Ruský vývoz syndromu bezmoci

Neuplyne týden, aby se neobjevila nová zpráva o nevyléčitelné Putinově nemoci. Ruskému prezidentovi tak má zbývat pár dnů života, možná týdnů, možná měsíců, nebo nejvýše rok anebo jen několik málo let. Vzhledem k tomu, že v říjnu mu bude 70, ten poslední údaj není úplně nepravděpodobný. Všechny ostatní ale více než ověřitelná fakta spojuje idea „přání otcem myšlenky“. Na to po svém upozornil i nejmenovaný český týdeník, který Putinovi přiřkl všechny myslitelné nemoci včetně výtoku z pochvy. Není divu. Má se za potvrzené, že Putina kdekoli doprovází suita specializovaných lékařů, nebo že byl v minulosti úspěšně operován na rakovinu prostaty. Podle jiných zpráv je ale Putin již dávno mrtvý a vystupuje za něj dvojník.

Louis Johns- Bitva na řece Almě (1854). Zdroj Wikimedia commons

Jak podotkl Michail Zygar, v minulosti šéfredaktor ruské nezávislého televizního kanálu Dožď žijící nyní v Berlíně, množství a mediální prostor, který je věnován zprávám o Putinových smrtelných nemocech, vypovídá více o jejich šiřitelích a konzumentech než o Putinovi samotném. Zygar ve svém článku (zde) v nich spatřuje důsledek společenského traumatu, který nazývá syndromem naučené bezmoci. Ve zkratce jde o to, že pokud kdokoli má pocit či zkušenost, že čelí jevům či procesům, na které nemá žádný vliv a jakákoli jeho aktivita se míjí účinkem, je na nejlepší cestě potýkat se s tímto syndromem. Pochopitelně se nemyslí výzvy spojené s počasím nebo změnou burzovních indexů, ale více subtilní výzvy spojené se seberealizací, osobní politickou svobodou, možnostmi ovlivňovat věci kolem sebe nebo přímo politické záležitosti ve vlastní zemi. Rozhodující pro onen syndrom je přítomnost či absence pocitu, že je v silách člověka něco změnit. Tak i v první den útoku na Ukrajinu vyšly do ulic více než 50 ruských měst desítky tisíc lidí, ale represivní orgány vrátily vše brzy do starých kolejí.

Ruská spisovatelka a novinářka Liza Alexandrovová-Zorinová v brilantním eseji pro revue Granta (více zde) již před pěti lety pečlivě doložila, že syndromem naučené bezmoci trpí v současném Rusku kolem 90 % obyvatel. Kolik je to nyní se neví, ale logicky to méně být nemůže, spíš naopak. Onen syndrom dokonce pomáhá i vysvětlit nepochopitelně vysokou podporu Putinově válce v současných ruských průzkumech veřejného mínění. Odhlédnuto od jejich objektivity Alexandrovová-Zorinová tvrdí, že vědomí poníženosti a bezmoci běžného ruského občana vede k potřebě stát se součástí velkého a silného celku. Chudoba, krize, nízká míra dožití, nezaměstnanost, kolabující zdravotnictví, chabá životní úroveň, vše se dá psychologicky odůvodnit a nahradit zdůrazňováním svébytnosti vlastního velkého národa jdoucí vlastní cestou proti všem, protože má nejsilnější armádu a všichni se ho bojí.

Současná takřka dokonalá mediální poušť v Rusku rozhodně nepřeje zprávám spekulujícím o zdravotním stavu jejich prezidenta, navíc když si dává takovou práci vypadat jako nepřemožitelný jura. Nemalé množství „zaručených“ zpráv pochází tedy ze západu, nejlépe s odkazy na „nejmenovaný zdroj blízký tajným službám“. Ano, u nás je možné publikovat takřka cokoli, ale novinky spekulující na blízkou smrt diktátora a pozornost jim věnovaná svědčí o tom, že zmiňovaný syndrom se daří Rusku exportovat i do zahraničí, minimálně co se osudu ruského prezidenta týče. Jinými slovy, lidí na západě se ruská agrese vůči Ukrajině dosud bytostně dotýká a zároveň nevidí východisko, jak na její průběh nebo vývoj mít nějaký vliv. Doporučit lze jen následující: číst méně zpráv a více se angažovat na úrovni, která je právě konkrétnímu člověku nejbližší. Možností je přehršel. Od dobrovolnické činnosti na pomoc uprchlíkům přes hmotnou pomoc až po finanční příspěvek na nákup zbraní atp.

Jak připomíná Zygar, modlit se za smrt tyrana obvykle ničemu moc nepomohlo. Jako výjimku potvrzující pravidlo uvádí jen osud Mikuláše I., který vyvolal, a nakonec nepřežil Krymskou válku. Vojenská porážka vedla jeho následovníka k rozsáhlým reformám, mj. např. zrušení nevolnictví a modernizaci hospodářství. Podmínkou k reformám je tedy zároveň vojenská porážka. Jinak smrt tyrana přináší jen chaos a čekání na nového tyrana. O syndromu naučené bezmoci ještě asi hodně uslyšíme. I když možné paralely mezi Krymskou válkou a tou současnou také skýtají mnoho podnětů fantazii.