Píše se o nás, že náboženství neholdujeme. Náboženství stejně jako zákonodárství se tu velké oblibě netěší. Katolická ani protestantská, či jiná šaría nechává Čechy chladné, naopak je spíš obtěžuje. Ale co když má i v tomhle případě pravdu starý rabín a „všechno je jinak“? Co když teprve mrtvé náboženství ztuhne v zákon? Co když živé náboženství nemá žádná kamenná pravidla? Co když skutečné náboženství slouží člověku a ne naopak? Co když má skutečné náboženství svoje kněze i věřící, které ale nejde jednoduše rozpoznat podle oblečení nebo legitimace a diplomu? Co když je církev skutečného náboženství neviditelná? Co když si nikdo nemůže být jist, jestli do ní patří a o nikom se nedá říci, že tam nepatří?

Tohle není žádná novota, takhle se ptal a odpovídal si ano už svatý Augustin v 5. století – nejproslulejší z církevních učitelů. Ptal se tak v době, kdy křesťanství teprve společnost „infikovalo“ – my se tak ptáme po více než patnácti stech letech, kdy už se nejen v západním světě stalo křesťanské učení normou. Lidská práva, právní stát, svoboda svědomí, absolutní hodnota každého jednotlivce, nebo universitní vzdělání jako norma jsou vynálezy křesťanské, dávno převzaté společností, která už není náboženská. Má ještě křesťanství co jiného nabídnout? Není už všechno jím fermentováno a upečeno? Není kvas potřeba hledat jinde?

Knihy Ladislava Heryána jsou psány jako záznam zkušenosti, kterou udělal za svých padesát odkroucených let na tomto světě. Mládí za bolševika, pak emigrace a návrat do poměrů svobody v mezích postbolševických. Ladislav podává vlastní řečí výklad událostí a textů, které v něm vzbudily odezvu. Jsou to texty hraniční, klíčové, poeticky prohloubené jeho odkazy k originálům hebrejských a řeckých úryvků Bible. Události a setkání s lidmi jsou rovněž mezní, lidské typy a situace jakoby vyvolané srovnáním s vyhrocenými příběhy biblické literatury – umírající ve špitále žebrá o doražení, hnusní cyničtí soudci si myjí pazoury nad nevinou odsouzenou, rozežrané masy zpitoměle se cpoucí z ruky kolaborantského zbohatlíka, prolhaný feťák okrádá a sám je bit a okrádán, satanismem zničený hledač-sebevrah, bezdomovci – lidi z kanálů, andělské sestry milosrdenství, podivíni věrní svému poslání… Zvláštní typové nesou děj, pitomci jsou jak stádo podobní jeden druhému.

Kdo by se nepohoršil nad tímhle – panelárna kdesi na severu v 70tých létech: „… z poloviny bezdomovci – jde jim hlavně o sex a chlast, ale já coby řeholník, o kterém to nikdo netuší, se zde cítím skvěle…“

Soud v Praze kolem roku 2010: „Senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře… Dusím se vzteky. I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost … Skončí jako politický vězeň a odsouzenec.“

Co je ale skutečné? Heryán netvrdí, nehádá se, že ví, že pro něj je tu Bůh. Tahle otázka stojí blbě, ačkoli nebo právě tím, že ji kladou odpůrci i zastánci náboženství jako hlavní otázku. Četbou se prozrazuje, že Ladislav nehledá u čtenáře souznění v náboženském zápalu, ale oslovuje a předpokládá lidskou schopnost se potkat a vnímat bez předsudků. Hledá to, co se prozrazuje jako skutečný, byť velice pošramocený život uprostřed nudných osudů většiny zabydleného obyvatelstva. Kdo se chytl a přilípl na zásady, kariéry, předsevzetí, postavení, standardy je, podle kněze Heryána v prdeli…

Bůh možná je a možná není, ale vztahy mezi námi a nás k sobě samým jsou jistě a jsou nejvíc. Aby se tomu dalo vůbec říkat vztahy, musí se vidět, živě vnímat a bezpředsudečně reagovat – na druhého i na sebe. Nebo aspoň své pocity registrovat a nepoddávat se jim jako nějaká jejich loutka. Jde o to být nevypočitatelně pružný.

Masírka světa kolem drží a má za cíl držet člověka v dojmu, snu a přesvědčení, že to skutečné se děje venku. Omyl! Pokud chce člověk z metrixu vypadnout, nabízí se mu v evangeliích možnost, které se říká v originále metanoia neboli obrácení – změna pohledu na svět a sebe: koukni se na to všechno odjinud, podívej se, co má cenu a co je jenom navoněná bída. Pak udělej, co opravdu chceš.

Podle L.H. není „vědomé“ náboženství nezbytné, ale je velice užitečné. Pod pojmem náboženství autor rozumí ne nějaké hnutí, ale život s někým, koho mám za Boha. Člověk má na paměti a připomíná si, že jedná a myslí před někým, kdo je mu nejbližší „v srdci“ i nejvzdálenější „v nebesích“. Vnímá, co se děje v něm samém i mimo něj, jako by to bylo součástí jejich vztahu.

Kněze a učitele Ladislava pohnula k sepsání knížek, o jejichž reflexi se tady pokouším, nejspíš jeho profese, totiž nutnost svědčení a vykládání. Jsou to pohnutky dostatečné a pro tón celého jeho psaní určující.

Ladislav Heryán: Exotem na této zemi. Portál, Praha 2016; Stopařem na této zemi. Portál, Praha 2017