Když kolega Pavel Hošek avizoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující. Veřejnost v naší vlasti již měla možnost poznat anglického literárního mága dokonce v několika vlnách, z nichž první spadá ještě do éry bolševické cenzury, kdy šťastnou souhrou okolností mohl vyjít alespoň Hobit, zatímco příběh o zlém Mordoru na východě byl označován za nepřístojnou kritiku Sovětského svazu. S trilogií Pán prstenů jakož i s mytologickým kompendiem Silmarillion se čeští čtenáři mohli seznámit až v 90. letech, vzápětí pak pronikl fenomén Pána prstenů do popkultury ve formě spektakulárního filmového eposu.

V anglosaské kultuře provázejí vydání Tolkienova literárního díla spekulace o autorově křesťanské (římskokatolické) inspiraci po desítky let, ne-li od samého počátku, u nás se tato diskuse příliš nerozvinula, ba pro mnoho čtenářů zůstává spisovatelův spirituální základ přehlížený, vlastně neznámý a snad i nezajímavý.

Religionista Pavel Hošek postupně odhaluje jednotlivé biografické, literární i duchovní mezníky, které určovaly Tolkienovy motivy při stvoření jedinečného kosmu zvaného Arda, jmenovitě jeho kontinentu Středozemě. J. R. R. Tolkien sám odmítal alegorickou interpretaci svého díla, alegorizaci si údajně až hnusil. Jeho nechuť k prolínání pohanského, předkřesťanského mýtu s křesťanskou symbolikou a biblickými motivy se projevuje například i v jeho nízkém hodnocení artušovské legendy, kterou vnímal jako kontaminovanou a nepůvodní. Naproti tomu oceňuje Kalevalu či příběh Beowulfa, tedy díla zaznamenaná a sepsaná křesťanskými autory, nicméně ryzí ve svém pohanství a své mytologické ahistoričnosti. Rozhodně mu bylo cizí hledání například kristovských motivů v Trilogii, jeho čtenáři například dokázali v mýtických hrdinech hledat i trojí zasvěcení (pomazání) Krista (prorok – Gandalf, kněz – Frodo, král – Aragorn) a jiné symboly. Tolkien v korespondenci sice opatrně a vlídně, nicméně jednoznačně takový přístup neschvaluje.

Lingvista J. R. R. Tolkien byl fascinován pradávnými jazyky, miloval latinu, která mu byla odkazem jeho zemřelé matky, nevítal změnu liturgie po druhém vatikánském koncilu a při mši důsledně odpovídal latinsky. Vášnivě zkoumal keltské jazyky a dánštinu, pokoušel se v etymologii odkrývat prastaré vrstvy řeči a jak známo, až do nejmenších podrobností vymýšlel vlastní jazyky a písma, například řeč vznešených elfů quenijštinu. Velmi se zabýval mýtickými základy jazyků, přičemž jako jeden z mála objevil pozoruhodnou dialektiku růstu mýtu z jazyka a zároveň vývoj jazyka ze substrátu mýtu. Na mytologii hleděl jako na svébytné svědectví o věčné pravdě, pokoušel se ji odhalit v prehistorických příbězích a konstituovat či rekonstruovat zakladatelský mýtus Anglie, který byl v jeho podání zničen vpádem Viléma Dobyvatele. Fantazie byla pro něj legitimní, ba výsostnou metodou vnímání a poznání, ale i tvorby svébytné reality.

Tolkiena fascinovalo ono rozhraní mezi mýtickou dobou, předhistorickou dobou dávných hrdinů a bohů a historickou érou, vládou lidí a příchodem křesťanství, tento přelom dvou věků, hraniční krizi popisuje v Trilogii. Mýtický čas, v němž vládnou bohové a elfové, čas, jehož západ popsal ve svém díle, nechtěl prosytit nesourodými křesťanskými odkazy, které charakterizují dobu pomýtickou, éru, která měla teprve přijít.

Z Tolkienovy korespondence však vysvítá poněkud složitější struktura jeho díla. Spisovatel sice vášnivě lpěl na nevinné mytologii pohanské Anglie, nicméně nemohl vystoupit ze své vlastní spirituality a snad ani nechtěl některé letmé náznaky v textech nezanechat. A tak zatímco odmítal naivní alegorizaci, například data přelomových událostí v Trilogii jsou významnými daty křesťanského kalendáře. Jako by autor chtěl naznačit nikoliv prorocké předjímání kristovského příběhu, ale spíš jakýsi nadčasový, věčně pravdivý příběh lidstva a stvoření, v němž se podstatné motivy cyklicky opakují od pradávných staletí, od úsvitu věků.

Ostatně jakkoliv byl Tolkien konzervativní, v latinské mši pevně zakotvený a horlivě praktikující katolík (v Británii příslušník náboženské menšiny, jak jinak), přál mezináboženskému dialogu, však jeho nejbližší přítel ze skupiny Inklingů Clive Staples Lewis byl anglikán (jakožto Ir byl mezi římskokatolickými Iry též příslušníkem menšiny). Stejně tak přejný byl Tolkien vůči pradávnému pohanství, v němž viděl nejen základní mravní hodnoty anglického národa, ale i jistou ušlechtilou, dětskou nevinnost.

Při psaní Pána prstenů se Tolkien důsledně vyhýbal popisům jakéhokoliv kultu, pozoruhodnou a ojedinělou výjimkou je narážka na dávné pohanské krále při Denethorově smrti. Náboženství Středozemě je naznačeno pouze jakousi tichou modlitbou, mlčenlivým pohlédnutím k západu, a ovšem několika narážkami na mocné bohy, s nimiž jsou hrdinové spjati původem či pradávnými dějinami. Tito bohové však do děje přímo nezasahují a ponechávají svobodné bytosti Středozemě, aby vybojovaly rozhodující zápas s říší zla samy.

Heroové zvaní čarodějové jsou polobožské bytosti, nicméně jsou vydány svodům a utrpení jako lidé. Ze tří zmiňovaných se Radegast stáhl do ústraní nedotčené přírody, Saruman podlehl lákání moci a propadl zlu a pouze Gandalf zůstal věrný svému poslání. Jakkoliv disponuje Gandalf nadpřirozenou mocí, jakkoliv jej lze pokládat za jednoho ze staroevropských bohů, není mu prokazován žádný kult a vystupuje jako sice dlouhověký, nicméně ve všech směrech lidský hrdina. A právě tento čaroděj tváří tvář odvěkému nepříteli Balrogovi vysloví v hlubinách dolu Moria větu, která je názvem Hoškovy studie: „Sloužím tajnému ohni.“

Mytologický motiv očistného ohně je jedním z transkulturních kladných symbolů, onen tajný oheň planoucí v srdci Středozemě, kterým Tolkien cudně odkazuje k planoucímu Duchu. Tolkien objasnil význam tajného ohně ve svém spise Lexikon jazyka quenya, je jím míněn Duch svatý. Tento Duch, který se vznášel nad vodami v knize Genesis a který sestoupil o Letnicích na apoštoly v podobě plamenů, je stejný Duch, který vede hrdiny Středozemě na cestě dobra, života, přátelství, věrnosti a odvahy. Gandalf elfy zvaný Mithrandir prochází tímto ohněm, aby po své smrti, po jakémsi sestoupení do pekel, povstal k novému životu a nové existenci Bílého čaroděje. Gandalf, ač jeden z pradávných božských mágů, slouží stejnému životadárnému plamenu, o jakém píše Bible.

Hledání křesťanského základu, ať hypotetického, nebo dobře utajeného, v Pánu prstenů je velkým dobrodružstvím. Osobně však vidím jako zásadní přínos Hoškovy studie hluboké zamyšlení nad funkcí příběhu, původního, nově odkrytého, rekonstruovaného či právě sepsaného mýtu. Stvoření světa, nejen nám známého kosmu, jak je popisuje Genesis, ale i stvoření Tolkienovy Ardy se děje slovem, božím vyprávěním. Vše stvořené je epos a lidé jsou jeho hrdiny. Otázka historické pravdy se tak dostává znovu do popředí, aniž je definitivně zodpovězena. Mýtus je pravdivý v jiném smyslu než historická evidence. Jeho pravda je nadčasová a významodárná. Tolkien se pokusil dát své milované Anglii mýtus jakožto živou vodu i zbraň určenou k odražení každého nepřátelského útoku, každého zoufalství a beznaděje. Rozum zná velké dějiny Británie, ale srdce zná Kraj a houževnatý nárůdek hobitů.

Pavel Hošek. Sloužím tajnému ohni. Centrum pro studium demokracie a kultury 2020