Historik církve Amedeo Molnár se zabýval neobyčejně citlivým portrétováním malých i velkých postav. Metodou připomínal vrtače cisteren, když většina jeho kolegů vsadila na kobercové bombardování. Vypracoval skvělou studii o valdenských a pak přeložil drobný román jednoho z nich – Benjamina Vallottona.

Rozkvetly skály je vlastně jen vyprávění děvčátka o životě rázovitě zbožných lidí, pro víru zahnaných z Provence až do alpských údolí. Příběhy se nedají převyprávět. Kdo rád celebrity, ten si moc nepočte a celou dobu si bude říkat, proč jeden profesor historie mařil čas překládáním tohohle směšného dílka a že snad ten věhlasný literát Vallotton nepsal jenom takhle.

Těch několik výslovných zmínek o slovu, které je cennější, než život, nedostačuje k jistotě o tom, že právě tohle je hlavní motiv. Za každou epizodou zní slovo, ale není to nic určitého, žádná věrouka, jenom trvalá blízkost Boha u lidí chudých nejen na statky, ale hlavně na velké pravdy. Životní sloh valdenských se nese následováním skrytého života Ježíšova v Nazaretě. Nemá nic společného s nacionalismem, s dělením na naši – vaši. Děti se neučí nic, než co potřebují a učí se ve chlévě, aby jim bylo teplo u zvířat. Slovo se stalo blízkým, ale nikdo si ho nebere do pusy, utváří postavy, ale nečouhá z rukávu jako trumf při hře na život. Nikde žádný panáček, důstojníček, všude jen sukovití podivíni.

Detaily v obrazech Vallottonových nejsou kuriozity, ale podobenství jako u Stiftera. Není tu nic zbytečně, pro zpestření, protože celá skutečnost je pestrá. Jádro těchhle dějin je pro nás zahlédnutelné jenom, když znovu přijmeme, oč nás obrali na školách, totiž o jistotu, že rozumíme zázraku. Když víme jak se rodí kapka vody, neznamená to přece, že víme proč. Horalé žasnou, protože vědí, že nevědí tahle proč, chválí stvořitele okouzlujícího světa, zatímco my vyhledáváme kuriozity v odkouzleném, nudném jinak světě. Velmi jednoduše je potom síla valdenských spojena s jistotou, že skutky a slova se neztrácí, že oni sice zemřou jako zrní v zemi, ale stejně i znovu vzklíčí – vstanou do jiného života. Cokoli tady dělají jejich sedláci, pastevci i výběrčí daní pro krutého krále zůstává, drží svět, protože se to dělá s láskou ke všem. Tak se chovají ti, kteří po staletí nezažili vlídné zacházení od nikoho.

Vyprávění o velkých dějinách z Rozkvetlých skal nic pro sebe nevytěží, ale dost se toho dá z knihy vytěžit proti stylu velkých dějin, pokud se člověku ukáže, kde se jedná o jeho životě a kde se jen kecá.

Benjamin Vallotton, Rozkvetly skály Kalich, Praha 2008