si nějaký čokl dovolil honit jeho princezny. Micky byla jeho rodina. Spal s nimi, mluvil s nimi, hladil je, vařil jim.

Na rozdíl od lidí jsem nikdy nezažil, že by snad někdy na nějakou kočku houkl, jak houkají rodiče na své děti, když něco udělají. To neexistovalo. I když některá něco převrhla, rozbila nějaký sklo, byla to vždy minda k pohlazení. Jako nějaké dvorní dámy, kočky si v království U Budyho mohly dělat úplně, co chtěly. Ke kočkám Ruda přibral do rodiny taky ježky – celý klan ostnatých hmyzožravců chodil se k Budymu stravovat, najíst se z misek vedle koček.

Jestli si Ruda s mnohými lidmi nerozuměl, tak s kočkami a ježky ano. I když třeba hádky sem tam pokračovaly, jak šel čas, měl jsem ho čím dál raději. Občas jsem ho za něco sprdnul, ale to jen aby řeč nestála. Prakticky jsem mu nechával U Budyho volnou ruku, i když v poslední době už moc na úklid atd. nedal. Já ho ale nechtěl buzerovat, protože vypadal čím dál hůř.

Ruda byl nejen citlivý, ale i inteligentní. Nesnášel, když se někdo nad něj vyvyšoval, nebo mu poroučel. Byli jsme vedle sebe leta, ale vlastně jsem o něm nic nevěděl. Jen to, že byl Sudeťák a za bolševika dělal horníka někde na Ostravsku, kde měl 10x větší plat, než jsem měl v té době já. A celý jej dokázal během měsíce rozfofrovat − pití, holky atd. Po listopadu to tedy pro něj byl absolutní sociální sešup.

To ale podle mne, jak jsem ho poznal, nebylo pro něj důležitý. Bylo nebylo. Minulost, stejně jako budoucnost, rodina, původ, národ, povolání − to všechno byly jen rekvizity hry zvané život. Nikdy si nestěžoval. Žil si zcela po svém, nic nechtěl, po ničem netoužil − dovolená, auto, byt a podobné hovadiny, které určují tvorům zvaným občané život. Nic. Žil jen s kočkami. Na svět se díval skepticky. Fandil Slávii, což jsem jako fanoušek Bohemians toleroval – se Spartou by to bylo horší. Sledoval v TýVý hokej a detektivky. Kouřil a pil. Myslím, že byl u Budyho, mezi kočkami, šťastný – jestli se to dalo při jeho povaze tak říct.

V pondělí ještě točil U Budyho. Vypadal jako smrt. Poslední měsíce to bylo čím dál horší. Několikrát mu tahali vodu z plic. Řekl jsem mu, že by měl jít do špitálu. Máchl rukou. V úterý jsem mu volal, jak je, a on, že dobrý, v pohodě. V pátek chtěla Tonda oslavit u Budyho osmnáctiny. Ruda tam seděl, hlavu na stole a nehýbal se. Zavolali sanitku, odvezli ho do nemocnice, a ještě ten večer bylo po něm.

Rudo, Tě Bůh