Dne 20. ledna 1969 se v Budapešti, inspirován činem Jana Palacha, upálil  Sándor Bauer. Narodil se 28. ledna 1952 v maďarské metropoli. Křestní jméno dostal po svém nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci 2. světové války a rodina už ho nikdy neviděla. Jako čtyřletý zažil vpád sovětských vojáků do Budapešti. Tanky rozstřílely byt, ve kterém Bauerovi bydleli.

Z politických důvodů se Sándor nedostal na odbornou lesnickou střední školu. Nezbývalo mu než se vyučit automechanikem. V kruhu svých vrstevníků byl naprosto výjimečným zjevem, zajímal se o literaturu, politiku a historii, mezi přáteli otevřeně hovořil o diktatuře. Doma se pokoušel sestavit tiskařský stroj, psal protikomunistická provolání, posiloval a snil o tom, že by mohl jít proti režimu se zbraní v ruce.

K sebeupálení se odhodlal pod vlivem informací o Palachově činu čtyři dny po vzplanutí pražské „první pochodně“: v pondělí 20. ledna před jednou hodinou odpoledne vzal kanystr s benzínem, do kapsy si připravil sirky a odjel na Kalvínovo náměstí. Odtud prošel do zahrady Národního muzea. Před vchodem se polil benzínem a zapálil, v obou rukou přitom držel maďarské vlajky. Mezi náhodnými svědky byl i student medicíny Sándor Bihari, který se Bauera pokusit zachránit a později vypověděl, že Bauer byl po celou dobu činu při vědomí. Na otázky přítomných, proč to udělal, Bauer odpověděl, že z lásky k vlasti a na protest proti ruské okupaci. Svému spolužákovi Jánosi Szilágyimu napsal: „Mé poselství zní: Bez ideálů člověk nežije, pouze přežívá. (…) Zvolil jsem si smrt upálením stejně jako ten československý mladík, který se upálil 16. na protest proti ruské okupaci.“ Dopis na rozloučenou zanechal i svým rodičům: „Chtěl bych žít, ale v tuto chvíli potřebuje můj národ spíše mé mrtvé tělo spálené na troud.“ Všechny dopisy zabavila policie a označila je za protirežimní provokace.

Sándor Bauer nezemřel na místě, byl převezen do Vojenské nemocnice na oddělení popálenin, kde umíral 3 dny. Během nich na něj policie uvalila prozatímní vazbu. Zpráva o jeho činu vyšla v novinách až 22. ledna, malým písmem, marginalizovaná také zbavením události jakéhokoli politického kontextu. Tajný pohřeb na hřbitově Rákospalota zařídila policie, která rodině zároveň zakázala o pohřbu jakkoli informovat a stanovila i obsah čtyřminutového smutečního projevu. Faktem zůstává, že čin Sándora Bauera není v Maďarsku zdaleka tolik v obecném povědomí, jako Palachův v České republice.

Ještě méně známý je ale krutý osud brašovského maďarského básníka Mártona Moysese (* 20. 4. 1941). Ten se už v r. 1956 vydal se třemi přáteli na pomoc Maďarsku proti Rudé armádě, ale nepodařilo se mu dostat přes hranice. V r. 1960 byl Moyses za tři protikomunistické básně odsouzen k 7 letům vězení a příslušníci Securitate ho zatkli přímo během vyučování. Moyses byl mučen – aby např. neprozradil jména svých spolupracovníků, raději si vyřízl jazyk kusem niti, ale vyšetřovatelé mu ho bez umrtvení přišili zpět. Z vězení vyšel Moyses s naprosto podlomeným zdravím. Dne 13. února 1970 se před sídlem komunistické strany v Brašově polil benzínem a zapálil. Tajní policisté ho po chvíli uhasili, odvlekli pryč, veškerá lékařská pomoc mu byla odepřena. Postarali se také o to, aby v co nejkratší době zmizela jeho kompletní dokumentace včetně fotografií. Moyses trpěl ještě více než tři měsíce – zemřel 15. května 1970 coby devětadvacetiletý.

Babylon 5/XVIII, 2. února 2009