Podobně jako v jiných postkomunistických zemích ani v Rumunsku neprobíhá účtování se zločiny (a zločinci) z dob komunismu příliš snadno. Proto je každé vyšetřování, které zdárně překoná nánosy času a dospěje až do soudní síně, velkým úspěchem pomyslné dějinné spravedlnosti, byť obětem už většinou nepomůže nic. V Bukurešti letos začal proces s bývalým ministrem vnitra Georgem Homoșteanem, bývalým šéfem tajné služby Securitate Tudorem Postelnicem a dvěma jejími důstojníky Marinem Pârvulescem a Vasilem Hodișem, kteří jsou obviněni za spáchání zločinů proti lidskosti nebo jejich napomáhání.

V Rumunsku v 70. a 80. letech bylo ve srovnání např. s Československem té doby velmi málo lidí, kteří by se dali označit za disidenty, a o jejich rozsáhlejších vzájemných stycích nemohla být téměř řeč, často o sobě ani nevěděli. Potenciální disidenti buď odešli do zahraničí dobrovolně, nebo byli k emigraci donuceni (jako např. Paul Goma či Dumitru Țepeneag, jemuž bylo odebráno občanství prezidentským dekretem). Ti méně známí byli šikanováni a více či méně drasticky umlčováni tajnou službou Securitate. To byl případ i inženýra a spisovatele Gheorghe Emila Ursa, který byl sledován a zatčen na udání kolegyně za údajnou nepřátelskou činnost vůči státnímu zřízení, tj. vazby na rádio Svobodná Evropa, vztahy s uměleckými kruhy a zápisky v deníku týkajícími se státní politiky a politiků v čele státu a strany.

Gheorhge Ursu byl sledován, odposloucháván a perzekuován od ledna 1985, v září pak byl zatčen a v listopadu téhož roku zemřel ve vězeňské nemocnici v Jilavě na následky systematického bití od spoluvězňů a od vyšetřovatelů, z čehož jsou obviněni oba bývalí důstojníci. Jejich nadřízení stanuli před soudem za to, že před mezinárodním společenstvím a některými politiky USA, kteří se o případ zajímali, utajovali a zlehčovali skutečný stav věcí, čímž napomáhali ke spáchání předmětného činu.

Záhy po roce 1989 chyběla vůle potrestat viníky, byť o to Ursova rodina usilovala. Řada aktivních příslušníků Securitate přešla do řad nové rumunské bezpečnostní informační služby, kde je chránili vojenští prokurátoři. Teprve příchod nových státních zástupců umožnil otevření starých případů, jejich vyšetření a stíhání. Ursova rodina případ zveřejnila hned po roce 1990, ale jejich podněty k trestnímu stíhání byly zamítány s tím, že se čin nestal nebo už je promlčený. K otevření případu došlo až poté, kdy disidentův syn držel v roce 2014 dvoutýdenní protestní hladovku.