Dne 20. března uplynulo 20 let od útoku koalice vedené Spojenými státy na Irák. Při té příležitosti si snad žádný významný deník v západním světě neodpustil komentář kritizující pokrytectví a „dvojí metr“ „Západu“, a to v souvislosti s čerstvým zatykačem Mezinárodního trestního soudu na ruského prezidenta Vladimira Putina a ruskou zmocněnkyni pro práva dětí Marii Lvovovou-Bělovovou. Dle nich by totiž dle jednoduché rovnice vojenský útok = zločin patřili před tribunál i bývalý americký prezident George Bush, ministr obrany Donald Rumsfeld, ministr zahraničí Colin Powell, poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Rice, britský premiér Tony Blair a kdyby mělo být spravedlnosti učiněno opravdu zadost, tak určitě ještě mnozí další. Jako by mnozí zahraniční komentátoři podléhali podobné trestněprávní onanii, jako se nezřídka děje u nás v tuzemské politice. Trestní odpovědnost zakládají na prostém faktu, že se jednalo o útočnou válku na základě nepotvrzených důkazů. Alespoň, že nepopírají Saddámovu tyranii.

Zhusta ovšem zapomínají na to, že Mezinárodní trestní soud nevydal zatykač na Vladimira Putina kvůli rozpoutání války nebo napadení sousední země, to je takřka mimo jeho jurisdikci (což je také důvod, proč mnoho zemí spolupracuje na vzniku Mezinárodního centra pro stíhání zločinu agrese proti Ukrajině – International Centre for Prosecution of the Crime of Aggression against Ukraine), ale kvůli dvěma konkrétním válečným zločinům. A to kvůli únosům dětí a záměrného ničení civilní infrastruktury. Že Rusko bombarduje nemocnice, školy, vodárny nebo elektrárny jsme si již jako by trochu zvykli z jeho působení v Sýrii. Více veřejným prostorem rezonují únosy dětí. Konkrétně se v současnosti jedná o jmenný seznam 16 000 do Ruska zavlečených ukrajinských dětí, přičemž jiné odhady hovoří až o statisících dětí. To je zločin, z kterého by třeba Blaira šlo obvinit asi těžko.

Věc je navíc o to pikantnější, že Rusko a jeho představitelé tento zločin nijak zvlášť nezakrývají, naopak, často se jím chlubí. V ruském newsspeaku se totiž nejedná o únos, ale o evakuaci. A to samozřejmě s bohulibými humanitárními pohnutkami. Na rozdíl od Krymských Tatarů se tak děti již nemačkají v dobytčácích bez vody a pití, ale pro účely televizního zpravodajství létají letadly a na letištích jsou vítáni obrovskými plyšovými medvědy.

Pochopitelně je to jen jedna stránka těchto únosů. Tu druhou přiblížila sama druhá obviněná, Lvovová-Bělovová, a to v projevu v Občanské komoře, Putinem jmenovaném grémiu sdružujícím zástupce povoleného neziskového sektoru. „Na začátku to bylo se sirotky z Ukrajiny často těžké. Mnozí z nich mají vůči Rusku předsudky, zpívají ukrajinskou hymnu nebo říkají ‚Sláva Ukrajině‘. Někteří dokonce mluvili špatně o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi. Po krátké době zvykání se to však mění a začínají cítit lásku k Rusku.“ Takto Lvovová-Bělovová promluvila jen pár dní předtím, než Putin připojil k Rusku další čtyři ukrajinské oblasti.

Mezitím se Lvovová-Bělovová stále objevuje v televizi a inzeruje ukrajinské děti k adopci. Ve videích na svém kanálu Telegram děti hladí, dává jim balónky a plyšáky a předává novým adoptivním rodičům, kteří mohou libovolně měnit osobní údaje, včetně jména a data narození, aby je už nikdo nikdy nenašel.

Sama Lvovová-Bělovová adoptovala jedno z dětí, patnáctiletého Filipa, údajně z Mariupolu – města, ve kterém ruským ostřelováním přišly o život tisíce civilistů. Adoptovaného syna obzvláště ráda ukazuje na Telegramu. Podobně jako hovory s prezidentem. V jednom rozhovoru říká: „Teď už vím, co to znamená být matkou dítěte z Donbasu. Je to těžká práce, ale teď už je jisté, že se milujeme.“ Putin odpovídá: „To je to hlavní.“ Asi nepřekvapí, že zatykačem Mezinárodního trestního soudu se dobře baví: „Je skvělé, že mezinárodní společenství uznalo práci, která pomáhá dětem naší země.“ To uvedla v prohlášení pro tiskovou agenturu TASS.

O poznání méně se již Rusko alespoň chlubí dalšími desítkami zařízení, ve kterých jsou v Rusku a na Krymu drženy tisíce ukrajinských dětí, v kterých podstupují ruské převýchovné programy zahrnující např. i vojenskou výchovu k budoucímu boji za ruský svět. Aby to netrvalo moc dlouho, vydal Putin loni v květnu dekret umožňující rychlou naturalizaci a udělování ruského občanství ukrajinským dětem i bez souhlasu domovské země.

Ano, bohužel je jisté, že Putin s Lvovou-Bělovovou si myslí, že dle svého vědomí a svědomí dělají to nejlepší. Pokud se někdy skutečně dostanou před tribunál Mezinárodního trestního soudu, je možné, že kvůli nezpůsobilosti vůbec pochopit obžalobu přijde celé řízení vniveč. Ale to by nemělo.

Na příkladu únosů dětí vlastně jen dobře demonstrují vztah Ruska k Ukrajině coby celku. Ukrajině, které upírají právo na existenci, právo na její historii, vlastní kulturu, jazyk, zemi obývanou pomýlenými nebo nemocnými Rusy, které stačí převychovat. Ruské jednání tak má jisté genocidní prvky. A nese své ovoce. Podle údajů OSN došlo zatím k přesídlení takřka poloviny všech Ukrajinců, z toho osm milionů, pětina všech obyvatel, do zahraničí. Přibližně čtyři milióny z toho do Ruska, jako rukojmí bez možnosti výběru cílové země, bez možnosti výběru místa ani bez možnosti shledání s příbuznými, zato dokonale profiltrovaní z internačních táborů s potvrzením, že jsou schopni zbavit se své „ukrajinské“ úchylky. Podle stejné zprávy OSN bude mít Ukrajina v roce 2030 pouze 30 milionů obyvatel, tedy o 30 % méně než před válkou. Bude-li nějaká.

Zatykače mezinárodního trestního soudu tak neslouží pouze jako nedokonalý pokus o dosažení spravedlnosti, ale především jako prevence v páchání dalších zločinů, kterých si současné genocidní Rusko ani není vědomo. Aby procitlo ze svého stavu adorované destrukce, kde výchova a vzdělávání k nenávisti a potírání všeho ukrajinského je brána jako norma, protože pochází od nejvyšších míst.

Válka tak nerozhoduje pouze o osudu Ukrajiny, ale také Ruska. O tom, nakolik mladí Rusové, pokud přežijí, budou zataženi do válečných zločinů svých otců a dědů a budou sami zatíženi jejich vinou a traumaty, které budou ventilovat v dalších válkách a agresích.