Včera umřel Eduard Limonov – básník, fašoun, blázen, provokatér? Pokud ano, neprovokoval na straně mocných. Takže přece jen básník? Připomínáme ho recenzí Standy Škody Carrerova životopisu Limonova, která vyšla v Babylonu č. 5.XXII. Nekrolog na něj napíše z Moskvy Honza Machonin – schválně, v čem se bude lišit. –red-

Když vyšla před dvěma lety ve Francii kniha Emmanuela Carrèra Limonov, byla okamžitě přeložena do téměř všech západních jazyků, psalo se o ní jako o literární senzaci a vyhrála prestižní cenu Prix Rénaudot za román, i když to žádný román není. Před nedávnem vyšel „životopis“ ruského spisovatele, dobrodruha a politického pošuka Eduarda Limonova i česky. Západní Evropa ruskou duši miluje a to přes veškerý globalizační zmatek pořád stejným způsobem.

Emmanuel Carrère je autorem celé řady románů a synem francouzské historičky s ruskými a gruzínskými předky Hélène Carrèrové d´Encausse, která ve své monografii L’Empire éclaté v roce 1978 předpověděla rozpad SSSR, byť z jiných důvodů, než se nakonec stalo. Možná i díky rodinné zkušenosti je Emmanuel Carrère ve všech soudech opatrný. Na rovinu přiznává, že odpověď na otázky – jestli je dnes Limonov statečný protiputinovský aktivista nebo spíš „táta“ ruských skinheadů adorujících SSSR zvaných nacionální bolševici; jestli je intelektuál na straně ponížených nebo exhibicionista, co hájí nejrůznější gaunery – vlastně sám nezná, znát nemůže, a jen nabízí, aby si každý udělal svůj názor sám.

Na druhou stranu ale nelze Emmanuela Carrèra podezírat z nějakého alibismu, a snad nejvíc sympatické na jeho knize je, že se nesnaží, alespoň co se Limonova týká, psychologizovat. Píše bez předem jasného závěru, jak mu to zrovna vychází, a nabízí celou řadu dobrých postřehů. Do „děje“ vkládá i historky z vlastního života a tak nějak si před čtenářem rekapituluje svoje myšlenkové pochody od puberty do dnešních dnů. Dělá si legraci sám ze sebe a občas i z Limonova.

Na jednom místě třeba přiznává, že psaním této knihy se snaží přiblížit myšlence přítele Hervého Clerka, že „člověk, který se cítí být nadřazený, podřazený nebo rovný jinému člověku, nepochopil realitu“. Jindy se ale Carrère rozčílí, že Limonov v mládí ignoroval zprávy o gulagu, zatímco o ruských obětech nacismu mluvil stále a na celé kolo. Píše, že (mladý) Limonov navzdory touze po revoltě a opovržení vůči průměrnosti svých rodičů zůstal jejich synem; synem čekisty nižší šarže, vychovaným v rodině, již nezasáhly ty největší bouře v zemi, a který nezažil na vlastní kůži absolutní zvůli, tudíž si myslel, že když jsou lidé zatýkáni, musí pro to existovat dobrý důvod; byl hrdý na svou vlast, na vítězství nad nácky, na říši rozkročenou nad dvěma světadíly a jedenácti časovými pásmy a na posvátnou hrůzu, kterou tato říše vzbuzuje u podělaných Zápaďáků.

Alkoholici a analfabeti

Kdo to ale vlastně byl a je Eduard Limonov? Narodil se v roce 1942 v Dzeržinsku na Ukrajině jako Eduard Venjaminovič Savenko. Jeho otec byl nižším důstojníkem NKVD v Charkově. Později rodinu přestěhovali na nově vybudované sovětské předměstí Saltov, jehož obyvatelé byli kromě fízlů hrdí proletáři pracující v továrnách Turbína, Píst a Srp a kladivo, ale podle Limonova to byli většinou alkoholici a analfabeti.

Z tohoto prostředí se pochopitelně mladý Savenko snažil co nejrychleji uprchnout. Jako knižní kolportér se seznámil s charkovskými dekadenty a přestěhoval se ke své nové partnerce, tělnaté židovské knihkupkyni Anně Mojsejevně, mámě a milence tamních básníků. Sám se stylizuje do role umělce a zároveň kriminálníka, který v duchu dekadence pohrdá jak socialistickou společností, tak rodícím se sovětským disentem.

Prostředí charkovských bohémů mu ale začalo být brzy těsné. Odjel do Moskvy, kde žili s Annou Mojsejevnou bez povolení k pobytu a v poměrně těžkých podmínkách. Vydělávali si tím, že šili načerno pánské oblečení a laciné tašky.

Poměrně rychle se ale zapojil do literárního undergroundu, přátelil se mimo jiné i s mladičkým Vadimem Delonem, který později demonstroval spolu s ostatními sedmi statečnými na Rudém náměstí proti okupaci Československa, a zemřel po propuštění z psychiatrie a z pracovního tábora v pařížském exilu. V undergroundových moskevských kuchyních měl prý pověst arogantního, ale na druhou stranu obětavého a citlivého člověka, na kterého je v nouzi vždy spoleh. Na večírku se Limonov seznámil i s krásnou Jelenou, se kterou se v Moskvě oženil. Nakonec oba využili možnosti emigrovat a zamířili do USA.

To jsem já, Edáček

První roky emigrace popisuje skvěle a zřejmě dost věrně Eduard Limonov ve svém slavném románu To jsem já, Edáček. Píše o vzteku na vysněnou Ameriku, bídě a milostných pouličních avantýrách s místními černochy, především ale o tom, že se obtížně vyrovnává s tím, že ho Jelena opustila. V New Yorku žil Limonov v tech 1975 až 1980. Nejpve pracoval jako redaktor v ruském emigrantském časopise Russkoje dělo. Netrvalo to ani půl roku a napsal pamflet polemizující s udělním Nobelovy ceny Andreji Sacharovovi a zároveň vykreslující v černých barvách úděl ruského emigranta v USA. Poslal ho do redakce několika newyorských deníků, které ho ignorovaly. Nakonec vyšel v jakémsi nevýznamném plátku a rozbouřil vlny poklidného života ruského exilu. Jako na potvoru ho přetisknul sovětský list Komsomolskaja pravda a šéfredaktor emigrantských novin, kde Limonov pracoval, ho z redakce vyhodil.

Limonov se protlouká, jak se dá, a zároveň přichází o Jelenu, která se snaží prosadit ve světě modelingu a Eduard se pro ni stává koulí na noze. Limonova próza To jsem já, Edáček vyšla až po letech ve Francii pod chytlavým názvem Ruský básník má rád velké černochy. Američntí nakladatelé ho celou dobu odmítali.

V druhém, poklidnějším období, pracoval Eduard jako majordomus ve vile amerického milionáře. Tuto svoji „zkušenost“ zparodoval v knize Příběh jeho sluhy, která dosud česky nevyšla. V Americe si Limonov zřejmě sáhnul na samé dno.

Jeho knihy se ale na začátku osmdesátých let prosadily ve Francii, a Limonov se stěhuje za svými čtenáři. Na večírcích pařížských „bohémů“ boduje mimo jiné i tím, že vypráví kruté vtipy o Solženicynovi a hned poté připíjí na Stalina. Především se ale s vervou věnoval ve Francii psaní dalších knih a zabydlel se v redakci skandálního časopisu L´Idiot international Jeana-Éderna Halliera, který s oblibou publikoval nejrůznější paranoické výpady zprava či zleva, a kde se scházeli snobové ultralevičáci se snoby fašisty. Limonov se v časopise proslavil článkem, ve kterém žádal pro na Západě tehdy zbožňovaného Michaila Gorbačova dvanáct kulek do zátylku.

V prosinci 1989 se Limonov po patnácti letech exilu vrátil do Moskvy, na literární turné, které organizoval v divokých bohatýrských dobách bulvární vydavatel a emigrant Julian Semjonov.

Boj o Ostankino

Závěrečná třetina Carrèrovy knihy je zároveň tou nejlepší. Nejen proto, že toto období už Limonov sám nezpracoval v žádné ze svých autobiografických próz, ale především, že právě tady dochází k jakémusi vyvrcholení jeho životního dramatu, kdy Limonov přešel od slov k činům.

Jako novinář, ale spíš ze zvědavosti, navštěvuje Limonov na začátku devadesátých let válkou zmítané Podněstří a především se zamotá do krvavého balkánského konfliktu – v logice věci na straně srbských četniků. Odsud také pochází nešťastná a trochu zveličovaná a ne úplně pravdivá příhoda, kterak Limonov s Radovanem Karadžičem střílí na bosenské civilisty.

K četnikům se Limonov dostal v podstatě náhodou. V listopadu roku 1991 uváděl v Bělehradě, daleko i nedaleko od míst, kde tekla krev, překlad jedné ze svých knih. Během autogramiády ho oslovili muži v uniformách, jestli by se s nimi nechtěl jet podívat do Vukovaru, kde zrovna zuří válka. Limonov neměl o Republice Srbská krajina prakticky žádné informace, byl plně zaměstnán děním v Rusku, ale nadšeně to přijal. V Erdutu nedaleko rozstříleného Vukovaru se Limonov seznámil s někdejším lupičem a za války velitelem paramilitárních jednotek Željkem Ražnatovićem, kterého od té doby nazýval „přítelem Arkanem“, zatímco světová média ho přezdívaly jako Balkánský řezník.

V roce 1992 se Limonov na Balkán vrátil, spíš než jako novinář s francouzským pasem, ale jako věrný druh četniků, který si svůj pobyt v ležení užívá, jako by byl herec v divadle. Tak se nechá přemluvit od britského dokumentaristy Pawla Pawlikovského, aby pro něj udělal na kameru rozhovor s Radovanem Karadžićem. Nedaleko od nich čistí voják kulomet, Limonov si ho půjčí a teatrálně vyprázdní před kamerou zásobník kamsi do nebe směrem, kde leží zdecimované Sarajevo. Krátce předtím řekne zvukař Pawlikovskému, že četl Limonovovu knihu To jsem já, Edáček, kde prý popisuje, jak v New Yorku souloží s černochy, dokumentarista se rozesměje a zeptá se kolegy, jestli si myslí, že o tom jeho kamarádi četnici vědí.

V roce 1993, když nechá Boris Jelcin rozpustit neposlušnou Dumu, je už Eduard zase v Moskvě a bez váhání se přidává k vzbouřencům pod vedením Alexandra Ruckého. Dokonce se mu podaří dostat do Bílého domu (sídla Dumy), kde přemlouvá Ruckého, aby rozdal lidem zbraně. Pak neprozřetelně vyklouzne a už se mu nepodaří do Bílého domu vrátit. Ruckoj vyzývá své věrné venku v ulicích, aby obsadili televizní věž Ostankino. V parku před vysílačem se strhne bitva a Limonov chytí od jednotek OMON kulku do ramene.

Přepadení ve srubu

Na podzim roku 1994 založil s Alexandrem Duginem časopis Limonka a díky němu se oba začnou nabalovat příznivci jejich Nacionálně bolševické strany Ruska – takzvaní nacbolové, což zní o trochu líp, ale jsou to pořád ti samí skinheadi s vlajkami smíchanými z nacistické a bolševické symboliky. Pořádají nejrůznější akce od těch sympatických – nacbolové rozbijí Putinovi kancelář nebo zesměšňují filmového režiséra Nikitu Michalkova za jeho spolupráci s Nursultanem Nazarbajevem, až po ty krajně nesympatické, kdy demonstrují za odsouzeného, krutostí proslulého kágébáka, kterého pošle soud v demokratickém Lotyšsku sedět. Je to ze strany Limonova happening? Nevadí mu, že nacbolové publikují v Limonce antisemitské pamflety? Nacionálně bolševická strana Ruska je však poměrně brzy úředně zakázána.

Limonov s přáteli jezdí na Altaj, kde opraví starý srub uprostřed hor a romanticky si představují, že jsou bojovníky za lepší svět, kteří se zde připravují na to, až přijde jejich chvíle. Limonov zde dokonce začne propadat kouzlu buddhismu. Chvíli poté, co za záhadných okolností zemře Limonovův kamarád a traper z hor Zolotarev, přepadne FSB jejich srub a Limonova obviní prokurátor z terorismu a dalších trestných činů. Soud mu vyměří 12 let. Projde několika kriminály a počíná si velmi statečně, nakonec je naštěstí předčasně propuštěn. Od té doby zase provedl Putinovi pár nepěkných kousků.

Syn svých rodičů

Carrèrovi rozhodně nelze upřít znalost ruského prostředí, kterou nijak neklade na odiv, spíš naopak. Sympatická je i autorova pokora a smysl pro humor. Na druhou stranu by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby Limonovův životopis napsal ruský autor. Otázka, co je vlastně Limonov zač, mi stále vrtá hlavou. Dejme tomu, že exhibicionista, syn svého čekistického otce, ale zároveň básník a bojovník, který se snaží s Putinem bojovat v rámci politického aktivismu podobnými zbraněmi – ty na nás posíláš zfanatizované mládežníky, kriminálníky, agenty a Omonovce, já ti na náměstí přivedu podobnou sebranku, možná ještě horší.

Emmanuel Carrère: Limonov. Deník ztroskotance, z francouzštiny přeložila Lucie Šavlíková, odbornou revizi textu provedl Libor Dvořák, vydala Mladá fronta, Praha 2013, str. 384