Před šedesáti lety, konkrétně 14. října 1962, vyfotografovalo americké špionážní letadlo U–2 sovětské jaderné střely na Kubě. Začala tak karibská (či kubánská) krize, při níž se svět ocitl na samém pokraji jaderné války.
Nakonec se nic nestalo, jen Fidel Castro rozbil vzteky zrcadlo. Byl totiž „papežštější než papež“ Chruščov, neboť by vůbec neváhal obětovat celou Kubu v zájmu světového vítězství komunistické revoluce. „Stáli jsme v říjnu krok od holocaustu a dělali jsme vtipy. Samozřejmě jsme věděli, že nám připadne role mrtvého, ale cítili jsme odhodlání ji přijmout,“ sdělil kubánský revolucionář členům ústředního výboru své strany v roce 1968 v tajném projevu. A ještě v roce 1975 tvrdil: „Já bych se držel tvrdší linie než Chruščov. Když se sklonil před Američany, byl jsem jako nepříčetný.“
Jaký je či bude v tomto ohledu Vladimir Putin? Jako Castro, jako Chruščov, nebo jako chladnokrevný hráč pokeru z Las Vegas? Castro je spíše příkladem ideologického fanatika, Chruščov asi blbce (ne, že couvnul, ale že to vůbec začal). Putin je pak spíše mixem fanatika a pokerového hráče, který se přepočítal, a nyní se ocitá v koutě. Což je samozřejmě nebezpečné, nicméně tato skutečnost ještě nemusí, ba nesmí poskytovat důvod k panice či k nějakým velkým ústupkům.
Na začátku svého vpádu na Ukrajinu Vladimir Putin jadernými zbraněmi harašil, a zprvu celkem úspěšně. Všichni se báli Ukrajině něco posílat, právě z obavy, aby konflikt neeskaloval, či přímo nepropukla světová jaderná válka. Hrdinný ukrajinský odpor i postoj prezidenta Zelenského v šak přispěly k tomu, ž e s e některé státy poměrně rychle, byť stále vlastně nesnesitelně pomalu, osmělovaly. Na Ukrajinu počaly proudit zbraně, nejprve sovětského původu, jelikož Ukrajinci na ně byli vycvičeni, měli na ně náhradní díly a disponovali též municí do jejich hlavní. Spolu s Polskem zde sehrála nezastupitelnou úlohu právě i Česká republika.
Brzy se rozhoupali Američané, přidali se Britové, po kouskách i jiné státy. Ale i v případě západních zemí šlo hlavně o dodávky techniky staré, záložní, ze skladů, novější výzbroj tvořila jen menší díl. A jaderná válka nevypukla, Rusové sice skřípali zuby, leč krom verbální palby se na nic jiného v podstatě nezmohli.
Když jim nevyšel úvodní plán rychlého obsazení Kyjeva pomocí kolon vítaných davy s šeříky, doufali alespoň, že Ukrajince nakonec přestřílejí, poněvadž v počtu dělostřeleckých hlavní disponovali skoro astronomickou převahou. A dařilo se jim, taktikou spálené země začali především na Donbasu postupovat vpřed. Avšak pouze do chvíle, než Američané a Britové dodali Ukrajině raketomety s větším dostřelem (HIMARS či M270 MLRS). Ukrajinská armáda dovedla s jejich pomocí ničit ruské muniční sklady i logistické uzly v zázemí fronty, umlčovat ruské dělostřelectvo. A díky sílícím dodávkám další výzbroje od západních spojenců dokonce přikročila k úspěšné protiofenzivě.
Rusové prskali, verbálně hrozili, ale jaderná válka nevypukla – atomovou bombu, ani nějakou malou neboli taktickou, nepoužili. I když – americký prezident Biden svému ruskému protějšku údajně slíbil, že USA nedodají Ukrajině rakety s takovým doletem, aby ohrožovaly cíle ve vnitrozemí Ruské federace.
Ruská armáda v poslední době dostávala na kožich, ale Američané byli a jsou stále velmi opatrní. Mají oprávněnou obavu z eskalace konfliktu, z překročení nějaké, předem ohlášené i neohlášené, červené linie. Nicméně ruské metody vůči civilistům jsou opravdu brutální. Svět s hrůzou sleduje odkrývání hromadných hrobů v řadě míst, jež osvobodily ukrajinské jednotky. A protestuje proti ruskému bombardování ukrajinských měst včetně civilních objektů, které evidentně vede rovněž vzteklá snaha pomstít se za neúspěchy, ba fiaska údajně jedné z nejlepších armád na světě. Ukrajinci se nadále houževnatě brání a přecházejí do protiútoku. Dokazují, že dodávky zbraní mají smysl, že s nimi dovedou patřičně naložit. Což samo o sobě vyvolává tlak na politiky západních zemí, aby v dodávkách výzbroje pokračovali, ba je ještě navýšili. Dojednat s Putinem nějaký pragmatický „špinavý mír“ je právě s ohledem na veřejné mínění čím dál těžší či skoro nemožné, byť podporu Ukrajiny může snadno skolit tuhá zima. Ale je též evidentní, že Putina lze v jím vyvolané válce vojensky porazit, na což by si na jaře vsadil jen málokdo.
Nejsprávnější strategie má tudíž asi podobu postupného tlačení na pilu, pevného, byť zároveň opatrného utahování smyčky. Západní země například stále odmítají dodávat Ukrajincům tanky nebo letadla. Bombardování ukrajinských měst z 10. října i z pozdějších dnů však prolomilo ledy, pokud jde o protivzdušnou obranu. I dosud veleopatrní Němci, s tuny másla od Putinova Gazpromu na hlavě, promptně rozhodli o dodání systémů ochrany před útoky ze vzduchu. A Putin k jaderným zbraním nesáhl.
A pokud by sáhl, s největší pravděpodobností po krůčkách. Nejprve by například nařídil nějaký mediálně bombastický test jaderné pumy na odlehlé střelnici, pak by třeba nasadil nějakou malou taktickou pumičku, nejspíše ale nenařídí frontální jaderný útok. Smyčku lze proto celkem bezpečně utahovat, poněvadž čas a prostor pro případný taktický ústup skoro určitě bude. Konkrétně tedy: dodat Ukrajincům rakety s delším doletem a počkat, co Putin na to. Dodat jim pár desítek západních tanků a počkat, co Putin na to. Začít Ukrajince oficiálně cvičit na amerických stíhačkách a počkat, co Putin na to…
Ne, největší nebezpečí nepředstavuje jaderná válka. Největší hrozba má jinou podobu. Západní sklady se postupně vyprazdňují a kapacita zbrojovek nestačí. Jsou totiž zařízené na běžnou výrobu v mírových podmínkách, na menší objemy i delší dodací lhůty – jak co se týče samotných zbraní, tak munice. Nikoliv na vskutku masivní dodávky na nenasytnou frontu. Jejich transformace k opravdu válečné produkci se ale neobejde bez rozsáhlé a nákladné státní pomoci. Bohužel, v tomto ohledu se zatím děje docela málo. A energetická krize pouští státním rozpočtům evropských zemí žilou. Stále proto hrozí, že Putin na jaře Ukrajince přestřílí obstarožními tanky T–62, typem, jenž měl smutnou bojovou premiéru při invazi do Československa v srpnu 1968. A že dokope k invazi Lukašenka.
Toho se především bojme, ne Putinova jaderného arzenálu. A tlačme politiky k rozšiřování kapacity zbrojního průmyslu. Je to jediná rozumná cesta k míru i k levnějšímu plynu.