Zdenku, odkud jsi?

Říkalo se tomu pracující inteligence. Můj tatínek byl právník a povedl se mu zázračný kousek, že nešel k lopatě. On měl průser už v pětačtyřicátým, měl malý dekret nebo něco takovýho, protože byl v ústředním výboru Národního souručenství. On byl ale hrozně šikovnej, a tak správně zbabělej, že tím vším proplul, takže celý padesátý léta dělal právníka v nějakým debilním dělnickým družstvu.

Máma byla opak táty, kterej byl problematickej. Máma byla úžasná žena, která všechno zaštiťovala, vychovávala dvě děti, starala se o dva baráky. Byla to ženská asertivní a nádherná.

Celej život jsem strávil na Hanspaulce – zédeeška a tak vůbec. Pak jsem vyučenej elektromechanik, pak slaboproudá průmka.

Jak ses od elektriky dostal k divadlu?

Osudem. Na konci průmky mě sbalil velký mág poesie Mirek Kovařík, který měl Docela malý divadlo v Litvínově. To byla tehdy taková zvláštní kulturní mekka – chodil tam Josef Jedlička, podle mě velikej spisovatel, bydlel v tom slavným Koldomu, kde smrdělo zelí přes tři patra. Jezdili tam Ivan Diviš, Josef Škvorecký nebo Honza Zábrana. Byla to taková kulturní oáza v Sudetech a já v tom divadle dělal zvukaře. To byl šedesátej sedmej.

Přihlásil jsem se na DAMU – na režii jsem si naštěstí netroufl, takže mě nezkurvili tím, že by mě učili režírovat. Dělal jsem produkci, což mě bavilo. Vlastně jsem byl celej život režisérem a zároveň sám sobě producentem.

Na koho z té doby vzpomínáš?

Nejvíc mě uhranul Ivan Diviš. Jednou jsme se vraceli z Olomouce z nějakýho zájezdu a on celou dobu stál v uličce rychlíku a křičel, že se stane ministrem vnitra, sebere samopaly a postřílí celý ÚV KSČ. To byl imposantní výstup, dodnes to vidím před sebou. Diviše jsem poznal dobře a bylo to pro mne setkání na celej život.

Diviš ale brzo odjel.

Jo. Ze začátku hlásil na Svobodné Evropě a sem tam jsem to chytil, ale bylo to hrozně rušený. Hodiny a hodiny tam prožvanil s Josefem Jedličkou, který tam utekl před ním. Hodně taky měl rád Karla Kryla, se kterým taky prožvanil spoustu času.

Když jsem pak byl v roce 1978 v Mnichově, tak jsem se mu odvážil z budky zavolat. Já měl ale tehdy takovýho jako kamaráda Pepu, estébáka, nechtěl jsem se představit a Ivan mi třísknul telefonem. Zavolal jsem mu znova, a to už nepoložil, tak jsme si povídali. Zmiňuje to pak i ve svý Teorii spolehlivosti.

Po listopadu jsem za ním přišel do Klubu spisovatelů. Měl jsem tehdy volnou frekvenci v televizi, a řekl jsem mu: „Pane Diviši, já byl estébák.“ A on na to: „Všichni Češi byli estébáci!“ A pronesl slavnou větu: „Každý Čecháček má rád špekáček.“ Bylo to s ním těžký, vůbec nechápal Prahu, po tý emigraci. V tom klubu řešil, že musí jet do Brna a já se mu nabídl, že ho tam odvezu. Oni se ho všichni báli, já se ho asi nebál, a on pak u mě stokrát spal, což bylo hrozný a nádherný zároveň.

Proč?

Zahulil celej byt, u nás se nekouří, a každý ráno v šest hodin začal řvát: „Kafe! Ka – féé!“ Já byl zvyklej vstávat nejdřív v osm, on ale odmítl pochopit, že řídím nějaký Rokoko, a pořád řval: „Poslouchejte mě, mluvím na vás!“

My jsme se s partnerem střídali v jeho obsluze, protože to bylo vyčerpávající. Jinak to ale bylo uhrančivý setkání a mělo to tu výhodu, že se mě taky přestal bát a já s ním natočil hodně televizí – GEN, Thanatheu, pořady s Vladimírem Justlem – téměř jsem ho vyždímal.

Myslím, že měl nakonec krásný stáří. Po listopadu ho adorovalo hrozně mladejch lidí, každý rok vydal sbírku, vyšla mu Teorie spolehlivosti, což je skoro šest set stránek… Měl takovej malinkej byt na Strahově, ale měl to dvaadvacítkou pět stanic do centra. No tak pochopitelně, prochlastal celej život, na starý kolena cucal už jenom pivo, kořalku nenáviděl, taky bral prášky na hlavu. Byl to člověk, který žil do konce naplno, takže na tom těle to někdy poznat bylo.

Bral jsi ho na nějaké výlety?

Jedinej výlet byl, že jsem s ním jel metrem na Můstek vybrat nějaký peníze v bance a zase zpátky – on neměl rád přírodu, nesnášel procházky a já byl šťastnej, že jsem mu dělal taxikáře. Najmout si taxíka bylo vždycky vodržku, protože von furt smrkal a použitý kapesníky pak házel všude kolem sebe a ukočírovat taxikáře, aby nás z auta nevyrazil, to dalo vždycky velkou námahu.

Diviš byl naprosto bezprostřední, takže když třeba jedl, tak mu z huby padaly knedlíky a kapala omáčka, protože on přitom neustále vyprávěl. Utíral se do ubrousků a ty pak strkal v hospodě za topení. Kouřil jednu cigaretu za druhou, klepal popel na zem a vajgly strkal všude možně.

K Votočkovi do Jizerských hor jsi ho ale vytáhl.

To byla taková mystifikace. Já ho seznámil s Tomášem Edelem, což byl kastelán v Českým Dubu, který tam objevil johanitskou komendu. Já tam Diviše jednou zavez a oni se skamarádili, vyprávěli si spolu o českých dějinách, zatímco já mu chtěl ukázat zdevastovaný Krušný Hory – to ho nezajímalo. U Votočka ve vinárně Za větrem jsem udělal malý podvod: Votočkovi jsem strčil do ruky Teorii spolehlivosti a Diviš žasl, že hospodský v Jizerkách čte Diviše. Votoček pochopitelně nepřečetl ani půl stránky.

Kde jsi zažil srpen 1968?

To jsem byl hodně zamilovanej, hodně jsem píchal, takže mi ty tanky dost unikly, ale pochopitelně vím, že tady byly. Ráno mě a mého tehdejšího partnera probudila sousedka: „Vstávejte, jsou tu tanky!“ Já jsem si vzpomněl na to, jak mi máma říkala, že když byl třicátej devátej, šla koupit šlehačku, že nebude celou válku, takže jsme jeli s Mikim na Václavák a dali jsme si dort se šlehačkou.

Jak to bylo dál s divadlem?

V té době jsem založil v garáži u nás v domě v Dejvicích amatérský Divadlo na okraji. Dělali jsme Reynka, předtím, jako první Zpěvy Maldororovy, pak Karla Hlaváčka, dekadenty, a třetí věc byl, myslím, Alexander Blok, Dvanáct – to je taková ta úžasná poéma o VŘSR, z které není poznat, jestli to je dobře nebo špatně, když zabíjej lidi a křičej: Všechna moc ústavodárnému shromáždění!

My jsme to udělali v roce 1971 a bolševici se nám to báli zakázat, když je to o VŘSR. Lidi to ovšem chápali jako jinotaj o tehdejší době. Ale jinotaje nebo nějaký poťouchlosti nebyly moje parketa. Podle mne bylo politické divadlo to, které udržovalo krásu českého jazyka.

Měli jsme neuvěřitelnou kliku. S Blokem jsme vyhráli Prostějov a Písek, to byly amatérský festivaly, a hlavně jsme jeli do Ameriky, do Anglie, všude možně – měli jsme úžasnej start.

S kým jsi divadlo založil?

S Miki Jelínkem, což byl geniální muzikant, kterej ty věci zhudebňoval, a s Petrem Matějů, který je recitoval – po listopadu se jednou stal místopředsedou Rumla, když při sarajevskym atentátu odpravil soudruha Klause.

Začínali jsme takhle ve třech, což bylo vhodný pro export, protože divadlo, který má tři lidi, moc nestojí. Já jsem svítil, Miki zpíval, Petr recitoval. Byli jsme levný.

V roce 1974 jsme se pak dostali do Rubínu, což bylo Umělecké studium mladých Městského výboru Socialistického svazu mládeže a Českého ústředního výboru SSM. Ukradli to Vašinkovi, původně tam byl Orfeus, a zpočátku to bylo úplně prokletý, jako kdyby tam Vašinka z pomsty někde zakopal hovno. Náš ne sice přímej šéf ale pán, který tam občas chodil, byl jakýsi Miroslav Štěpán – ten blb, kterého v listopadu vypískali dělníci v ČKD.

Svazáci z toho chtěli mít Národní pro svazáky, ale mně se nějakou intuicí povedlo, že tam během roku přestali chodit. O Vánocích jsme tam zase dělali Reynka, a taky Rusáky – Bloka, Chlebnikova, Majakovského. Dělali jsme dramatizace takovejch těch lidí, kteří po 68. roku na prkna nemohli, dokud jim nevyšla první knížka – to byl Páralův Mladý muž, Hrabalovy Postřižiny, Šotolovo Kuře na rožni, takže jsem měl dotek s českou literaturou.

Kdo tam hrál?

Bylo nás deset. Bylo to de facto soukromý podnikání. Všechny prachy se dávaly na hromadu a já to pak rozděloval – to byly dlaňovky, takže to byly de facto daňový úniky, ale buď mě ty estébáci měli rádi, že mně to na krk nikdy nehodili, nebo nevím.

Vedle nás tří tam hrála Radka Fidlerová, což byla první holka, která k nám šla z DAMU. Ze známých tváří tam byla Zdena Hadrbolcová, která tam přivedla Evalda Schorma, Iva Hüttnerová, která je dnes známá, že lepí ty obrázky, nebo co to dělá, hrála tam Eva Salzmannová, Ondřej Pavelka, kteří jsou dneska v Národním, Lenka Machoninová, a tím to v podstatě končí. Švejka jsme dělali ve čtyřech, Postřižiny ve čtyřech, Goethova Fausta v sedmi.

Jak jste to měli s vrchností?

Tenkrát bylo normální, že zakázali představení tři dny před premiérou. To byla norma, kterou jsem bral. My ale přitom byli u toho ÚV SSM! Já jsem tuhle potkal Ivana Vyskočila, v tramvaji, řvali jsme na sebe, protože on je hluchej.

„Pane Vyskočile,“ křičím na něj, „vy jste mě hodně nenáviděl, že jsem byl svazák!“

„Hodně jsem vás nenáviděl,“ křičel Vyskočil, ačkoli já ho slyšel dobře, „ale hlavně proto, že jste byl šikovnější než já!“

No tak vrchnost, svazáci nám skoro nic nezakazovali – od toho byli ti kulturní inspektoři, což byl Magistrát hl. m. Prahy, kde se museli dělat povolovačky pro Dilii a záleželo na tom, jaký tam byl zrovna inspektor. Když úřadovala dáma, které jsem půjčoval klíče od Rubínu, aby si tam mohla dělat ty věci, tak ta nám povolovala více méně všechno a ještě nás varovala, když šlo do tuhýho. Jinak nám ale třeba zakázali Bulgakova, Mistra a Markétku po dvaceti reprízách, nebo třeba Remarquea, takovej přepis, asi že to bylo málo militaristický nebo co, vůbec jsem to nechápal, ale třeba i Postřižiny, Hrabala, zezačátku, stejně jako Párala, to byl velkej problém. Nebo sám Láďa Fuks nám zakázal Oslovení ze tmy – bál se, protože se zrovna mydlili tam někde v Izraeli. Dělali jsme ovšem i pořad ke sjezdu KSČ, který jsme hráli jednou a přišli tam dva lidi, jeden pořad taky k VŘSR – takovýhle kraviny. Pomalinku jsme si tam ale mohli začít dělat skoro, co bylo v mezích tehdejšího zákona – tedy vlastně víc. Všechno to byla vlastně intuice.

Co večery poesie?

To byl pořad zvaný Zelený peří a dělal to Mirek Kovařík. Prošla jím celá řada mladých básníků, kteří pak byli slavní. Já je ale neumim, abych je mohl jmenovat. Kovařík to dělal sám a dobře. Jó a ještě tam dělali kabaret Jiří a Vladimír Justové.

Jak se to změnilo v 80. letech?

Jak to říkal Diviš, že bolševik bylo zvíře, které padlo na přední nohy a zmíralo na kolenou. Umřel Brežněv, pak Černěnko, hned na to Kostěnko, nebo jak se jmenoval ten třetí nebo čtvrtej, Husák už byl slepej a my už měli jméno, už jsme se dostali mezi ty Provázky, Hanáky, Ypsilonky. Tyhle čtyři divadla na okraji byly divadla osmdesátých let.

Narazils někdy na Havla?

Havla jsem neměl rád, protože vždycky, když něco vyved, tak nám na měsíc zakázali hrát – nestátní divadla si měsíc neškrtla. Takže mě Havel sral. Ale pak jsem zpětně pochopil, že ten rok 77, Charta, že to byl mezní okamžik, od kterého se to začalo lámat – do tý doby to bylo opravdu hnusný, velká depka. No a od toho roku sedmdesát sedm se to nějak začalo rozkližovat, a pak už jsem nějak ty komunisty, dá se říct, víc uměl…

Antichartu jsi ale podepsal…

Antichartu jsem podepsal a jsem pyšnej, protože to bylo protekčně. Do Národního jsem tenkrát ještě nemohl a jeden homosexuál mě zadem protáhl na SČDU. Jak vyšel ten seznam v Rudým právu, tak jsem poslední, koho tam otiskli.

Tos měl štěstí.

Měl. Kolegyně Machoninová, která byla za mnou, se do Ruďasa už nedostala.

Já to zlehčuju, dělám si z toho prdel, ale v zásadě si myslím, že se musí rozlišovat – Václav Havel a jiní, kteří byli zavření řadu let, pak ti, které třískali gumovejma hadicema a vyváželi je za město, a pak je ta šedá zóna, jak se tomu dneska říká.

Byl jsi šedá zóna?

To já právě nevim. Já jim říkal, že je miluju – ty svazáky, ten socialismus, toho Husáka, a oni mě měli za toho, který jim to chválí. Ale rád jsem měl Diviše.

Jebalo ti v hlavě?

Měl jsem to všechno popletený. Prostě jsem miloval toho Bloka, Chlebnikova, Majakovskýho, Pilňaka, Bulgakova ale i Reynka. Žil jsem mezi těma divnejma jménama, který k sobě vůbec nepatřej – patřej k sobě nějakou kvalitou a dobrejma překladama, i když Majakovského překládal Taufer, který jako básník stál za hovno – překladatel byl asi ale dobrej. Miloval jsem Ivana Diviše a jeho Sursum, katolíka Bohuslava Reynka, surrealistu Zbyňka Havlíčka a Effenbergerovy úžasný sborníky. Ale třeba Sergeje Machonina, dědečka mýho syna, jsem viděl třikrát v životě – poprvé, když přišel do divadla a říkal, jaký to je úžasný. Podruhý přišel, že jsme zasraný bolševici, to jsem ho vyhodil, protože byl ožralý, a pak jsme si jednou dlouze povídali.

A taky se musí rozlišovat! Zuřím, když někdo padesátý, šedesátý, sedmdesátý nebo osmdesátý léta hází do jednoho pytle. Sedmdesátý léta byly opravdu ponorka, temno, zatímco ty osmdesátý léta, to už jsme tak nějak věděli – už jsme to s některejma těma soudruhama uměli, tykali jim a ožírali je. To ale neznamená, že nám pořád občas něco nezakázali, ale už to bylo takový lidštější.

Jak jsi to měl s estébákama?

Jednou ke mně přišel Pepa domů, protože jsem měl chřipku.

Pepa byl papoušek?

Ne, Pepa byl člen Státní bezpečnosti, krycí jméno Forman, křestní jméno Pepa. My jsme si tykali, Pepo, Zdeňku. Já vždycky nechtěl, aby mi pivo v hospodě platil, což on chtěl, tak jsme se v tom střídali a mě to sralo.

Scházeli jste se po hospodách.

Vždycky to bylo nějaké konspirační místo. Do divadla nikdy nepřišel. Vyptával se mě na něj a já mu povídám – co se ptáš, přijď a uvidíš, dám ti volňásek.

„To nemůžu, to by se prozradilo.“

„Chodí tam novináři, nikdo mě nekontroluje.“

„Bydlím na sídlišti, mám dvě malý děti a z paneláku to mám daleko.“

Takže jsme se vždycky sešli v nějaké restauraci, vždycky jen jednou, aby to nebylo podezřelý. Někdy ta schůzka proběhla v autě.

Jednou jsem ho strašně naštval, když jsem mu řek, že kdyby Husák jezdil tramvají, tak by věděl, jak to tady doopravdy je. To ho nasralo.

Furt chtěl ode mne něco písemně, to jsem nechtěl. Až jednou jsem mu tedy něco napsal, dvě stránky takovýho elaborátu, proč iracionální umělci nemohou racionálně udávat. Tady to máš rozmnožený. Bylo to obtížný, jednou za dva měsíce dvě hodiny v prdeli, úplně k ničemu.

Co po tobě chtěl?

To bylo tak. Mladej Šik, syn toho slavnýho ekonoma, se znal s Jirkou Justem a jednou přinesli do Rubínu hru od mladýho Šika, kterej byl nějak přejmenovanej, už nevím jak, a ten estébák za mnou přišel, abych poznal, jestli to je Šik nebo Just. To nešlo, to byl kabaret jako kabaret. Na druhou stranu jsem vzal do divadla Lenku Machoninovou – to byla moje velká kamarádka, výborná herečka – a z toho nebyl jedinej problém, ačkoli s tátou hodně komunikovala, byl to pro ni pánbu. Já se ale s chartistama nekamarádil, oni k nám na divadla nechodili. Když tam náhodou jednou za rok někdo z nich přišel, tak to bylo po představení, a to už jsem tam nebyl. Takže já se kamarádil s těma dovolenejma, jako byl Šotola nebo Hrabal. No kamarádil, komunikoval jsem s nima…

Důvod mýho sledování byl Šik, kterej se, jak jsem říkal, jmenoval jinak. Pak tam ještě je, v tom spisu, jakási kauza Pašík, ve které jsem měl svědčit, ale to fakt netuším, kdo nebo co to je.

Na Lenku Machoninovou se tě neptali?

Vždycky chtěl Pepa jen vědět, kde bydlí, tak to jsem práskl – náměstí Družby 8. Teď ale bydlí ve Švýcarsku, abys netápal zbytečně.

Zaregistrovali tě jako spolupracovníka v dubnu 1977, a v únoru 1978 tě zase odregistrovali. Co se stalo?

Má to celý pointu, kterou dodnes nechápu. Já měl průser, měl jsem nějakého patnáctiletého kluka, což se tenkrát nesmělo. Zavolali mě na kriminálku a – „Pane Potužil, znáte pana Morávka?! Tak to je paragraf ten a ten, tři roky nepodmíněně!“

V tom svém spisu jsem našel, že se o tom Pepa dozvěděl 19. prosince 1977 od kriminálky, a pak tam je, že 2. února 1978, tedy ani ne za dva měsíce, se mnou ukončil spolupráci.

Když estébáci zjistili, že jsi homosexuál, ukončili s tebou spolupráci?

Jo.

Cha cha cha.

Seděli jsme s Pepou na Kulaťáku, na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, a on mi řekl, že jsem ho velmi zklamal, protože ví, že mám nějakou kriminální patálii. Dál to nerozebíral. V tom spisu je záznam, že mě znali z Hlavního nádraží a z Masaryčky, že tam balim kluky. Pepa mi pak řek, že jede na školení a už se neozval.

Třeba se bál, abys ho nepřeříz.

Pepa byl tlustej, to já neberu. Pak už mě volala jen kriminálka, vždycky, když někde na hajzlu zabili nějakýho buzeranta. Přišel jsem tam, ukázali mi fotku mrtvoly, jestli dotyčnýho poznávám, vyfotili si mě a vzali mi otisky prstů. To ovšem bylo čestný udávání, protože buzeranti se zabíjet nemaj.

Chodils na Hlavní nádraží?

No kam jsem měl chodit, žádný kluby tehdy nebyly. Na Hlavním nádraží to bylo dobrý, byl tam takovej velkej hajzl. Jednou jsem tam sbalil nádhernýho Cikána. To byla taková trasa z Hlavního nádraží, pak byl Rudej ďábel.

Rudej ďábel?

To byl takovej červenej veřejnej hajzl před Smetanovým divadlem, a pak se lovilo po celym Václaváku.

Jak?

Stačilo se podívat někomu do očí. Pak byl hotel Evropa, Jiráskův most z obou stran, Mánesův most, hajzl u parlamentu a hajzl na Letný u Havanskýho pavilónku. Vždycky sis vošéfoval, jak to má kdo velký, a pak se šlo do křoví – to byl ráj.

Nerozumím tomu, že tě StB po téhle informaci propustila – to byla přece pro ně ideální situace, mohli tě začít vydírat …

No a naopak, oni se mnou rozvázali spolupráci! Já byl přitom úplně posranej. Ležel jsem doma na koberci a brečel jsem, že půjdu na tři roky sedět. Byl jsem tehdy na vrcholu, dělali jsme akorát Šotolu, hrál jsem toho svazáka slavného a chtěl jsem i do KSČ, ale oni mě nechtěli – za živého boha mě nechtěli!

Co to?

Protože jsem byl divnej. Chodil jsem v teniskách, měl jsem dlouhý vlasy, píchal jsem s babou, měl jsem dítě a chodil jsem s buzerantama. Když jsem měl dostat cenu ÚV SSM za uměleckou tvorbu, tak se hádali, jestli mně to můžou dát, když nevěděli, jestli jsem na kluky nebo na holky. Oni jaksi nevěděli, co si maj o mně myslet.

Tys to věděl?

Bylo to těžký.

Pepovi jsi to neřek?

Že jsem buzerant? Ne.

Zdá se, že ten tvůj Pepa byl úplný trotl. Byl to vůbec estébák – nedělal si z tebe někdo legraci?

Jasně že byl.

Podepsal jsi vázací akt?

Podepsal.

Na tom papíru ale tvůj podpis není.

Ale já si to pamatuju! Ptal jsem se, jestli se mám podepsat Potužil nebo Bílý a oni řekli, že to je jedno. Já jsem se tedy podepsal, nevím jak, a fakt je, že na tom papíru, co jsem dostal v Pardubicích, ten podpis chybí. Ta ženská, co mi to vydala, tvrdila, že jsem to nepodepsal, ale to je blbost. Byli jsme někde na ministerstvu, šest chlapů tam bylo a říkali mi, na koho si mám stěžovat, na koho nesmím a tak dále.

To bylo na Letný?

Ne, to bylo nějaký ministerstvo na konci Karlovu mostu. Oni měli takový ty krycí byty – furt po mně chtěli zařídit nějaký krycí byt.

Na grupensex?

No, to fakt asi ne. Když jsem se měl stát po listopadu šéfem Rokoka, podal jsem si žádost o lustrák, a Ruml mi dal negativní. Čuměl jsem na to jak na drát. Jo a fór byl, že jsem stejně byl v novinách.

Jak to?

Já jsem si za komunistů dal umělecký jméno bez háčku – Zdenek. V občance jsem si to vyškrabal a v pasu ne, takže mám doma jeden pas s háčkem a jeden bez háčku. Tehdy kamarád Karel Steigerwald napsal velkej článek, že stačí vyškrabat háček a máš čistej lustrák. Já to ale netušil, já nebyl takhle prozíravej. Je to ovšem jenom moje hypotéza.

V jaký kategorii tě vedli?

Nevím, dal jsem ti celej spis, tam si to přečteš – je to asi jenom osmdesát stránek.

Nevyndal jsi z toho nějaký špeky…

Ne, tos mi přece zakázal. Možná že jo, ale nevim o tom. Tam je hlavně, že tatínek jezdil do Endéer, kolikrát byl na Rujáně, že bratr byl v Itálii a ve Finsku. Tatínek tam je dosti podrobně zpracovanej. U mě to nejdůležitější začernili, takže já tomu prostě nerozumim.

Něco si snad o tom myslíš?

Byla to jedna z buzerací a brutalit, kterou totáč nesl. Já jsem recitoval Reynka, měl jsem rád Diviše a nějakej Pepa mně byl skoro u prdele. To říkám teď, s odstupem. Já jsem se ho bál, první dvě schůzky, a pak, když jsem měl ten průser a myslel jsem si, že půjdu do kriminálu.

Dost mě nasralo, když po listopadu vyšel ten Cibulkův seznam, zmrdanej, a já tam měl krycí jméno Rubínec – takhle nevkusný jméno bych si nikdy nedal! Oni mě vedli jako Rubínce! Pak tam je vázací akt, kde se najednou jmenuji Bílý, tedy jako Čistý. To jsem si mohl vymyslet sám – Bílý, to bylo rafinovaný.

V Rubínu jsi byl až do listopadu?

Zůstal jsem tam do 31. ledna 1991, kdy se Doubravce Svobodový, dneska ředitelce Zábradlí, povedlo Řeznickou a Rubín vyvázat ze svazáckého majetku, který pak svazáci následně rozkradli. To byla zásluha Doubravky, já jsem v tom byl pasivní. Rubín pak převzal Ondřej Pavelka, který tam dodneška funguje.

Já tam chodím jednou za pět let. Zrovna před tejdnem jsem tam byl a jo – ty hřebíky vždycky poznávám, co jsem tam zatloukal. Byly to krásný léta a ten prostor má fluidum.

Cos dělal pro televizi?

Měl jsem kliku, tedy nevím, jestli to byla klika, že jsem dělal Nedělní chvilky poesie. Tenkrát se stal po tom zmrdovi Antonínu Dvořákovi vedoucím dramatický redakce Olda Janota, což byl dobrej chlap. Bolševický věci jsem dělat nemusel, vybíral jsem si třeba Karla Tomana a tak. Dělal jsem třeba i se Švorcovou, protože mě zajímalo, co to je za babu, ale že bych švihal pořady k 1. máji a 9. květnu, to né. Dělal jsem s Radovanem Lukavským, Rudolfem Hrušínským nebo třeba s Jirkou Barťákem, Janou Březinovou, herečkou Národního divadla, úžasnou babou, nějakého Nezvala.

Co byla Švorcová za týpka?

Hele to je těžký. Já ji měl svým způsobem rád. Ona fakt pomáhala tam, kde nemusela. No prostě měla ráda Sovětský svaz. To bez pardónů. Byla to slušně řečeno taková zvláštní obyčejná ženská, co akorát jela v divných věcech. A taky to soukromí – nic moc, dost pila, děti neměla a velkejch rolí, jak každá herečka chce, taky moc neměla. V tom jí to její KSČ nepomohlo. Nikdo z režisérů s ní nechtěl nic mít.

S kým vším jsi dělal v televizi?

Po listopadu hodně s Ivanem Divišem, pak ještě předtím jsem točil s Hrabalem, kterej nenáviděl televizi a já ho nějak přemluvil. Tenkrát vyšla nějaká knížka o Erbenovi a Hrabal o něm mluvil jako o surrealistovi a největším českém tvůrci hororů. Točili jsme to v tý slavný hospodě Hájenka, kam chodil. Byl tam starej Hrušínskej a Hadrbolcová a v hospodě nám poradili, abychom Hrabalovi tajně vždycky do piva nalili rum, aby byl řečnější. To byl úžasnej večer.

Zábranu jsi znal?

Překládal Bunina, kterého jsme hráli v Rubínu, a byl jsem mu představenej. Bohužel jsem ale tehdy nechápal, co to je za člověka. Věděl jsem, že je velikej překladatel, vím, že je básník, ale moc tomu nerozumím, ale jeho Celý život, ty dva svazky, to je epochální. A i vzpomínky jeho maminky jsou zajímavý. Já jsem u Zábranů točil hodinovku Zblízka. Byla tam Marie Zábranová a byla tam i jeho dcera, Škvorecký, Salivarová. Mám barák v Poděbradech a shodou okolností je tam Zábrana pohřbený, takže teď tam zařizuju skautský oddíl Jana Zábrany, aby ten hrob někdo opatroval. Kurt Gebauer mi slíbil, že udělá na hrob jeho bustu.

A co Reynek?

Byl jsem u něho asi rok před smrtí, protože jsme zhudebňovali jeho básničky. Mám doma pět jeho grafik, úplně excelentních. Před pár dny jsem mu byl na hrobě, dal jsem mu tam svíčku.

Co bylo po listopadu?

Téměř omylem jsem se dostal do Rokoka, přes Ústí, a byl jsem tam devět let uměleckej šéf, což bylo moc hezký, akorát jsem to pak malinko přeháněl, hodně jsem pracoval, začal jsem chlastat a brát prášky na spaní, což je nemoc manažerů. Pak mě velmi špatný radní, Igor Němec, kamarád od Kikiny, vylil a já už neměl nějak sílu s ním bojovat.

Z toho jsem se pak nevzpamatoval. Dojížděl jsem nějaký televize, blbý, taková konfekce, no a sedm let jsem byl v podstatě mrtvej, kdy jsem nežil, neměl kamarády, žral prášky, i vosm stilnoxů denně, což je slušná dávka – má se brát půlka tejdně, k tomu osm vodek a deset dvanáctek. Když jsem byl tady za rohem v hospodě a nemohl se zvednout, tak jsem pochopil, že je něco špatně a šel jsem, což byla záchrana, k špatnýmu Nešporovi do Bohnic.

Ke slimákovi.

K delfínovi, neurážej ho.

Já jsem viděl, jak dělá slimáka.

Já viděl všechno, strašný.

Jak dlouho jsi tam byl?

Tři měsíce, ale málem jsem tam umřel. Tak mě dali na měsíc na internu, kde jsem visel na kapačkách a kde Nešpor nebyl a mohly tam být návštěvy a mobil. U Nešpora jsem byl čtrnáct dní a strašně jsem tam vyváděl, když tam za mnou nesměl přijít můj partner, ačkoli ho mám v občance. Tak mě dali na jinej pavilon, kde se to sice taky nesmělo, ale kam ho pouštěli a všichni ho tam měli rádi – nosil mi vody, slipy, šunku, uherák a tyhlety kraviny, protože žrádlo tam bylo nechutný. Nešpor je soucituhodný stařík. To říkám nyní, decentně. To je úplně špatně.

Proč?

Hlásá například mediální gramotnost, což znamená, že nesmíš mít doma televizi a nesmíš číst Blesk – klukům pak pouští zprávy na Primě, což je dost prasárna. Nenávidí třeba benzín. Když řekneš, že se nemůžeš napít, protože řídíš auto, tak začne řvát: „To jste mi teda naštval, benzín nesnáším!“ Do Ameriky zřejmě lítá letadlem, které je na limonádu. Jeho sexuální orientace je nepochopitelná, zřejmě nerezonované nic. Nenávidí homosexuály, umělce a stejně i kluky, kteří píchají s holkama. O tom sice říká, že to je správné, ale v zásadě cítíš, že se mu to nelíbí. On má fluidum, že když přijde, tak se lidi začnou smát: „Zářit, smát se, nabírat vzduch, masírovat si varlata!“ – To jo, to on umí.

Autentickej cvok.

Já nejsem lékař, abych mu určil diagnózu. Já ho měl naštěstí nakonec jen v pátek jednu hodinu a já už se tři dny předtím bál. Jednou na nás tak řval, jak jsem to v životě nezažil. U divadla se k sobě chovaj lidi dost brutálně, občas koupíš i nějakou tu facku, lidi v zájmu umění na sebe řvou, ale tohle, co jsem zažil v Bohnicích, to bylo příliš. Nešpor nenávidí bezdomovce, protože si myslí, že se mu chodí do Bohnic vyspat a mít žrádlo zadarmo a Honzu Badalce, zkrachovanýho básníka, kterej chlastá od osmnácti let, tvrdě, já ho znám hodně dobře, místo aby mu pomohl, tak ho vyhodil, že není alkoholik. Nehodil se mu do krámu. Když někdo řek, že Bohnice jsou pakárna, tak to mohl zešílet, protože to je Ústav národního zdraví nebo něco takovýho: Psychiatrická léčebna Bohnice. Mišuge.

V pakárně nebyla ani trochu prdel?

No, Nešpor byla prdel, ale taková trochu nepříjemná, a jinak ne. Já měsíc umíral, sral jsem do plen. Pak jsem tak měsíc koukal, co budu dělat dál, a rozhodl jsem se, že už nic dělat nebudu. Pak jsem se vrátil do civilu a začal jsem zase dělat televizi a divadlo. Točil jsem film o klucích, s kterejma jsem byl na pavilonu. Bylo nás tam osmatřicet a vesměs to byli obyčejní kluci – tesař, popelář, zámečník, kluk, kterej dělal ve sběrně papírů. Byl tam jedinej inženýr a jedinej průmyslovák. Já jim povídám, kluci, já nejsem gay, já jsem buzerant, ale šahat na vás nebudu. Oni mě docela milovali, protože nechápali, co jsem za hříčku přírody. Natočil jsem i o nich dokument, padesát dva minut, kterej snad někam prodám. Mám tam asi deset kluků. Pak mám dalších deset kluků, kteří chlastaj a nebyli v pakárně – Krampol, Uzel, Brezina, Cimický, takovýhle polohy. Na každého je tam tak jeden a půl minuty. Výjimkou je Badalec, který se ožral před kamerou skoro do němoty. Ten tam má čtyři minuty. Pak tam je konsilium lékařů, kteří to hodnotí, a mám natočený i obyčejný lidi, jak se bavěj u piva v hospodě Za větrem.

Hlavně jsi měl natočit něco s Nešporem.

Nešpor je asi narcis, a když má mít jednu větu v Blesku, tak se prý může zbláznit. Do blázince mě ale s kamerou vůbec nepustil. Prý by si všichni vzali reversy. Dovolil mně jenom, abych použil nějaký jeho webový stránky, kde dělá delfína, veverku, opičího samce, hlemýždě. Já se na to nemůžu koukat. Já se rád nimrám ve svý minulosti, ale tohle je jeden z mála případů, co nemusím.

Jsi maniodepresivní.

Na to jsem dostal invalidní důchod. Dneska tomu říkaj bipolární porucha, že se ti střídaj deprese s mániemi. Třeba Ivan Diviš měl takový depky, že to bylo bez prášků k nevydržení. Já si ale myslím, že režisér musí bejt manickej, protože abys zvládl a ukočíroval věci a herce na divadle, musíš mít psychiku maximálně rozjetou. Takže já byl smutnej nebo měl depresi, když mně něco nešlo, ale jinak jsem byl většinu života v tý manický fázi a jen jsem bral prášky na spaní, ty stilnoxíčky, diáčky, abych se trochu vyspal, protože nespavost je hrozná sračka.

Chodím k Cimickýmu, což je dobrej doktor, mám odvahu říct kamarád, a když mě pak v padesáti osmi vyhodili z toho Rokoka, tak jsem brzo dostal invalidní důchod, takže jsem složenky a různý pracáky nemusel řešit.

To tě čaplo takhle na starý kolena?

Ale mě to nečaplo, já žral prášky od třiceti a chlastám od šestnácti.

Z Rokoka tě vylili, byls v pakárně, co bylo pak?

Jednou za měsíc jsem dělal Knižní svět a byl jsem už tak zruchanej, že jsem chtěl fakt umřít – vnímal jsem to z tý druhý strany barikády. Naštěstí mám krásný rodinný vztahy, že jsem si uvědomil, že umřít nechci. Ale jinak jsem byl na sračky – budík, infarkt, mrtvice, dna, posírání…

Na vojně si byl?

Ne, modrá knížka.

Na hlavu?

Na buzeranství!

Jak to zjisťovali?

Měřili to.

Proboha, jak?

Mezi nohy mi dali kus nerez plechu, na pinďoura mi přilepili cosi jako EKG a k tomu mi promítali malinkatý diáky tlustejch bab a mladejch chlapců a měřili, jak ti ten pinďour ťuká.

Ťukal?

Neťukal vůbec, pochopitelně. Oni mi řekli, že na tom grafu se sice nic neukázalo, ale to, co jsem jim vyprávěl, že to asi homosexualita bude a že jediný, co pro mě mohou udělat, je, že mi dají modrou knížku. Dostal jsem ji s douškou: pobyt v uzavřeném mužském kolektivu krajně nevhodný. To byl rok 68, 69 – pak už to asi nešlo.

Já měl za totáče strašnou kliku, že jsem měl kamaráda, homosexuála, ve Švédsku a každej rok jsem jezdil ven, což bylo úžasný, ten pocit svobody. Jezdil jsem do buzerantskejch saun do Amsterodamu, vozil jsem si porno odtamtud, měl jsem šroubovák, v rychlíku jsem vždycky odšrouboval zrcadlo na hajzlu a strkal to za něj.

Cha cha cha.

Taky jsme porno vozili s Mikim v žigulu, který neměl oddělávací zadní sedadla, a když se pod ně zajelo rukou nahoru, mohly se tam schovat ty kouzelný sešitky.

Vyhýbali jsme se Klínovci a jezdili jsme přes NSR, protože ty hranice tam byly míň buzerantský. Jednou nás na Klínovci ve tři ráno nechali vyložit celý auto, prohlíželi jednu knížku za druhou, zabavili nám bibli v ruštině a nějaké knížky o Hitlerovi v angličtině.

A tohle je poslední věc o StB, kterou ti svěřím, protože já jsem vázaný slibem mlčenlivosti – mě jej nikdo dosud nezbavil. Byli jsme s Mikim v Kodani, když bylo zrovna výročí srpna, a já někde serval plakát zvoucí na demonstraci k 21. srpnu. Složil jsem jej a strčil mezi knihy, že se to pokusíme provézt. Miki pak na celnici celou dobu s tím plakátem mával v ruce, a říkal jim, prokriste, tohle mi neberte! Pak jsme vlezli do auta a on se mě ptá, „ty vole, kde je ten plakát?“

Já mu povídám: „Celou dobu jsi s ním mával v ruce.“ Pepa mi za něj byl hrozně vděčnej.

Kolikrát jsi to takhle absolvoval?

No nevim kolikrát, mockrát. Já byl ale na porno hodně a šroubovák jsem vozil furt. Měl jsem takový zvláštní kladívko, neškodný, kleště a šroubovák. V Götteborgu jsem jednou úplně zešílel, ty pornočasopisy jsem tam ukradl, protože mě to strašně vzrušovalo, a pak jsem se z toho rozčílením pozvracel.

Z toho kradení nebo z těch obrázků?

Z obojího.

Cha cha cha.

Tady mi to pak zase jeden buzerant ukradl, takže to bylo k ničemu – to kradení.

Jak to, že tě pouštěli ven?

Byli jsme malý divadlo, to bylo výhodný, nikdy jsme neudělali průser, vždycky se všichni vrátili, já byl ten prověřenej svazák, uměl jsem cestičky na Ministerstvu kultury a Zahraničních věcí, měl kamarády tady i venku. Vůbec si nedovedu představit, že bych dvacet let nevyjel. Já tam získával energii třeba z toho, jaký byl sortiment v samoškách, jaká byla dálnice, filmy Bergmana a Felliniho.

Jak to vlastně dopadlo s tou kriminálkou?

Byl jsem tam pořád u nich v tom šuplíku a jednou za čas mě volali na ty vrahy. No a pak přišel listopad a přestalo to být trestný a všechno to nějak vyhnilo.

Říká se, že homouši jsou mafie. Je to pravda?

Podle mne to je větší klan než Židi a ideální je, když se to spojí dohromady. Já měl kamaráda homosexuála, kterej byl Žid – měl vlastnosti židovský a buzerantský, a to byl můj největší přítel.

Jakej je rozdíl mezi buzerantem a gayem?

Docela jednoduchý – gay to je z američtiny, veselý, nevázaný. Buzeranti to maj těžký v pubertě, musej si to přiznat, musej to říct rodičům, musej sbalit nějakého prvního partnera, takže do dvaceti to není žádná havaj. Od dvaceti pak píchaj jako divý. To je docela hezký. No ale pak jsi najednou starej buzerant a veselost je jaksi v prdeli. Takže gay je vymyšlenost.

Byl jsi v komunismu za páriu?

Ne! Byl jsem mladej a já mládí adoruji. Jsem erotoman a to tenkrát, pravda v trochu zvláštních podmínkách, frčelo. Pak – zachránila mě poesie. Hrozně moc. A komunisti? Já jaksi netušil, že by tu nemuseli být. Byl jsem vychován hodně asertivně. Měl jsem Divadlo na okraji. Komunitu, kterou jsem, jak mě teď teprve došlo, intuitivně měl, jsem měl na plný koule. Já se ale dožil osmdesátýho devátýho, a to je štěstí. Že se lidi chovaj jak hovada, to je věc, kterou si nenechám přece zkazit život. Byl krásnej. Se vším všudy.

 

Rozhovor vyšel 30.11. 2011 v Babylonu č. 6/XX