Dovolím si svou úvahu začít osobní vzpomínkou. V životě jsou chvíle a někdy i období, na které člověk nikdy nezapomene a které promění jeho život. Pro mne takovými chvílemi bylo několik dnů, které jsem strávila v Polsku na začátku listopadu 1989.

Chci mluvit o dvou zážitcích. Ten první je z Varšavy. Jela jsem z letiště a když autobus přijížděl k centru města, začalo se na chodnících objevovat cosi, co se dalo popsat jako ohnivé kaluže. Vystoupila jsem a šla jsem se podívat, co to je. Byly to stovky rozestavěných svíček a doslova náruče květin na zemi u každé pamětní desky za mrtvé z Varšavského povstání, jimiž je centrum Varšavy poseto.

Úplně jsem při tom pohledu ztratila dech. Vybavila jsem si pamětní tabulky z Prahy, u kterých se při výročí Pražského povstání v květnu 1945 objevily většinou dva umělé karafiáty, které tam pověsil nějaký úřad. A ve Varšavě jsem viděla, že lidé na své mrtvé vzpomínají, že je to společnost, která s nimi stále žije. Napadlo mne, že národ, který si umí vážit svých mrtvých, si nepochybně dovede vážit i živých.
Byl to pro mne velký zážitek duchovní solidarity, něčeho, co jsem v komunistickém Československu nepoznala. Československá normalizace v letech 1969-89 zadusila téměř veškerou spontaneitu, lidé si zvykli, že výročí jsou jen oficiální záležitosti, které se jich vlastně netýkají, že jsou to bezduché rituály, které mají jen potvrdit, že komunismus je na věčné časy, které jsou členěny formálními připomínkami úspěchů komunistické strany.

Druhý den jsem z Varšavy jela vlakem na seminář o střední Evropě a festival písničkářů do Vratislavi, a tam se mi dostalo poučení o praktické solidaritě. Festival navštívilo několik tisíc Čechů a Slováků, většinou to byli mladí lidé. Bydleli u Vratislavanů, kteří se nabídli organizátorům festivalu. Já jsem bydlela na předměstí Vratislavi u starší lékařky. Přijela jsem tam pozdě, skoro v půl jedné v noci, a paní doktorka na mne čekala s prostřeným stolem a horkou polévkou. Je asi potřeba připomenout, že tenkrát polské obchody zely prázdnotou, kromě květin a nesmírně drahých módních oděvů zahraničních firem se nedalo koupit skoro nic. Domlouvala jsem se se svou hostitelkou lámanými polskými slovy a požádala jsem ji o klíč od domu, aby mi nemusela chodit otvírat, kdybych se v noci vracela pozdě. Odmítla a dala mi číslo telefonu. „Přijela jste do Polska proto, abyste se setkala s přáteli a ne proto, abyste čekala na tramvaj nebo na autobus. Až budete chtít jet domů, prostě mi zavolejte a já pro vás přijedu,“ řekla mi.

A do třetice připomenu příhodu z festivalu, na kterou dodnes vzpomínají všichni, kdo ji na začátku listopadu 1989 zažili. Ukázalo se, že z Československa přijelo víc lidí, než organizátoři očekávali, a zásoba ochotných hostitelů byla vyčerpána. Vyzvali tedy v průběhu koncertu publikum, aby ti, kdo mohou, ubytovali Čechy a Slováky, kteří nemají kde spát. Před divadlem se shlukl dav lidí, kteří chtěli také „svého Čecha“. Byla to dojemná a přesvědčivá ukázka přátelství.

Seminář a festival v listopadu 1989 pořádala Polsko-československá Solidarita, jedna z mnoha a mnoha organizací, které se hlásily k té hlavní, „velké“ Solidaritě – Nezávislému samosprávnému odborovému svazu, jejíž úspěchy a potlačování jsme od roku 1980 z Československa napjatě sledovali a drželi palce. Volby v červnu 1989 pro nás znamenaly, že Solidarita v Polsku porazila komunismus. Nevím, zda si tehdy českoslovenští disidenti uvědomovali, že úspěch Solidarity v polských volbách předznamenal také konec komunismu v celém tehdejším sovětském bloku, pochybuji o tom. Československý režim působil tak strnule a těžkopádně, že ještě na začátku listopadu 1989 skoro nikdo nevěřil, že se podaří něco zásadně změnit.

Porážku komunismu jistě nelze přičítat výhradně Solidaritě a polské společnosti, nesmírně důležitou roli sehrála i mezinárodní situace. Bylo by nevděčné a zaslepené pominout především roli amerického prezidenta Ronalda Reagana. Bylo by ovšem krátkozraké přehlédnout roli, jakou v Reaganově rozhodování a politické strategii sehrála Solidarita. Dovolím si zde ocitovat krátkou pasáž z knihy amerického autora Johna O’Sullivana Prezident, papež a premiérka, a úryvek z Reaganova deníku.
„Při nástupu do funkce [v lednu 1981] Reagan zapůsobil na své spolupracovníky tím, že chtěl být dobře informován o tom, co se děje v Polsku. Richard Allen a Casey tedy přizpůsobili denní zpravodajskou zprávu pro prezidenta tak, aby obsahovala zvláštní oddíl novinek z Polska. Reagan jednal rychle; Polsko a komunismus ostatně byla témata, o kterých přemýšlel už dávno a hodně. Ani ne dva týdny po své inauguraci se Reagan sešel se svými nejvyššími zahraničněpolitickými poradci, aby probrali, jak podkopat komunistickou moc v Polsku a odradit Sověty od intervence.

Jak tomu s Reaganem často bývalo, byly jeho metody opatrnější než rétorika a cíle, a nečekal okamžité výsledky. Později vysvětloval: ,Nepředstavovali jsme si, že se vydáme do nějaké země a svrhneme tam vládu ve prospěch lidu. To ne, takové věci musejí ti lidé udělat sami… Snažili jsme se být užiteční. A Solidarita byla samozřejmě pro něco takového tou správnou zbraní.‘ Dalšími Reaganovými zbraněmi byly peníze, kopírky, pomoc podzemnímu tisku, propagandistické nástroje, vysílací zařízení a mnohé další prostředky, které National Endowment for Democracy později propracovala a dospěla k pojmu ,demokratizace‘. Objasnil svým poradcům a – což bylo neméně důležité – také zahraničněpolitické a zpravodajské byrokracii, že Solidarita má dostat jakoukoli pomoc, kterou potřebuje, aby přežila tvrdý zákrok.“

A ještě jeden citát z Reaganova deníku: „Zaujal jsem stanovisko, že je to možná poslední šance, kterou v životě máme, abychom spatřili nějakou změnu sovětské imperiální koloniální politiky vůči východní Evropě. Měli bychom zaujmout postoj a říci jim, že dokud nebude v Polsku odvoláno stanné právo, nebudou propuštěni vězni a nebudou pokračovat rozhovory mezi Wałęsou a polskou vládou, nařizujeme ochrannou lhůtu na veškerý obchod a spojení přes polské a sovětské hranice. A měli bychom říci našim spojencům v NATO a ostatním, aby se k nám v těchto sankcích připojili, nebo jinak riskujeme svou rozdrobenost.“

Posuňme se však od dob studené války a pádu komunismu k dnešku a k dnešnímu smyslu Solidarity. Můžeme si samozřejmě představovat, že Solidarita je dnes prostě odborovým svazem, který hájí zájmy svých členů i dalších pracujících. Jenže tak jednoduché to není. Americký historik John Lukacs vydal před několika lety knihu Na konci věku, v níž tvrdí, že po starověku a středověku nyní končí – či možná už skončil – i novověk, v němž jsme prožili valnou část života. Píše ovšem mimo jiné, že historie je zde stále s námi a že ovlivňuje a do značné míry určuje naše životy. V obojím má, myslím, pravdu, a pravdu má dle mého soudu i v hlavním apelu své knihy, namířeném proti takzvaně objektivnímu přístupu ke světu.

Lukacs upozorňuje na to, že nechceme-li, aby se náš svět proměnil v bezduchou mašinérii státu a jeho institucí, musíme se více věnovat poznání sebe samých: nikoli ve smyslu filozofického či psychologického zkoumání, které by přinášelo vědecké důkazy a závěry, nýbrž ve smyslu daleko prostším. Máme spolu navzájem mluvit, naslouchat si a snažit se jeden druhého pochopit, snažit se vrátit světu lidský rozměr. Technika a blahobyt nejsou všechno a nevyřeší všechno, poněvadž to, co dělá lidský svět lidským, jsou podle něj vztahy mezi lidmi, jejich vzájemné vztahy a zejména soucítění – neboli solidarita.

A zde je, řekla bych, veliký odkaz Solidarity, která existovala za komunismu. Zasahovala převážnou část polské společnosti, lze mluvit o hnutí vskutku národním. Vznik Solidarity byl přece zcela jednoznačnou činnou reakcí na slavná slova Jana Pavla II. „Sestup, Svatý Duchu, a obnov tvář země. Této země.“ A Solidarita skutečně tvář Polska obnovila – ba co víc, hodně pomohla obnovit i tvář ostatních zemí komunistického tábora.

Omezím se zde pouze na Československo. Poslanci zvolení za Solidaritu navštívili několik týdnů po volbách na Hrádečku Václava Havla, který byl tehdy disidentem, jehož režim pronásledoval. Byl to výraz solidarity, který v našich očích obnovil podobu politika východního bloku. To nebyli panáci, kteří se objevovali jen v televizi a opakovali nekonečné fráze. Jejich návštěva samozřejmě byla politickou demonstrací, ale měla i docela obyčejný lidský rozměr, který člověku velí nezapomenout na kamaráda v nouzi ve chvíli, kdy moje vlastní nouze pomine. Podobným výrazem solidarity byl i vratislavský festival písničkářů, o kterém jsem mluvila. V Praze nemůže zahrát Jaroslav Hutka ani Karel Kryl? Přijeďte tedy k nám do Vratislavi, my je pozveme a poslechnete si je tady. Jsem přesvědčena, že návštěva onoho festivalu, kdy vratislavské ulice tonoucí v podzimní mlze zněly češtinou, měla pro několik tisíc mladých Čechů a Slováků, kteří se tam dostali, obrovský význam. Jsem přesvědčena, že posílila jejich naději a odhodlanost, že byla jedním ze zárodků velkých manifestací, které komunisty v Československu přiměly k odchodu z mocenské scény.

Pro člověka nejsou důležité a určující jen velké dějinné události, neméně důležité, či spíš ještě důležitější pro něj jsou silné osobní zážitky – ty tvoří jeho osobní dějiny a podle těch se rozhoduje. Pocity nejsou zanedbatelná pěna na povrchu rozumového uvažování, pocity zasahují do větších hloubek lidské duše a jsou trvalejší. S ubýváním světa novověku a nástupem všelijakých postmodernismů ubývá i projevů citu a nahrazují je reklamní spoty či nekonečné televizní seriály. Jsem si však jista, že projev citu je pro lidskou bytost nezbytný, nemáme-li se proměnit v nešťastné lidské stroje, které pouze konzumují zboží a zábavu. Proto chci někdejší Solidaritě a jejím aktivistům a příznivcům vyjádřit vděčnost za to, jak pomohli mé zemi – a když už jsem tolik mluvila o festivalu písničkářů, chci to učinit stylově, veršem z jedné dávné polské písničky: „Nejkrásnější z dělnické třídy je Solidarita.“

Text přednášky, jež byla přednesena na konferenci Solidarita a pád komunismu, kterou v Gdaňsku zorganizovalo Evropské centrum.

Babylon 2/XIX, 26. října 2009