Místo děje: kavárna U Štěnice kdesi v Praze, pravděpodobně na Malé Straně. Scéna je potemnělá, pouze kužel světla vždy zamíří na jedince či na skupinu lidí, kteří zrovna hovoří.

Úvodní obraz: u stolu sedí Václav Klaus a chilský prezident Sebastián Piněra. Klaus má v ruce pero. Dlouze a zálibně se na něj dívá a pak uznale pokývá hlavou.

Reflektor se poté zaměří na stůl Kristýny Kočí, kde poslankyně sedí se stranickými kolegy z Moravskoslezského kraje, Lukášem Víchem a Markétou Dobešovou.

Kočí: Kamil se taky posral. No, oni se všichni v nějakou chvíli posrali. Ty jdi do prdele. My tě odpálíme. Udělá se nová čistá správná ODS.

Ke stolu Kočí přichází, zády k publiku, číšník.

Kočí: Já si dám kapučínko.

Číšník kýve na objednávku a jde k baru pro kávu. Nyní diváci vidí, že je to Miloš Jakeš.

Miloš Jakeš (k publiku): Je to milá holka, ale víte, kolik ona bere? Sto tisíc! Co sto tisíc, stopadesát, dvěstě tisíc. I půl miliónu občas bere!

On jiného, zatím neosvětleného stolu, se ozve ďábelský smích Víta Bárty.

Jakeš se ohlédne tím směrem a dodá: A ostatní, ostatní také berou. Miliony, miliardy. Bártové a jiní.

Do kavárny vstupuje poslanec ODS Petr Tlučtchoř. Přisedá si ke stolku Kristýny Kočí, vedle ní. Obejme ji kolem ramen, avšak ruka mu začne sjíždět k výstřihu Kočí.

Kočí (ke kolegům z Moravskoslezského kraje): Péťa je v pohodě. Včera jsem seděla s knížetem. Hele, on se najednou probere, je hrozně mravní.

Vích (ke Kočí): Jak to všechno snáší ten váš mladej?

Kočí: Hele, on ti je v prdeli. Slyšel, že jsme spali s Tlučtchořem. Ale jako nespíme spolu, ale to jenom proto, že má teďka fofr. A abych byla přesvědčivá. Já jsem řekla, že žiju fér, tak abych byla přesvědčivá, když se mě někdo zeptá „vy máte poměr s Petrem Tlučtchořem“, já řeknu „prosím vás, já jsem v životě s Petrem Tlučtchořem nespala“. Potřebuju být přesvědčivá.

Tlučtchoř se tváří, jako kdyby nic neslyšel. Netečně sedí, pouze osahává Kristýně Kočí prso.

Kočí (obrátí se hlavou k Tlučtchořovi): Protože to je dost hrozný, připravuje shodit vládu, tak si měsíc nezapíchá.

Tlučtchoř se začne potutelně usmívat, ale nic neříká, pouze neustále hněte prso poslankyně Kočí.

Kužel světla je stále zaměřen na stůl Kočí, z potemnělé kavárny však zazní skřehotavý hlas Víta Bárty: Já si dám kapučínko.

Kočí: ABL je teďka mrtvá firma, oni nemají prachy. On je bez peněz, Bárta je bez peněz. On šel do tý politiky, ale on ty prachy pro ABL ještě nevydělal, takže ten je mrtvej. Radek John všem dokázal, že je neschopná figurka, ten už je taky mrtvej.

Scéna najednou úplně potemní. Na chvíli je vidět Václav Klaus, jak sedí u svého stolu a má v ruce pero. Zálibně na něj hledí a po chvíli uznale pokývá hlavou. Pak opět tma.

Náhle se ozve rána, scénu prosvítí několik blesků. Seshora se pak, za skřípavého zvuku starého rumpálu, začne, jako deus ex machina, snášet koberec, na němž sedí schoulená zahalená postava. (Koberec je uvázán provazy, v každém rohu jedním, pro dosažení efektu „létajícího koberce“ by bylo při inscenaci dobré, aby provazy nebyly vidět.) Když koberec dosedne na zem, do popředí jeviště (aby byly kavárenské stoly za ním), reflektor na něj upře proud světla. Schoulená postava se prudce zvedne a odhodí beduínský plášť. Všichni náhle vidí, že je to plukovník Muammar Kaddáfí v parádní bílé uniformě.

Kaddáffí (k publiku): Slyšte, slyšte, co píše má Zelená kniha. Strana je soudobou diktaturou. Je to moderní diktátorský nástroj vlády. Cílem strany je dosáhnout moci pod záminkou provádění jejího programu. Účelem zřízení strany je vytvoření nástroje na ovládání lidu, zejména na ovládání nečlenů strany prostřednictvím strany. Existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů sloužících společnosti. Takového zmaření vymožeností a plánů se chápe opoziční strana jako ospravedlnění k podkopávání pozic vládnoucí strany, aby mohla stáhnout koberec z pod noh vládnoucí strany a aby od ní, jako od konkurence, mohla převzít moc.

Koberec pod plukovníkem Kaddáfím je náhle podtržen. Kaddáfí padá na zem, ozve se zadunění. Tma. Po chvíli reflektor osvítí tvář Václava Klause. Ten uznale kývá hlavou, stejně, jako před tím při pohledu na pero. Opět úplná tma. Světlo pak zamíří na Kaddáfího. Ten se těžce zvedá, rukama si oprašuje parádní bílou uniformu. Začne hledat na zemi Zelenou knihu, která mu při pádu vypadla. Po chvíli ji najde, opráší ji a začne z ní znovu předčítat.

Kaddáfí: Slyšte, slyšte, co píše má Zelená kniha. Strany ve vzájemném boji sahají ne-li ke zbraním, což se stává zřídka, pak k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmů společnosti. Aby dokázala neschopnost nástroje vlády, musí opoziční strana zničit jeho vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jeho plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost. V důsledku toho se zájmy a programy společnosti stanou obětí boje stran o moc. Ten je proto pro společnost politicky, sociálně a ekonomicky destruktivní. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí.

Kaddáfí zmlkne. Tma. Světlo se po chvíli stočí na stůl Kristýny Kočí.

Vích: My jsme tady jako v Jiříkově vidění.

Dobešová: My už jsme uvažovali, že uděláme novou stranu.

Kočí: No, vždyť počkej, my máme na účtech už 120 milionů na novou stranu.

Hlas Kaddáfího (reflektor stále nasvěcuje jen stůl Kočí): Já si dám kapučínko.

Vích: Tam je hromada kmotrů, těch ódéesáckých.

Kočí: Samozřejmě hraju s těma ODS kmotrama, ale s těma, který to chtějí změnit. Já chci, a na tom si budujeme ten image, chci bejt ten čistej. Kdybys to viděl, ten pořad na ČT, byla jsem klidná.

Tma. Kužel světla shora nasvítí Kaddáfího.

Kaddáfí (v ruce drží šálek s kapučínkem): Slyšte, slyšte, co píše má Zelená kniha. Hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský, sobecký obsah, založený na manévrech, tricích a politické hře.

On jiného, zatím neosvětleného stolu, se ozve ďábelský smích Víta Bárty.

Tma. Reflektor se vrátí ke stolu Kočí.

Kočí: Ti naši pičusové, oni potřebujou čas. Mít čas, aby si to přečetli v těch novinách. Hele, já, jak jsem úplně v klidu, tak nemám problém chodit všude, všem všechno povyprávět, furt dokola, a ty lidi mi věřej.

Ke stolu Kočí přistoupí plukovník Kaddáfí. Vedle Kočí po celou dobu sedí Tlučtchoř a hněte jí rukou prso. Kaddáfí přistoupí až ke Kočí a pohladí ji něžně, spíš jako dítě, po vlasech. Odloží na její stůl svůj šálek s kapučínkem, z kapsy vytáhne Zelenou knihu, obrátí se k publiku a začne číst.

Kaddáfí: Slyšte, slyšte, co píše má Zelená kniha. Fyzická struktura, přirozeně odlišná u muže a ženy, vede k rozdílné činnosti jejich různých orgánů, které způsobují přirozené rozdíly psychiky, nálady, nervových stavů a fyzického vzezření. Žena je něžnější. Žena je pohledná. Žena se snadno rozpláče. Žena se snadno poleká. Vcelku je žena jemná a muž je hrubý v důsledku své vrozené podstaty.

On jiného, zatím neosvětleného stolu, se ozve ďábelský smích Víta Bárty.

Dobešová: Co prezident?

Kočí: Ten je jedinej jako nebezpečnej.

Tma. Po chvíli reflektor osvítí tvář Václava Klause. Ten uznale kývá hlavou, stejně, jako před tím při pohledu na pero. Opět úplná tma. Světlo pak zamíří zpět ke stolu Kočí.

Kočí: Akorát, že řekněme, a už se to blíží, on se taky posere při tom nárůstu těch informací.

Ozve se hromová rána. Tma. Pokračuje hřmění jako při prudké bouři. Tma. Po chvíli se objeví v matném světle stůl, odkud se dosud ozýval hlas Víta Bárty. Vít Bárta se vztyčí a obrátí se k publiku. Ale není to vlastně Vít Bárta. Je to ďábel, který vypadá jako Vít Bárta. Je to Vít Bárta s rohy, krví podlitýma očima, ocasem a kopytem. Otočí se a vydá se ke stolu Václava Klause. Tma. Stůl Václava Klause je nyní osvícen červeným světlem. Piněra už u stolu nesedí. U Klausova stolu teď sedí ďábel-Bárta, ležérně, nohu přes nohu. Klaus má před sebou červené desky z kůže, v ruce křečovitě svírá luxusní pero, ale ruka se mu klepe.

Ďábel-Bárta: Jistě si vzpomínáš, Václave, co jsi před lety podepsal. Že mi dáš duši, když zařídím, že jako prezident dosáhneš světového věhlasu. A vidíš, slib jsem splnil. New York Times, BBC, CNN, na youtube miliony shlédnutí. Jak kradeš v Chile pero! Cha, cha, cha, cha, cha…

Bártův ďábelský smích nabývá na intenzitě. Z kavárny se ozývá křik a jekot. Je slyšet padající židle a stoly, zvuk rozbitého skla. Tlačenice, panika. Bártův chechot je stále intenzivnější, až přejde v bouřkové hřmění. Scénu začnou matně osvětlovat blesky, vyvalí se kouř, je cítit sirný zápach. Opona padá.

Po chvíli, když vše utichne, se před oponu přišourá číšník. Vlastně Miloš Jakeš oděný jako číšník, s tácem plným šálků od kapučínek. Nevěřícně kroutí hlavou. Obrátí se do publika a pronese:

Jakeš: To není jednoduchý proces, ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná. A proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé. Z toho Červenýho Hrádku potom na videonahrávku vybrali, co se jim hodilo, přeřeky a tak, a udělali z toho velikou záležitost, která měla zdiskreditovat mě i komunistickou stranu. Vnitřní nepřátelé té diskuse zneužili.

Sestoupí pak z pódia mezi publikum. Prochází mezi diváky a říká jim: Jestli máte ňákej hrnek, ňáký to sklo dopitý, tak mi to dejte tadydle na tác, a běžte domu, tady už není nic k vidění. Běžte domů, rozejděte se…

Publikum postupně odchází, celá hra vyznívá do ztracena.

Poznámka: Osoby i jejich slova jsou zcela reálné, pocházejí buď ze zaznamenaných ústních projevů daných osob, anebo z jejich projevů písemných, jako v případě Zelené knihy Muammara Kaddáfího. Smyšlený je pouze střih výroků a chování postav na jevišti. K drobným stylistickým úpravám některých citátů došlo výjimečně, a výhradně kvůli jejich lepšímu vkomponování do textu, jejich obsah zůstal beze změn. Pouze u postavy ďábla, u nějž nelze žádné ústní ani písemné projevy věrohodně doložit, se autor spolehl na vlastní fantazii. Za případné překlepy se omlouváme.