Milý Marku, vážení pozůstalí, drazí smuteční hosté, přátelé,

doprovázíme dnes na věčnost velmi výjimečného člověka, mou kamarádku Zdenu Tominovou. Ženu, která v rozhodující chvíli dokázala svou odvahou zadrhnout soukolí represivně fungující totalitní mašinérie a pozdržet je na tak dlouhou, že díky ní odpor v této zemi přetrval a nakonec vyústil do celosvětové události – pádu železné opony!

Komunistický režim uměl ve své zlovolnosti postupovat velmi ekonomicky a efektivně. Uvědomoval si, že jeho útoky vůči svobodomyslným občanům mohou vyvolat neblahé nálady nejen ve společnosti, ale i v západní cizině, před kterou se stále snažil předstírat víceméně normální poměry. Z tohoto hlediska je příznačné, že si pro svůj frontální útok vůči opozici na konci sedmdesátých let vybral okamžik, kdy oči světa byly upřeny na návštěvu papeže Jana Pavla II. v rodném Polsku a slavnostní vídeňský podpis smlouvy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o omezení a zákazu vývoje některých jaderných zbraní.

Ideální doba pro zásadní zásah proti Chartě 77. Koncem května 1979 bylo pozatýkáno a uvězněno deset členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, většinou významných signatářů Charty 77 včetně dvou ze tří jejích aktuálních mluvčích (Jiřího Dienstbiera a mého muže Václava). Zdena tak zůstala z trojlístku jediná na svobodě.

Sama jsem byla značně otřesena: po dvanáctihodinové domovní prohlídce u nás doma a s vidinou až desetiletých trestů pro manžela a blízké kamarády. Dalo se předpokládat, že i ostatní přátelé z disentu se strategicky na chvíli stáhnou a nebudou na sebe upozorňovat. Ne tak Zdena. Neváhala a okamžitě mě navštívila, aby mě utěšila. Jako mluvčí také obratem vydala mimořádné sdělení a prohlášení Charty 77, ve kterých o policejním zásahu informovala a jménem Charty se vůči němu ohradila.

Vzápětí byla Zdena přepadena, surově bita a omráčena a jenom šťastnou náhodou nebyla její zranění fatální. Totalitní moc získala oprávněný pocit, že se pod tímto úderem Charta 77 a opozice už nevzpamatuje.

Zapomněli však na jednu mladou potlučenou paní.

Po návratu z nemocnice pokračovala v boji: nejenže popsala, jak se přepadení událo, ale rozhodla se všemi možnými prostředky, když už ne dosáhnout propuštění všech zavřených, tak alespoň informovat o jejich nespravedlivém stíhání Západ, což dokázala také díky svým fenomenálním znalostem cizích jazyků. Základní podmínka úspěšného útoku represivního režimu na opozici, tedy jeho tichý, světem nepovšimnutý průběh, se díky ní začala drolit.

Zdena se tak samotná, zbitá a ohrožená pustila do nerovného boje s totalitní mocí. Její neuvěřitelná statečnost inspirovala a mobilizovala řadu dalších spolupracovníků, bývalých mluvčích, do VONSu naprosto nečekaně vstupovali noví členové… Ani předpoklad totalitní moci, že s useknutím hlavy se zbývající disidenti zaleknou a zalezou, se nenaplňoval.

Není divu, že bolševici za to Zdenu a její rodinu nenáviděli a týrali způsobem, který snad ani nechci připomínat. Ponižování, neustálé sledování, izolace, fyzické útoky, přesto Zdena stále s grácií sobě vlastní kmitala a organizovala pomoc stíhaným. Poeticky, s malou básnickou retuší utrpení, které se za tím skrývalo, to zachytila Eva Kantůrková:

„Zdena Tominová, statečný malý vojáček (Napoleonův nejspíš) v pláštěnce a holínkách, půvabný vojáček s ostříhanou hlavičkou a krásnýma očima podmalovanýma černí, si to rázuje po Národní třídě od Slávie k Perštýnu, a dva kroky za ní, za každým ramenem jeden, dva neotesaní Huróni. Ustupujeme stranou, Zdenin pohled nás míjí, a ona kráčí dál podle nás odhodlaně, neschopná zbavit se hrozivého závěru, ale taky na něj trochu pyšná. Ve vyhrocených poměrech je tak blízko od psankyně sledované policií ke královně, že mám – na té ulici – nutkavou touhu upozornit Huróny: Ale tak už se přece chopte její vlečky.“

Drazí přátelé a hosté, mám tu čest být přímým svědkem toho, že Zdena Tominová svou odvahou a aktivitou pomohla překonat krizový moment Charty 77 a v okamžik zdánlivého triumfu zla dokázala režim překvapit a otřesené šiky dobra přeskupit a uchovat. Za to jí patří nehynoucí dík nás, našich dětí, vnoučat  i celé naší vlasti.

Milá Zdeno, prožily jsme spolu chvíle těžké, ale i mnoho a mnoho těch krásných. Na ty se těším ve věčném shledání.

Buď s Bohem.

předneseno na pohřbu Zdeny Tominové 2. června 2020 ve velké obřadní síni ve Strašnicích