V rámci snahy o destrukci nezávislé Ukrajiny se šéf Kremlu Putin rozhodl uznat a obsadit separatistické „republiky“ na východě Ukrajiny obývané etnickými Rusy. Krize kolem Ukrajiny, uměle vyvolaná a dlouhodobě pěstovaná Ruskem, je čs. historie jako přes kopírák, rok 1938 a 1968.

Když se Putin před světem a domácí veřejností snaží obhájit postsovětské imperiální nároky současného Kremlu, odvolává se proti věrolomnému Západu, který Rusku odjakživa nepřeje a chce jej vidět sražené na kolenou, na 2. sv. válku a její výsledky.

Tak si pár fakt připomeňme: Když Hitler zaútočil na západní Evropu, Sověti, majíce společného nepřítele, ho všemožně podporovali – především Moskva dodávala Berlínu strategické suroviny, které třetí říše potřebovala k vedení útočné války na Západě. Když pak Hitler SSSR, svého dosavadního spojence napadl, Západ všemožně podporoval ne Hitlera jako toho, kdo útočí na proradné bolševiky, což je jedině dobře, jak to předtím činili Sověti v opačném gardu, ale posílali SSSR všestrannou pomoc – mimo jiné 400 000 náklaďáků, 50 000 džípů, 25 000 letadel, 12 500 tanků, 2 000 lokomotiv, nebo 2 670 000 tun pohonných hmot, potraviny, zdravotnický materiál atd. atp.

Každopádně po válce bylo možno spojenectví mezi Západem a SSSR opřít o společný boj proti společnému nepříteli (rozumí se po červnu 1941). Západ také tehdy upřímně věřil tomu, že protihitlerovská koalice vydrží a se Sovětským svazem – přes všechnu jeho temnou minulost – půjde nejen koexistovat, ale i dělně spolupracovat na obnově poválečné Evropy.

Co si dohodl Stalin s Hitlerem

Ve skutečnosti Stalinova dohoda s Hitlerem ze srpna 1939 o rozdělní si Evropy, namířená proti Západu, nepřestala platit, i když jeden z hráčů byl vyšachován. Bylo to chování Sovětů na dobytých územích východní Evropy, které Spojence vyvedlo z omylu (viz Churchillův slavný projev v americkém Fultonu v březnu 1946).

Kreml nenapadlo ani v tom nejčernějším snu spolupracovat se Spojenci na poválečné výstavbě mírové a demokratické Evropy nebo snad nechat v zemích obsazených RA proběhnout demokratické volby, jak se SSSR zavázal během válečných jednání se Spojenci. Stalin od začátku nehodlal žádnou z dohod dodržet, nikdy ani na chvilku si nepřipustil, že by se snad mohl vzdát toho, co si dohodl v srpnu 1939 s Hitlerem. Základem poválečného „uspořádání“ východní poloviny Evropy (tedy jako výchozí bod k dalšímu postupu) pro Kreml zůstal nacisticko-sovětský pakt o rozdělení kořisti, který byl rozšířen o další území, která si SSSR ve „Velké vlastenecké válce“ poctivě vydobyl, ačkoli to nebyla nacistická území, ale země které byly nacisty znásilněny, na prvním místě Polsko, tedy jeho zbývající západní část, a také Československo, kde byla sovětizace země ze strategických důvodů provedena postupně s pomocí domácí páté kolony KSČ – přímá okupace přišla na řadu až v roce 1968, kdy se sovětská gubernie pokusila jít svou vlastní cestou (viz současná eskalace napětí Kremlem kolem Ukrajiny).

Válečné cíle spojenců zahrnující sebeurčení osvobozených evropských národů a jejich právo zvolit si vládu dle vlastního uvážení, jak je deklarovala Atlantická charta, která se po válce stala jedním ze zakládajících dokumentů Charty OSN, se kvůli Stalinovu brutálnímu postupu na východě kontinentu podařilo realizovat jen v západní části Evropy osvobozené Spojenci, zatímco ve východní polovině Evropy čekalo národy nové zotročení – tentokrát Sovětským svazem. Když byla 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která shrnovala základní občanská, politická, kulturní, sociální, ekonomická práva, hlasovalo pro ni 48 zemí z tehdy 58 členských států OSN, mj. Barma, Dominikánská republika, nebo Paraguay, zatímco sovětské Československo se zdrželo – spolu s SSSR náš vzor, nebo třeba taky se Saúdskou Arábií: Alláhu akbar, nebo-li vždy připraven….

Po pádu komunismu v zemích východního bloku v roce 1989 se chvíli zdálo, že dědictví nacisticko-sovětského spiknutí proti Evropě a rozdělení sfér vlivu ze srpna 1939 vezme s rozpadem SSSR definitivně za své a východní Evropa bude konstituována – s půl stoletým zpožděním – jako region svobodných a svéprávných národů, jako tomu bylo v její západní polovině.

Po Jelcinově opilém intermezzu ale přišel abstinent (tedy co se týká alkoholu) Putin, který označil rozpad SSSR za největší geopolitickou tragédii minulého století, a krize, kterou Kreml rozpoutal kolem suverénní Ukrajiny a která v současné době vrcholí, není nic jiného než snaha obnovit či udržet to, co si kdysi dohodl Stalin s Hitlerem.

Rozšíření NATO: Češi, Poláci a Maďaři

Putin přitom argumentuje věrolomností Západu, který se prý neustále přibližuje k ruským hranicím, ačkoli na začátku 90. let, když se jednalo o sjednocení Německa, západní mocnosti slíbily (přislíbily), že se NATO na východ dál rozšiřovat nebude. Jenže tady nejde o USA a Rusko (SSSR), ale o suverénní státy a jejich právo se rozhodnout, s kým se chtějí kamarádi a s kým ne.

Rozšíření NATO na východ nebyla záškodnická akce perfidní zámořské velmoci, která využila chvilkové slabosti Moskvy, aby se vetřela k ruským hranicím. Clinton měl k Moskvě všestranný respekt a rozšíření Aliance, kterému zpočátku nebyl vůbec nakloněn, si na americké administrativě vydobyli Poláci, Češi a Maďaři (Havel a jeho kamarádka Albrightová přitom sehrál klíčovou roli), kteří pak cestu do Aliance otevřeli dalším zájemcům z národů střední a východní Evropy, které se cítily být ohrožené ruskou imperiální kocovinou. Nikoho z nich by to nenapadlo, kdyby neměli všichni dlouhodobou zkušenost s velkopanským ruským chováním a agresí.

Nebyla to věrolomnost Západu, ale naopak věrolomné, zákeřné, podlé a násilné zacházení Kremlu s  národy východní poloviny Evropy, samotné Rusy nevyjímaje, které tyto národy přivedlo k tomu, aby hledaly ochranu v obranné Severoatlantické alianci rovnoprávných národů. Jestli někdo stvořil Ukrajinu jako svéprávný mezinárodní a především vnitrostátní subjekt, tak to byl Kreml nevyprovokovanou agresí proti svému sousedovi, který si dovolil chovat se po svém (viz Československo 1968). Věrolomnost o to perfidnější, že se sama Moskva v Budapešťském memorandu v roce 1994 zavázala garantovat suverenitu a územní integritu Ukrajiny výměnou za to, když se Kyjev vzdá svého postsovětského jaderného potenciálu.

Kdo je škůdce Ruska

Jestli tedy chce Putin mermomocí hledat viníka rozšíření NATO na východ, tak by se měl zamyslet sám nad sebou. Pokud někdo Rusko vede do izolace a marginalizuje jej, tak je to současný vládce Kremlu, který kormidluje zemi k čím dál zřejmějšímu politickému, kulturnímu i ekonomickému úpadku.

Co za dvacet let svého panování a třicet let od pádu komunismu a centrálně řízené ekonomiky, která srazila SSSR na kolena, Putin a spol. dokázali? Se svým nepochybným intelektuálním potenciálem a takřka neomezenými zásobami nerostného bohatství mělo Rusko po rozpadu SSSR jedinečnou šanci zbavit se neproduktivních, zastaralých, ideologicky podmíněných odvětví, nevýkonného, energeticky náročného a životní prostředí zamořujícího archaického „válečného průmyslu“ ještě z dřevních dob 2. sv. války a už před ní, protože komunisté byli ve válce permanentně. Příležitost stát se moderní, otevřenou společností, která by byla skutečným rovnocenným partnerem nejen Evropy Putin a spol. zcela promarnili.

Místo toho se tento retardovaný sovětský rozvědčík vžil do role cara, který pěstuje spasitelský ruský komplex, krmí lid pohádkami o nevinném Ivánkovi a babici Západu a vynakládá obrovskou část HDP na armádu, která dodá potřebný lesk carskému dvoru, zatímco desítky miliony Rusů žijí na hranici bídy či za ní.

Nepočítáme-li zbraňové systémy, technologický rozvoj Ruska se rovná prakticky nule, naprostá většina příjmů a exportu připadá na suroviny, kde je přidaná hodnota taky nula (přírodní zdroje tvoří 80 % veškerého ruského exportu, vyspělé technologie 5 %), a HDP 145 milionového Ruska je 2 x menší než HDP 66 milionové Francie. Zatímco mladí vzdělaní Rusové odcházejí na Západ, Rusko vymírá, porodnost je extrémně nízká a průměrný věk Rusů je o sedm, respektive o deset let nižší, než u nás. Obrovské majetky, které si ruští oligarchové, spojení s Putinem, ukořistili z ruského přírodního bohatství, si ulili na Západě – je to mrtvý kapitál, z kterých země nemá absolutně nic. Za to ale Putin už stačil napadnut celou řadu sousedních zemí, vydírá svět skrz ruský jaderný potenciál a chce, aby se s ním jednalo jako s gosudarem veliké Rusi. I když by si to kremelská věrchuška strašně přála, dnešní Rusko je ale všechno jiné jen ne respektovanou zemí a arzenál atomových zbraní na tom nic nezmění. K respektu totiž patří odpovědnost. Putin a gang, který ho obklopuje, kontrolující těžbu a prodej strategických surovin, se ale chová jako spratek, tedy tak, jak se mu zrovna líbí bez ohledu na okolí. A spratek si respekt nezíská, ať dělá, co dělá. Putin má za to, že Západ nepotřebuje – že bude se svými atomovými zbraněmi rovnocenný partner Číny. To je ale naprostá chiméra. Ve vztahu Rusko – Čína, spíše deklarovaném, než faktickém, tahá Moskva za ten menší konec, který je každým dnem čím dál kratší.

S tím jak země upadá, tím víc Kreml mobilizuje proti vnějšímu nepříteli, odvádí pozornost od problémů a manipuluje veřejnost. Ano, Rusko má skutečného nepřítele, který vede zemi k záhubě. Jmenuje se Putin. Jeho vyděračská kágébácká klika používající gangsterské metody ničí Rusko politicky, ekonomicky, kulturně a stejně tak podkopová i jeho hýčkaný geopolitický význam.

Pokud Putin zaútočí na celou Ukrajinu, bude to znamenat definitivní tečku za postsovětským Ruskem i pomyslným ruským impériem, stejně jako od okupace Československa v roce 1968 vedla přímá cesta k rozpadu SSSR v roce 1991. Z toho ovšem vůbec nemáme mít radost. V zájmu Evropy by bylo silné Rusko, opřené o své tradice, které je sebevědomé, klidné, předvídatelné, které je respektované, protože nepěstuje xenofobii a samo respektuje své sousedy a chová se v intencích mezinárodních pravidel. Rusko, s kterým by mohla Evropa rozvíjet oboustranně výhodné a plodné partnerství, obzvláště s výhledem do blízké budoucnosti na jeho jihovýchodního souseda Čínu, která má celosvětové ambice. A Sibiř je v čínském hledáčku na prvním místě vedle Tchaj-wanu a Jihočínského moře. To by ale v Kremlu nesměl sedět kágébák, který má v hlavě místo mozku příručku KGB o diverzi.

Nový Mnichov

Nárok Kremlu vykonávat nad Kyjevem patronát, schvalovat jeho zahraničně politickou orientaci, jak to velmi dobře známe z naší nedávné vlastní historie, je v případě Ukrajiny obzvlášť perverzní. Byla to především Ukrajina a Bělorusko, které nesly na svých bedrech válku s nacisty, ačkoli všechny zásluhy o vítězství nad Hitlerem si přivlastnila Moskva, přičemž sama měla na svědomí miliony zavražděných, umučených a vyhladovělých Ukrajinců – hrůzy srovnatelné s holocaustem. Je to stejně perverzní, jako kdyby si vrah u soudu nárokoval právo na tělo své oběti, protože ho stála čas a námahu. V souvislosti s Ukrajinou může Moskva jediné – padnout před Kyjevem na kolena a prosit za odpuštění.

Pokud Západ Putinovi přislíbí, že se Ukrajina nestane členem NATO výměnou „za mír“ s agresorem, bude se nejen opakovat Mnichov, zároveň bude posvěcen i pakt Molotov-Ribbentrop o rozdělení Evropy a mocenských sférách vlivu. Tím bude zpochybněn či popřen smysl NATO i samotný proces budování poválečné Evropy rovnoprávných národů, které spojují občanská a lidská práva. O to koneckonců omezenému kágébákovi Putinovi v Kremlu, který si nevidí na špičku nosu, jde.