Po sérii uzávěrek, Babylonů, sborníků, studií, článků, různých diskusí, setkání…, která teď byla, je člověk úplně vyždímanej, což jen umocňuje to, že na mě asi něco leze, takže dva dny odpočívám, čtu si, piju čajíček a občas zapnu bednu, a co čert nechtěl, včera to byl náhodou skvělý dokument Mengele mi říkal prosím o Arturu Radvanském, který prožil šest let v nacistických koncentrácích, a dnes, opět náhodou, skvělý německý film Tichá revoluce o maturitní třídě východoněmeckého gymnasia, která při revoluci v Maďarsku držela minutu ticha za tamní padlé. Následovalo vyšetřování, ředitele a školní inspekce, do kterého vstoupil i ministr školství. Všem hrozí nepřipuštění k maturitě a vyloučení ze školy, což nakonec dopadne tak, že celá třída, až na čtyři studenty, využije volnější kontroly o Vánocích a na konci roku 1956 přejede do Západního Berlína, kde pak všichni složí maturitu, což je podle skutečné události. Film skvělé rozehrává dobovou atmosféru nátlaku, snahy zlomit mladé lidi, přimět je pomocí výhrůžek a vydírání ke spolupráci, včetně nabídky možnosti se vykoupit, když napráskají kamarády, celou tu škálu hnusu, kterou si člověk z doby před listopadem dodnes živě pamatuje, a což bylo v Německu 50. let ještě navíc umocněno nedávnou nacistickou minulostí, která poskytovala hory možností pro různá obvinění a vydírání, manipulaci a zavazování. To pak vrcholí šílenou scénou, když na hlavního hrdinu filmu, studenta, který tichý protest inicioval, činí otec nátlak, ať nepravdivě označí za iniciátora protestu spolužáka, načež ho syn obviní, že udal Rusům otce kamaráda, kteří ho pověsili. Když otec práskne dveřmi, a syn zůstane sám s mámou, vytkne jí, že celou dobu o minulosti otce mlčela, ona na něj vykřikne, ať odejde z domu, že už ho nechce nikdy vidět, načež se mu vzápětí vrhne kolem krku s pláčem, že ho má ráda jako nikoho na světě, ale že teď musí jít. Fakt chuťovka. Apokalypticky rozehrávaný konflikt mezi generacemi, systémem a lidmi, učiteli a žáky, žáky mezi sebou, který je umocněn děsivou umouněností, přízemností a malostí doby vlády proletariátu, toho hnědého i rudého. A celé to je podtrženo tím, jak skvělé ti mladí lidé ve filmu hrají, respektive vystupují, nehrají, jak je to v tuzemských filmech, kde herci všechno děsivě pitomě nepřirozeně přehrávají, že to je fakt k podělání – český film člověk pozná v naprosté většině během několika prvních vteřin, než to vypne.

P.S.

Tichá revoluce pěkně dokresluje rozhovor, který jsem dělal s východoněmeckým disidentem Utzem Rachowskim a který vyšel v posledním čísle Babylonu. Rachowského vyhodili v NDR ze střední školy za to, že organizoval čtenářský kroužek mimo školu (studenti četli Kafku, Hesse, a co hůř – Nietzscheho!). Podobně jako ve filmu byl Utz vyhozen na zákrok ministra školství, v jeho době to byla frau Honecker, žena Ericha, komunistická esesačka, která zavedla do škol brannou výchovu, ve které se žáci na boj s imperialistickým Západem připravovali i se zbraněmi, stejně jako iniciovala internační tábory pro děti lidí, kteří uprchli na Západ, a stála i za jejich nucenými adopcemi. Po listopadu 89 tahle komunistická svině žila v chilském exilu, kde v 90. letech pobírala od německé vlády 5 x vyšší důchod než Rachowski, který posléze dostal 25 měsíců za samizdat, bere dnes, kdy je vše násobně dražší. Není to k počůrání – celej tenhle náš svět?

Tichá revoluce, Režie a scénář Lars Kraume, Německo, 2018, 111 min