Výsledky slovenských voleb do parlamentu mohou Slovákům připomínat podobné Déjà vu, jako Čechům výsledky prvních voleb prezidenta voleného občany před deseti lety. V obou případech zvítězil mnohokrát recyklovaný a usvědčený lhář či korupčník, jehož primárním motivem není vést do budoucna, ale pomstít se za všechny skutečné či domnělé křivdy z uplynulé politické kariéry. Tím podobnosti nekončí. Oba využili příznivé konstelace k návratu z politického důchodu. Zeman přímé volby a neoblíbenosti tehdejší Nečasovy vlády, Fico neschopnosti koaliční spolupráce subjektů, které ho odstavily od moci a která vedla k předčasným volbám.

Oba dosáhli vítězství poměrně přesvědčivého, oba svou kampaň odrazili od vnějšího nepřítele (Sudeťáci, Ukrajinci, migranti) a oba jsou zajatci vlastní minulosti více, než by si kdy sami připustili. Z Ficova programu tak lze za věrohodné považovat vlastně pouze výměnu na pozici policejního prezidenta a šéfa Národní kriminální agentury, tedy osob majících pod palcem vyšetřování kauz z jeho předešlého mnohaletého vládnutí. Zbytek je zahalen v mlze plné obav vyvolaných Ficovými výroky kopírujícími ruskou hybridní válku vůči Evropě a „Západu“. A tak zatímco Zeman svou funkci využil především k vulgarizaci veřejného prostoru provozovanou z bezpečí jím zabetonovaného hradu, nejvyšší funkce exekutivy na Slovensku bude muset mít vyšší ambice. Zde se otevírá prostor pro budoucí koaliční partnery, bez kterých se Fico neobejde. Ať jimi bude kdokoli, bude v jejich moci efektivně bránit nejhorším excesům. Pokud sami nebudou jejich původci, což by Ficovi mohlo brát vítr z plachet a ubírat mu na mediální pozornosti, což by těžko snášel.

Slovenské volby lze popsat jako poměrně izolovaný svébytný lokální kolorit nevelké země s mimořádně rozšířeným proruským narativem, jak učinil i poměrně respektovaný server Politico. To by ovšem byla chyba. Slovensko není žádnou izolovanou zemí, v které žijí divní lidé neschopní úsudku. Naopak. Země je členem EU, NATO i eurozóny, tedy všech významných uskupení, na jejichž podobě a politice se samo podílí. Proběhlé volby by mnohem přesnější bylo považovat za jakýsi lakmusový papírek obecného vývoje a přeskupování politických sil ve stínu ruské války proti Ukrajině a s tím souvisejících synergických efektů, jako jsou vyšší životní náklady, zvyšování cen energií, inflace, snižování životní úrovně nebo nekontrolované migrace. Všechno to jsou efekty, s kterými si „tradiční“ politické strany neví úplně rady a které nahrávají populistickým uskupením slibujícím snadná a rychlá řešení, jako např. „ani náboj Ukrajině“ v případě Slovenska nebo „zajistím mír do 24 hodin“ v případě Trumpa.

S přibývajícími starostmi, vlekoucí se válkou a neřešenými problémy mohou snadná rychlá řešení ve vzrůstající míře začít oslovovat voliče napříč celým evropským kontinentem, o USA nemluvě. Proruská AfD v Německu je již nyní druhou nejsilnější stranou, a pokud se např. nezmenší příval uprchlíků, nemusí činit nic, aby se stala stranou nejsilnější a došlo na skutečné politické zemětřesení. Největší hrozbu jejího úspěchu nepředstavují strany stávající koalice ani opoziční CDU, ale paradoxně levicová politička Sahra Wagenknecht koketující s vlastním politickým projektem, který by však lovil hlasy v totožných vodách. Dalo by se říci, že s masovou migrací má např. Rusko pramálo společného, ale stačí vzpomenout jen dva roky staré scény na polsko-běloruské hranici. Nebo na legendu, jak nám Ukrajinci ukrajují z našeho koláče. A tak zatímco Rusko splňující všechny znaky fašistického režimu se zodpovědně připravuje na dlouholetou válku, evropské elity se tváří stále bezradněji, ačkoli dobře věděly, že Ukrajincům k boji poskytovali vše vždy pozdě a v menším množství, než by k vítězství bylo třeba. Putin dobře ví, že čas je na jeho straně, resp. dokud mají evropští voliči svobodnou volbu, budou vždy preferovat pohodlí, prebendy a jakýkoli pocit bezpečí před hodnotami a nebezpečím, které se dá marginalizovat, dokud nebude pozdě. Slovenské volby by tak bylo nejlépe vnímat jako budíček zbytku Evropy, který sice nebude příliš hlasitý řekněme na Pyrenejském poloostrově, ale zde by měl být slyšet nahlas dost.