Ruský carský, sovětský nebo putinovský mesianismus je ve své podstatě stejný, a i jeho projevy jsou si velmi podobné. Na této společenské motivaci je založena i Putinova agrese.

Podle teorie her Rusko svou invazí na Ukrajinu vstoupilo do hry se záporným součtem: Západ sice nese hospodářské a finanční ztráty, ale Rusové přicházejí o mnohem víc, a to ve všech ohledech. Před několika měsíci se snad dalo argumentovat tím, že vážné ztráty, které Rusko utrpí, bude kompenzovat geostrategický zisk, pokud budou splněny tři předpoklady: nejednota – Západ bude reagovat vlažně; ukrajinská armáda nebude schopna odvety, bude se opakovat krymský scénář; mnozí Ukrajinci budou Putina vnímat jako osvoboditele. Ve skutečnosti tyto předpoklady stály na hliněných nohou už v předvečer útoku z 24. února. Tehdy pohyby ruských vojsk působily jako kulturistické vystoupení, Potěmkinova vesnice určená Západu, a varování amerických tajných služeb jako sporná prohlášení v rámci psychologické války. Srovnání s teorií her začíná pokulhávat, protože teorie her předpokládá racionální chování hráčů.

V dobách, kdy jsem žil ve Francii a diskutoval o literatuře s tamními intelektuály všeho druhu, často jsem někoho z nich zaslechl, jak mumlá: „Ah oui, l’âme russe”, pokyvuje přitom hlavou a nostalgicky hledí do nepřítomna. Na jednu stranu jsem byl rád, protože sám jsem do značné míry na ruské literatuře vyrostl, ale na druhé straně jsem v tom obdivu cítil něco podezřelého. Později, když už nebyla řeč o literatuře a nemluvil jsem pouze s intelektuály, jsem zjistil, jak moc je ve Francii rozšířen obdiv k Rusku a jak moc je záhadná ruská duše přitažlivá. A uvědomil jsem si, že vysvětlení této fascinace je jednoduché: mnozí Francouzi ponoření do převážně racionalistické kultury, přeplnění rétorickými abstrakcemi, s jasnými a funkčními pravidly, která usměrňují každý krok, nacházejí v ruském sklonu v přehánění (v umění i v pití) prvek, který postrádají a po němž touží. Bez ohledu na to, jaká kultura nás formuje, v každém z nás se nachází směs racionality a iracionality a jasně se v něm odráží napětí mezi přírodou a kulturou – to, čemu v anglosaském světě říkají nature vs. nurture. (Ve skutečnosti se něco podobného, jen zrcadlově obráceně, odehrává i s Rusy: žijí v převážně iracionální kultuře a jako reakci vytvořili výjimečné šachové a matematické školy). Ostatně s podobnou, i když ne tak nápadnou, fascinací jsem se setkal i u Němců, ale nikoliv u Angličanů, nakolik jsem měl možnost je poznat. Angličan vyrůstá v duchu, který upřednostňuje přímou zkušenost na úkor formálních postupů, takže není tolik ohromen, když se dostane do kontaktu s ruskou iracionalitou. Prostě ji bere tak, jak je – jako jeden z mnoha zajímavých subjektů.

Z doby, kterou jsem kdysi strávil v Moskvě, mi v hlavě zůstal jeden výstižný obraz starce, do něhož jsem omylem strčil, když se metro rozjelo velmi rychle ze stanice a já jsem zakolísal. Vykoktal jsem něco jako omluvu. Stařec měl na sobě bílou košili, na které viselo asi tucet vyznamenání – udivila mě pevnost té látky. Podle mé výslovnosti a oblečení hned pochopil, že jsem cizinec. Beze slova se na mě podíval se směsí nenávisti, odporu a povýšenosti a já jsem sjel pohledem na jeho obnošené plátěné kalhoty přidržované umělohmotným vetchým páskem a ošlapané boty. Všechno, co jsem v Rusku viděl a co jsem o něm četl (především knihy Světlany Alexijevičové), posílilo můj dojem, že mnoho Rusů dává do závorky bídu, v níž žijí, a nechávají se ovládat pýchou, že patří k mocnosti, přiživovanou neustálým, obsesivním připomínáním vítězství ve Velké vlastenecké válce. Bylo by jednoduché nazvat to „nacionalismem“ jako v jiných zemích, ale jedná se spíš o mesianistický pocit utvrzovaný v kultuře ovládané iracionalitou, která zase naopak utvrzuje ji.

Přece jen katolicismus racionalistického ducha úplně nezadusil (existují slavné učebnice matematiky francouzských jezuitů; belgický kněz Lemaître přišel s teorií velkého třesku a pak odmítl požadavek Vatikánu, aby ji přepracoval na důkaz božího zásahu), o analytických a historických tendencích protestantské teologie ani nemluvě. Pravoslaví však nikdy nepodporovalo racionální studium faktů, kritického ducha a zájem o skutečnost, nýbrž se zaměřovalo výhradně na mystiku. Z toho pramení kouzlo ruské literatury. A také ruský mesianismus, ještě tedy v kombinaci s pocitem příslušnosti k největší zemi na světě. Mystika kolektivního osudu se nezabývá životy jednotlivců, nestará se o individualitu a nic kvůli ní neobětuje, to jsou pro ni nepodstatné podružnosti, když má za úkol zachránit svět. Carský, sovětský nebo putinovský mesianismus v Rusku je ve své podstatě stejný, a i jeho projevy jsou si velmi podobné téměř bez ohledu na míru inteligence nebo kulturnosti svých představitelů. Na této společenské motivaci je založena i Putinova agrese.

Putin nakonec Západ porazit nedokáže, ale myslím, že stojí za to srovnat jeho přístup s motivací Němců za druhé světové války. Nepopírám, že germánská mytologie, na niž se odvolával Hitler dokázala uhranout mnohé, ale podle mého názoru se její role přeceňuje. Připadá mi směšné, že připomínali Wagnera, jehož tetralogie je ve skutečnosti tragédie, a indický fatalismus převzatý od Schopenhauera: zlato se vrátí do vod Rýnu, hrdinství neuspělo, svět se točí dál. Jak by se Kant vysmál téhle plechové germánské mytologii! Opravdu účinnou motivací pro Němce byla odplata za porážku v první světové válce. Pravda, touha po pomstě patří k nejsilnějším emocím, ale nemá příliš dlouhou životnost – jak jinak by se dala vysvětlit maďarská amnézie (alespoň částečná) ani ne sedmdesát let poté, kdy ruské tanky vjely do Budapešti. Myslím, že oproti Němcům za druhé světové války, není současná Ruská motivace tak silná, ale o to vytrvalejší a robustnější, protože za ní stojí pravý mysticismus.

Po válce se Spolkové Německo mohlo stát demokracií, protože se jeho historie neomezuje jen na pruský militantismus, germánská mytologie je ve své podstatě nevýznamná, směšná, zůstaly tam skomírající zbytky demokratického dědictví a v německé kultuře existuje stará a vlivná humanistická tradice. A to ani nemluvím o materiálním aspektu: životnost hospodářství (alespoň v Evropě) závisí na určitém druhu společnosti. Když se snažím představit, jak by mohlo vypadat Rusko po předpokládaném neúspěchu invaze na Ukrajinu, myslím, že situace bude mnohem horší než v případě poválečného Německa. Nemůže se opřít o bůhvíjaké demokratické dědictví nebo humanistické tradice, společnost si nemohla stihnout zvyknout na ekonomický liberalismus a připadá mi, že ruské mesiášství je těžké nějak narušit. Projev, který měl japonský císař na konci světové války byl velmi obecný, slovo „kapitulace“ ani nepadlo. Američané tehdy byli dost moudří na to, aby chránili japonskou citlivost. V případě (tom nejlepším) státního převratu, který by odstranil Putina, jak by zněl projev těch, kteří by převzali moc? Jak by byl chráněn ruský mysticismus? Co by řekl moskevský patriarcha, který teď agresi žehná?

Tyto úvahy a otázky trpí tím nedostatkem, že se odkazují téměř výhradně na nehmotné věci, které jsou součástí národního kolektivního vědomí. Těžko říct, do jaké míry jsou ve skutečnosti důležité. Ale hlavně tyto řádky jsou psané v okamžiku, kdy nemůžu vytěsnit z hlavy myšlenku, že na Ukrajině právě teď probíhá masakr.

(text vyšel 9. 3. 2022 v Revista 22,)

autor je rumunský dramatik, prozaik a esejista, původně vystudovaný fyzik, absolvent Fyzikální fakulty na universitě v Bukurešti, doktorát z jaderné fyziky získal v Paříži

z rumunského originálu přeložila Jarmila Horáková