V době kdy se různě po Evropě i v zámoří prosazují populisti a nacionalisté, sbírající politické body vyvoláváním strachu a rozdělováním společnosti, a různá macha, která ukazují na všechny strany svaly, na které lákají pubertální, nedovtipnou a nepoučitelnou část společnosti, zvítězila v prezidentských volbách na Slovensku pohledná právnička Zuzana Čaputová, občanská aktivistka, která veřejnost nestraší, nerozděluje, neútočí na své politické protivníky, nedehonestuje je, neštve proti imigrantům, nebo Evropské unii, je slušná, proevropská a liberální. Z pohledu nejen Česka, kde se na Pražském hradě uhnízdila persona, která je jejím pravým opakem, se to může jevit jako zázrak.

Češi se vždy dívali na Slováky jako na své mladší bratry, a ti nám znovu předvedli, jak na tom kdo je – především mentálně. Československo vzniklo v roce 1918 s posvěcením vítězných dohodových mocností jako projekt českého odboje, ke kterému byli Slováci přibráni jako ti, kteří měli Čechům pomoci výrazněji přečíslit silnou německou menšinu v českém a moravském pohraničí, nejen. K tomu účelu byla republika proklamovaná jako stát „národa československého“, který do té doby neexistoval a ve skutečnosti znamenal „český“ – byl ad hoc namířen nejen proti českým Němcům, ale de facto i proti slovenské svébytnosti.

K neporozumění mezi Prahou a Bratislavou přispívalo i kulturní, sociální, hospodářská odlišnost českého království a uherské Horní země – průmyslových českých zemí a zemědělského Felvidéku – ateistického pokrokářství a tradiční společnosti založené na víře.

Toto předznamenání přispívalo k tomu, že si Češi vždy hýčkali představu o sobě samých jako o těch, kteří jsou vepředu a které musí zaostalí Slováci dohánět. Řada událostí během minulého století ale toto idylickou představou Čechů o sobě jako kulturtrégrů znatelně nabourávala. Mimo jiné ukazovala, že ateistické pokrokářství může být ve skutečnosti dosti velký průšvih, před kterým je „tradiční“ slovenská společnost naopak do jisté míry imunní.

Nejde jen o to, že v roce 1946 volili Slováci oproti českým zemím demokratické strany, zatímco v českých zemích zvítězili komunisté, kteří v některých oblastech v pohraničí získali až 70 % hlasů, přičemž nešlo jen o důsledek války a následného poválečného vyhnání německé menšiny – už za první republiky byla komunistická strana v českých zemích jedna z nejsilnějších a nejpočetnějších v Evropě opírajíc se o kombinaci početného průmyslového proletariátu s bezbožností „národa husitů“.

I když Slováci spadli pod jho komunismu stejně jako Češi, chovali se v něm civilněji a lidštěji než ateističtí Češi, kteří křesťanského Boha milosrdenství nahradili pseudonáboženským ideologickým fanatismem, který byl o to nemilosrdnější.

Slováci nikdy tak zuřivě a s takovou důsledností nedecimovali své nekomunistické elity jako Češi, kteří vyštvali desetitisíce svých nejlepších a nejschopnějších lidí do ciziny a další desetitisíce profesů, učitelů, kněží, novinářů, umělců pozavírali nebo nahnali do kotelen, zatímco na Slovensku mohl po roce 1968 i opoziční aktivista vykonávat svou profesi, i když třeba ne na vedoucích místech, a mohli tam vycházet autoři a knížky, které by přes strážce komunistické pravověrnosti v Praze neprošly. Slovenský komunista chodil třeba i do kostela, protože – podobně jako v Polsku – byly u něj víra, rodina, národ přirozenou součástí života, zatímco komunismus byla dobová záležitost, podobně jako Slovenský štát, i když k němu byl ten vztah asi přece jen více emotivnější (ale zase: slovenští komunisté s vládnoucími „klerofašisty“ za války docela dobře koexistovali). Ideologický fanatismus českých komunistů ovšem bratra neznal a v Evropě by se dal srovnat nejspíše s fanatismem francouzských stalinistů.

Nepociťuji nostalgii po Československu, jako stoupenec českého království, tedy zemí Koruny české by to bylo schizofrenní, jako ostatně byl i konstrukt Československa, který vznikl kombinací práva historického s právem na národní sebeurčení, přičemž jedno vylučovalo druhé, ve střední Evropě bezpochyby.

Československo jsou ale naše společné dějiny, Čechů a Slováků, v dobrém i ve zlém, a odkaz na něj by měl být trvalým základem našich, jak se říká, nadstandardních vztahů se Slováky. Když už ne nic jiného, bylo to Československo, které – přes všechny své nedostatky a nedůslednosti – umožnilo Slovákům v situaci, kdy jim hrozilo pomaďarštění, rozvinout se v plnoprávný a svéprávný evropský národ s vlastním státem, který může v lecčems vyučovat svého „staršího“ bratra.

Slovensko znám lépe než Čechy – byla to jediná „cizina“, kam mohl člověk za bolševika jezdit. Zemi pod Tatrami jsem projel a hlavně prošel opravdu křížem krážem a vždy jsem se tam cítil, přes občasné konflikty s blbci, na které člověk narazí všude po světě, skutečně jako doma – nehledě na celou řadu přátel, které tam člověk měl a má.

Podle mne je slovenská společnost zdravější, než česká. Mezilidské vztahy tam nejsou ještě tak deformované jako u nás. Rodina, pohřby, narození, svatby se tam berou přece jen o chlup vážněji, než v Čechách, nejenom duchovně i hodnotově vyprázdněných, v silné kocovině po svém ateisticko-pokrokářsko-komunistickém dobrodružství. Třeba mnohem zdravější mají Slováci vztah k Cikánům – přirozenější, prostý na jedné straně ilusí, a na straně druhé rasismu jako ideologického konstruktu, který se stejně jako romantické představy míjí se skutečným životem (tuzemskému ideologizování romské otázky, v rádoby kladném i v tom negativním smyslu, se u nás vymyká vydařený seriál ČT Most). A právě k životu jako takovému mají Slováci přímější vztah, než Češi. Na nic si nehrají, nepředstírají něco, co nejsou, jsou přímější a srdečnější – mimo Bratislavu člověk málokdy narazí na kyselé ksichty, které by si v Čechách mohly vytvořit vlastní republiku.

V 90. letech jsme se dívali na Slováky z patra, jak si mohli zvolit do čela své země takovou personu, jako byl Vladimír Mečiar. Dnes je ta situace zcela obráceně: Slováci se ptají, jak je možné, že si Češi za svou reprezentaci zvolili něco tak strašného (lidsky – politika je až na druhém místě), jako je Miloš Zeman, který hájí české zájmy tak, že nás světu představuje jako ožralý český křupan, který trousí oplzlé vtipy a má za to, že nad něj není.

Zuzana Čaputová vyhrála slovenské prezidentské volby slušností a svou noblesou, což je ve zvulgarizovaném a zcyničtělém světě, živícím se nenávistí ze sociálních sítí, skutečně div. Teprve následující měsíce a roky však ukáží, zda dovede být hlavou státu, které nebude zastupovat pouze názory městských liberálů, ale pokusí se reprezentovat slovenskou společnost jako takovou v její celistvosti a v pozitivním smyslu, který se najde v každé straně a skupině, pokud se chce.

Jestliže má společnost fungovat, musí mít či respektovat základní konsensus, bez kterého společenský organismus skomírá a nakonec stát a jeho instituce nahradí různé klientelistické vazby. Slováci to svou prezidentskou volbou odmítli.

Držím Zuzaně Čaputové, Slovákům a skrz ně – s odkazem na Československo – i nám palce.