V dějinách států, podobně jako v dějinách přírody, lze objevit pestrou směs forem a druhů. Od mohutných říší, trvajících tisíce let, někdy tak rozlehlých, že nad nimi slunce opravdu nezapadalo, po státy malé, ba mrňavé, v délce života víceméně jepičí. Což ale neznamená, že by nebyly zajímavé, ba mnohdy naopak. Do druhé kategorie určitě patří i Huculská republika, existující od ledna do června 1919 na (části) území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, v meziválečném období však, od září 1919, součásti Československa pod názvem Podkarpatská Rus. Předtím ale Zakarpatská oblast po dlouhou dobu spadala pod Uherské království neboli volně řečeno Maďarsko coby Uherská Rus.

Přes svou efemérnost přitahovala Huculská republika pozornost spisovatelů i publicistů. Román Hory hovoří (Hory hovorjať) z roku 1934 jí věnoval jeden z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů dvacátého století Ulas Samčuk, mimochodem, dlící v době, kdy knihu psal, v československém exilu. Z českých autorů ji v dokumentárním románu z roku 1932 Horalská republika zvěčnil Zdeněk Matěj Kuděj, cestovatel, dobrodruh, novinář, spisovatel a překladatel a též přítel Jaroslava Haška. Spíše než politický systém či vzrušená jednání jejího kabinetu zachycuje Kuděj, který ve dvacátých letech na Podkarpatské Rusi pobýval, dobu, lidi i krajinu, a byť je literární kvalita jeho románu kolísavá a občas dokonce zatížená antisemitskými stereotypy, kniha obsahuje silné pasáže, nikoliv náhodou asi zejména tam, kde autor opustí popisy dobových politických či vojenských reálií a drží se líčení (často tragického) lidského údělu některých svých hrdinů.

Huculská Viktorka

„Polonahá postava, oděná jen v jakési špinavé cáry, se na okamžik zastavila a ohlédla se zpět. Teď Jurij viděl, že je to skutečně Olena. Ale vzápětí počala Olena opět prchati, uleknuvši se patrně toho, že za Jurijem vyběhl z koliby Babinčuk a za ním jednotlivě i po dvou i po třech vybíhali ostatní dřevorubci, oblékajíce ještě v běhu svoje beraní kožíšky. … rozedraná postava ženy ve špinavé dlouhé rubášce a divoce vlajícími dlouhými vlasy prchala jako přízrak neslyšně po lesním okraji vzhůru, až se ocitla na příkré stráni, na jejímž konci bylo viděti mohutnou hráz dřevěné údolní přehrady. … Náhle sebou starý horal trhl. Neboť na hrázi nad ním se objevila skoro nahá nebohá mladá Andrejova žínka s divokým, vylekaným obličejem. Ale viděli ji jen okamžik, snad jen zlomek vteřiny. Neboť, když Olena viděla, že ji zamezili cestu a rozběhli se k ní, křičíce jeden přes druhého, vyrazila ze sebe nelidský výkřik a zmizela jim z očí. Cosi těžkého, jako velký balvan žbluňklo nejasně na hladině poloprázdné klausury,“ zachycuje Kuděj poslední minuty tragického života ženy jedné z hlavních postav, Hucula Andreje. Když horalové, kteří chtějí Oleně pomoci, nikoliv jí ublížit, klausuru (přehradu) vypustí, najdou Olenino mrtvé tělo zaklíněné mezi dvěma balvany, s hlavou rozbitou o jeden z nich.

Olena připomíná Viktorku z Babičky Boženy Němcové, příčiny jejího šílenství jsou však trochu jiné. Nechce totiž rumunským vojákům prozradit, kde se ukrývá její muž, čelní představitel huculského boje za nezávislost. Pokusí se utéct, ale „vojáci na dvoře jí nedali uniknouti. Několik mužů se vrhlo současně na ni, a když se bránila, povalili ji na zem a svázali řemenem. Pak ji dovlekli zpět do světnice.“ Ve světnici to ale není lepší, naopak: „Když po chvíli opouštěli chatu vlekouce ji na řemenu s sebou, nebyla to již mladá a půvabná žínka Andrejova, ale nešťastné stvoření, ztlučené, zkrvácené, s roztrhanými šaty na těle, vyjící zoufale a poháněné pěstmi i pažbami rumunských pušek.“ Chalupu vojáci vybrakují a zapálí. Andreje však též nějak lapí, uvězní a posléze přivedou do světnice velitele žaláře, že prý tam na něj jeho žena Olena čeká: „Čekala. Ale byla to opravdu Olena, která na něho čekala? Ne! To byl někdo jiný! Tahle rozervaná, zničená, krvavými podlitinami pokrytá a šíleně kolem sebe hledící bytost, to že byla Olena? Vždyť ani ho nepoznávala.“ Andrej, jenž se krátce před tím ve věznici rozloučil s umírajícím otcem, se na své věznitele zoufale vrhne, ti ho však zmlátí a zmrzačí. Olena v nastalém zmatku uteče – do lesů, kde pak žije, šílená, jako lesní zvěř. Když ji horalé po čase zpozorují a snaží se jí chytit a přivést zpátky do civilizace, zahyne – výše vylíčeným – skokem do přehrady.

V drsném kraji musí přebývat houževnatí a odolní lidé, vpadnou-li však do něj ještě velké dějiny, jak se stalo s vypuknutím jatek první světové války a následného poválečného – nezřídka krvavého – vznikání a zanikání různých státních útvarů, je toho často i na horaly a horalky příliš.

Iniciátorem neštěstí Andrejovy rodiny je v Kudějově románu žid jménem Herško Waitzmann, jenž se tak mstí za jisté příkoří, neboť Andrej nechá uvěznit jeho bratra Srula, který prý donášel Maďarům a doma měl menší sklad zbraní. Heršku i jiné Židy však Kuděj líčí jak z nějaké antisemitské příručky: „Olena neměla židy ráda a Herško jí byl protivný dvojnásob. Olena věděla dobře, že Herško byl příčinou zkázy nejednoho Hucula, kterého k sobě zalákal do svého krámku, opil ho tam, dal mu podepsat směnku nebo dlužní úpis a pak mu zabavil třeba i poslední ovci na gruni. Gazdové o něm tvrdili, že již nedovede ani poctivě přísahat u soudu a že by byl schopen i vraždy, kdyby mu to vyneslo peníze. Z toho jej Olena nechtěla určitě viniti, ale bylo jisté, že nutil své služky k prostituci, ba jednou že byl ve vyšetřování, že zašantročil několik huculských děvčat do sousední Haliče do nevěstince, z něhož se žádné z nich však již nevrátilo, aby ho usvědčili ze zločinu. Od takového člověka se nedalo nic dobrého očekávati.“ Inu, netvor.

Herško je navíc typ úlisného křiváka, jenž se, když může, vyhne čelnímu střetu, ale jakmile to mocenská konstelace dovolí, drží s „pány“, kteří jsou vůči Huculům nepřátelští, a snaží se toho využít. Tak jako když přivede rumunské vojáky do Andrejova a Olenina domu. Kladnou postavu Žida v Kudějově spise nenajdeme. Je asi celkem jedno, zda pouze mechanicky převzal místní stereotypy, nebo zda si je už do ztraceného kraje pod horami přinesl. Každopádně zde selhává i jako spisovatel, poněvadž se dopouští jednoho z nejhorších hříchů svého řemesla: schematismu. Ostatně, nejen ve vztahu k Židům. Huculové jsou vesměs dobří, Maďaři a Rumuni zlí, a propadne-li Hucul či Huculka alkoholismu nebo smilstvu, často za tím vězí i nějaký Žid či Rumun.

Chromý Andrej, zmrzačený Rumuny, Oleninu smrt neunese, a v den jejího pohřbu spáchá sebevraždu: „Jak to vše podivně dopadlo? Proti Maďarům bojovali a Rumuni, vůči nimž necítili žádného nepřátelství a s nimiž nechtěli bojovati, je zničili. Ach – teď je mu to všechno již jedno. Olena odešla – půjde také on. Svět patří jen zdravým a schopným lidem. Otevřel bezpečnostní závěrku karabiny a nahmatal opatrně její spoušť. Ale náhle ztrnul nehnutě a napjal sluch. Zdola údolí zalehly k němu hlasy zvonů. Všemi vyzváněli, jako o svátcích. Ale vždyť byl skutečný svátek. Olenu pochovávají, jeho Olenu! Je nutno se s ní shledati. … Nasadil si hlaveň pušky pod bradu. Jeho ruka se dotkla spouště. Cosi strašného prasklo v jeho hlavě. Tichým údolím, ozářeným paprsky podzimního slunce, třeskl výstřel karabiny.“

Nicméně ani politicky to tehdy s podkarpatskými Huculy nevypadá moc dobře, poněvadž sázka na připojení k samostatnému ukrajinskému státu skončila krachem. V té době však již vlastně existuje jiná možnost, o které zoufalý Andrej asi neví – připojení k Československu.

Národnostní galimatyáš

První světová válka přinesla rozpad mnohonárodních říší, rakouské, ruské i turecké, a vznik řady nových států. Heslo o sebeurčení národů se však v řadě případů realizovalo v podobě státu opět mnohonárodnostního, ostatně, pestré etnické i náboženské poměry zejména tehdejší střední (středovýchodní) Evropy nic jiného vlastně neumožňovaly. Ukázkovým příkladem zmíněného jevu bylo Československo, jakési Rakousko-Uhersko v malém, kde si Češi udrželi formální většinu jen díky berličce čechoslovakismu.

Ale například Ukrajinci podobné štěstí neměli. Větší část dnešní Ukrajiny se nakonec ocitla v sovětské komunistické říši, západní okraj pak v Polsku, Rumunsku a Československu. Národní stát se každopádně geograficky vymezuje dost obtížně, zvláště rodí-li se na troskách nějakého multietnického impéria, poněvadž většina etnik se rozprostraňuje poměrně chaoticky a navíc se chtě nechtě proplétá s jinými, čímž staví geometricky či strategicky uvažující plánovače státních hranic před neřešitelná dilemata. Avšak velké obtíže a sváry přináší rovněž vymezení vnitřní, týkající se samotné národní identity a jejího skutečného přijetí konkrétními jedinci či nějakou širší komunitou. Ostatně, Slováci měli od začátku s přijetím „československé“ identity velký problém. Češi sice menší, avšak pouze z toho důvodu, že jim splývala s identitou českou, což ale Slováci nemohli vnímat jinak než jako český imperialismus, byť mnozí Češi upřímně nechápali proč.

Nejasnosti kolem státní i národní identity se pochopitelně týkaly též Ukrajinců. S koncem války vznikla v západní části dnešní Ukrajiny Západoukrajinská lidová republika, která se v lednu 1919 formálně sloučila s Ukrajinskou lidovou republikou, jež se začala formovat v Kyjevě již v roce 1917 po pádu carského režimu. Ovšem zatímco hlavním nepřítelem Západoukrajinské lidové republiky byli Poláci, kteří chtěli obnovit svůj stát tak, aby co nejvíce odpovídal stavu před dělením Polska na konci 18. století, a tudíž nárokovali západoukrajinská území, Ukrajinská lidová republika s centrem v Kyjevě čelila především bolševikům. Vedlo to k rozdílným postojům ohledně uzavírání spojenectví a ceny, jaká by se za ně měla zaplatit, konkrétně například k dilematu: spojit se s Poláky proti bolševikům výměnou za část západního ukrajinského (tedy převážně nebo i jen zčásti Ukrajinci obývaného) území? Ukrajinci navíc žili hlavně na venkově, města v dnešní západní Ukrajině tehdy obývali především Poláci a Židé.

Ovšem i na venkově dlela etnika s dosti nejednoznačnou identitou. Republika, o níž píše Kuděj, se jmenovala Huculská. U nás se toto adjektivum pojí hlavně s koněm, respektive spíše s koníkem, předně ale označuje lidi. Nicméně již samo encyklopedické heslo na Wikipedii naznačuje mnohé problémy: „Huculové jsou východoslovanské etnikum obývající svahy Karpat na rumunsko-ukrajinském pomezí, zejména oblast Čornohory (části Zakarpatské, Ivanofrankivské a Černovické oblasti Ukrajiny a rumunských žup Maramureš a Suceava, (historická Bukovina). Centrem Huculů v Zakarpatské oblasti je město Jasiňa a v Ivanofrankivské oblasti město Kolomyja, většina Huculů však žije v horských vesnicích. Samotní Huculové v minulosti označovali sami sebe za ‚Rusíny‘. V současnosti se vlivem asimilace většina Huculů hlásí k ukrajinské národnosti, jen malá část k rusínské národnosti; někteří rumunští Huculové pak udávají také rumunskou národnost. Ukrajinskými úřady jsou pokládáni za Ukrajince. Avšak spíše než sebeidentifikace s národem existuje u Huculů silné vědomí územní příslušnosti. Nábožensky jsou Huculové převážně řeckokatolíci a pravoslavní.“

Tedy pozor, Huculové nejsou totéž co Rusíni, nejde o synonyma, pouze jejich (dnes malá) část, ta, co se k Rusínům přímo hlásí, tvoří podmnožinu tohoto etnika, které se považuje za samostatný národ, byť tomu zejména Ukrajinci oponují a Rusíny vnímají pouze coby regionální variaci Ukrajinců. V Polsku se pak Rusíni označují jako Lemkové. V prosinci 1918 dokonce vyhlásili Lemko-rusínskou republiku s centrem v obci Florynka, neměla však dlouhého trvání.

Na počátku dvacátého století se poměrně nepočetné vrstvy inteligence slovanského obyvatelstva dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti, které zde zjednodušeně označme slovem „Rusíni“, dělily v zásadě na tři proudy: ruský, jenž „Rusíny“ považoval za součást etnicky ruského (velkoruského) národa; ukrajinský, který je pokládal za Ukrajince; a rusínský, jenž trval na tom, že Rusíni jsou svébytný, samostatný národ. První zmíněný proud časem hodně oslabil, leč zbylé dva se i v dnešní době mezi sebou sváří. Samo tamní slovanské obyvatelstvo však před sto lety nějakou vyhraněnou národní identitu nepociťovalo a vymezovalo se především územně a nábožensky, neboť patřilo převážně k řeckokatolické církvi, z menší části k pravoslavným. Řečtí katolíci jsou však v podstatě pravoslavní, kteří se koncem 16. století podřídili římskokatolickému papeži. A Huculy bychom v současné Zakarpatské oblasti, podobně jako před stoletím, našli hlavně v její východní části.

Z Jasiny až do gulagu

„Nadporučík, který byl vůdcem, promluvil jen několik úsečných slov, v nichž stručně oznámil, že je poslán od vlády doktora Petruševiče, presidenta Západní Ukrajinské republiky, aby převzal velení nad uherskými Huculy se svými druhy ve zbrani a že mu od té chvíle jsou všichni povinni poslušností. … Nato byli Huculové rozděleni v čety a setniny, mezi něž byli zařazeni i ukrajinští vojáci, a vydán povel: ‚Nasedat!‘ [do vlaku, pozn. JM]. Nastoupení bylo provedeno v bezvadném pořádku. Skoro všichni Huculové byli vojáky a zvyklí disciplině. Jen trochu obtíží působily nové, jim dosud neznámé maloruské povely. Ale to se mohlo zlepšiti později. Teď nebylo času na takové maličkosti. Teď bylo třeba odvážných srdcí a nebojácných myslí. A těch nescházelo,“ popisuje Kuděj situaci, kdy Huculové, tak trochu shodou různých okolností, začínají sloužit v armádě vznikajícího státu, s nímž zprvu spojují svůj osud, tedy Ukrajiny. Příznačné je, že jim činí potíže „neznámé maloruské povely“ neboli rozkazy v ukrajinštině. Rusínština, jejich mateřština, se od ukrajinštiny přece jen liší. Válečné zkušenosti jim nechybí, jelikož mnoho z nich bojovalo na frontách první světové války, zpravidla v uherské (rakousko-uherské) armádě. Nyní, jako vojákům ukrajinských jednotek, jsou jim hlavními nepřáteli Maďaři, jejichž dlouhodobého útisku mají dost, a rovněž Rumuni, kteří si na danou oblast též činí nárok.

Zpočátku se spojeným ukrajinsko-huculským silám daří. Vojensky i politicky: „V Jasině byla již v té době ustavena prozatímní huculská vláda se Štefanem Kločurekem, mladým to právníkem v Jasině, v čele a vybrána třicetičlenná národní rada, do níž bylo přiznáno zastoupení i místním Maďarům a židům. Ale ti jednak ze strachu, jednak z tajného nepřátelství zástupce do národní rady nevyslali. … Ráno byl vztyčen před městským úřadem modrožlutý prapor na znamení toho, že se jasiňští připojili k Západní Ukrajinské republice, a prohlášena samostatnost Jasině před shromážděnými Huculy, při čemž bojovníci složili v ruce dočasného předsedy vlády přísahu věrnosti.“ Jasina je městečko ležící na východě dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny a čítající nyní asi osm a půl tisíce obyvatel.

A zmíněný Kločurek je premiér (či dokonce prezident, v tom se zdroje liší) Huculské republiky Stepan Kločurak, politik sociálnědemokratického a agrárního zaměření a strýček oblíbené české spisovatelky Haliny Pawlowské. Ta své rodinné zázemí mj. poodhalila v knize Díky za každé nové ráno, roku 1994 úspěšně zfilmované. Úspěšně v tom smyslu, že stejnojmenná filmová komedie v tom roce získala Českého lva, leč co si jako divák matně pamatuji, především za cenu prezentace určitých postav, včetně ba zejména otce Kločuraka, ve filmu „vtipně“ přejmenovaného na Hakundáka, stylem „komická figurka“. Nechme tedy Pawlowskou i režiséra oné nepovedené taškařice Milana Šteindlera radši být (podruhé se na ni dívat opravdu nechci) a vraťme se alespoň stručně ještě ke strýčkovi Kločurakovi. V roce 1939 se usadil v Praze, leč roku 1945 ho zde zatkly jednotky NKVD (Směrš) a on skončil až do roku 1956 (či 1957) v gulagu nedaleko Vorkuty, kde se prý mj. seznámil i se Solženicynem. Zemřel v roce 1980 v Praze ve věku 84 let. Roku 1978 vyšly v New Yorku ukrajinsky jeho vzpomínky Do voli (Ke svobodě), za což byl popotahován StB.

Světlo na konci tunelu černé malomyslnosti

Štěstěna se však k Huculům, Rusínům i Ukrajincům začala v roce 1919 záhy obracet zády. V červnu 1919 Huculská republika podlehla invazi rumunských vojsk, a někteří z hrdinů Kudějova románu tak skončili v rumunském zajetí: „Huculové byli nyní definitivně uvězněni v řadě cel, které nevypadaly příliš vlídně, poněvadž byly nízké a nevzdušné a postrádaly jakéhokoliv zařízení, takže se musili rozhostiti opět na kamenné podlaze pokryté starou ztuchlou slamou, plnou odpadků všelijakého druhu. Cely byly určeny za společné žaláře pro dvacet osob, jak bylo patrno z tabulek, umístěných nad dveřmi. Ale Huculů bylo do nich namačkáno po padesáti mužích. To mělo za následek, že vzduch v těchto vězeních se rychle kazil a málo pomáhalo neustálé větrání jediným, nedosti velikým okénkem. Venku kromě toho mrzlo a cely byly nevytopeny, takže lidé, ležící na zemi u okénka, či lépe řečeno pod ním, mrzli a zachlazovali, a proto se stále snažili okénko zavříti, kdykoliv se jim k tomu naskytla příležitost. To ale vždy budilo zuřivé protesty těch, kteří spali od okna nejdále, neboť ti se v pravém slova smyslu zalykali zkaženým vzduchem. … Lidé se sotva ploužili po cele hladem. Jen když byla přinesena potrava, vrhali se na ni zuřivě, aby nepřišli o svou porci, nedbajíce již ani ran ani kopanců, kterými je rumunští vojáci odháněli. Nemoci a smrt řádily mezi zbylými Huculy strašlivě. Většina umírala hladem, neboť mnozí lidé byli tak slabí, že jejich žaludky již nemohly snésti vůbec žádné potravy. Téměř denně byl někdo vynesen z cely ven, aby se pravidelně již více neobjevil. Zbytek Huculů propadl černé malomyslnosti a beznaději.“

Souběžně se začalo smrákat i nad ukrajinskou státností. Kudějovými slovy: „Tak ocitla se umírající Ukrajina v kleštích, jejichž jednou čelistí byli Poláci a druhou bolševici a zmítala se již v poslední agonii, marně plýtvajíc silami a snažíc se vyprostiti ze strašného sevření, v němž musila dříve nebo později zahynouti a zasazujíc kolem sebe poslední zoufalé rány, jimiž zraňovala nejen jiné, ale i samu sebe.“

V zoufalé situaci se tak nacházejí nejen Huculové v rumunském zajetí, ale i ti, kteří stále slouží v ukrajinské armádě. Když tu jim svitne naděje: z novinového článku se dovídají o Saint-germainské mírové smlouvě (tzv. malé) z 10. září 1919, o tom, že na základě rozhodnutí dohodových mocností, vítězů první světové války, československé reprezentace i zástupců domácích i amerických Rusínů vznikne Podkarpatská Rus jako součást Československa, a sice s rozsáhlou samosprávou. „Tak tedy oni,“ poznamenává Kuděj, „aniž by byli o tom věděli, se stali občany nového slovanského státu, o němž dosud nevěděli ničeho. Jediný z nich studoval kdysi v Praze a dovedl jim vyložit, co jsou to Češi a Slováci.“

Kuděj ponechává své Huculy v naději na nový život v Československu, byť naznačuje, že jejich srůstání s novým státem nebude jednoduché. Jeho kniha vyšla v roce 1932, slibované autonomie se však Podkarpatská Rus dočkala až po Mnichovské dohodě, v prosinci 1938. První republika má však v Zakarpatí stále dobrý zvuk a s jeho obyvateli se lze v České republice docela snadno setkat, neboť zde, coby „ekonomičtí migranti“, vykonávají celou řadu prací, zpravidla podřadných, takových, nad nimiž rozmazlení Češi ohrnují nos.

„Politické strany zápasily mezi sebou o vládní moc a potíraly se zuřivě navzájem. To však nebránilo rychlému rozkvětu zemí, třebas jím byl přece poněkud rušen a zdržován. Všude se doplňovaly zásoby, nakupovaly stroje, vznikaly nové závody a celá země kypěla prací“ – takový dojem si odnese Tulajdan, jeden z hlavních hrdinů Kudějovy knihy, z poměrů v Čechách a v Praze roku 1919. Jsou vlastně stejné jako dnes. Z čehož však trochu mrazí, neboť se tak odhaluje povrchnost ekonomického růstu a blahobytu, božstev naší epochy. Nakonec tedy těžko říci, který z obou světů vlastně byl či je civilizovanější, zda ten bohatý a hladký náš, nebo ten chudý a drsný huculský.

(Kuděj, Zdeněk Matěj: Horalská republika. Román z Podkarpatské Rusi. Sfinx B. Janda, Praha 1932, 328 stran.)