Je to jen dvanáct let. Čeští hokejisté tehdy slavně vyhráli olympiádu v japonském Naganu. Triumfální návrat gladiátorů do Prahy vyvolal davové šílenství a byl médii detailně sledován v superpřímém přenosu. Dokonce i na zahradě prezidentovy vily v Dejvicích měl Český rozhlas zvláštní reportérku, jež vzrušeně popisovala, který z hokejových titánů právě šlape Dagmar Havlové po záhoncích, aniž by to někomu vadilo. Čeští ateisté v tom čase uvěřili v boha, jímž se stal brankář Dominik Hašek. Všechno bylo skvělé, byť se krátce předtím mohli občané od prezidenta v jeho rudolfinském projevu dozvědět, že „základna je protunelována“. Kdo by však na to myslel, v takové chvíli?!

Střih. Po dvanácti letech se čeští hokejisté vracejí z Vancouveru jako zpráskaní psi. Vypadli už ve čtvrtfinále s Finy, jimž nedokázali dát ani jednu branku. Už předtím je málem vyřadili Lotyši, které trapně udolali až v prodloužení. Z naganského týmu hrál ve Vancouveru jen Jaromír Jágr. Dělal co mohl, ale je mu už osmatřicet a svou hvězdnou kariéru dojíždí v sibiřském Omsku za peníze ruských ropných šejků. I kdyby byl zdravý, bude přinejlepším poloviční ve srovnání s tím, co předváděl v devadesátých letech. Když do něj ale napálil Ovečkin a hnul mu krční páteří, byl z Jágra najednou ploužící se polomrzák. Zamlada by do něj Ovečkin nenapálil, zamlada by napálil do Ovečkina Jágr, anebo by se mu alespoň včas šikovně uhnul. Ale tak už to v hokeji i v životě chodí. Roky jsou znát a nikdo nevydrží být mladíkem věčně.

Ale pozor! Teď to vypadá, že za všechno může Jágr. Kdepak! Jágr se alespoň snažil, alespoň dokázal překonat bolest, bojovat s vervou. V tom se od řady mladších lišil. Problém není v tom, že by Jágr selhal. Problém vězí v tom, že ti mladší už nejsou často ani tak dobří jako starý omlácený Jágr, na kterého pak všichni házejí odpovědnost. Spoléhají na něj, spoléhají na zázrak, že z něj opět bude mladý silný bůh, co rozhodne zápas. Namísto zázraku však přiletí Ovečkin a z boha Jágra je najednou nemohoucí pytel brambor.

Když jde Titanik ke dnu, rozvazují se jazyky a na hladinu vyplouvají do té doby zatajovaná tajemství. Po vyřazení reprezentace z olympijského turnaje promluvil v médiích předseda hokejového svazu o příčinách, a ty, žádný div, jsou celospolečenské povahy. „Hráči, kteří udělali úspěchy na přelomu tisíciletí, vesměs začínali s hokejem kolem roku 1978 a vyrostli v jiném systému výchovy. Klukům, kterým bylo v době Nagana šest, je teď osmnáct. Tehdy jich do NHL draftovaly desítky, teď nikoho. Přestali jsme produkovat hráče, odešli trenéři a systém se rozpadl,“ pravil Tomáš Král. A pokračoval: „Padesát procent problémů českého hokeje spočívá v absenci morálky. Společnost je nemocná a nefunguje, což se přenáší do rodin. Nechal jsem na srazu sedmnáctky trenéry zkontrolovat vysvědčení. Kolik myslíte, že z 22 reprezentantů v pololetí propadlo? Sedmnáct! My produkujeme analfabety. Jestliže nechodí do školy, pošle učitele někam a nemá vůči nikomu respekt, nemá ho logicky ani vůči trenérovi… Když skončí trénink juniorů, dva kluci jdou do školy a jsou za blbce. Dva měsíce vydrží, než je ostatní zlomí. Zbytek jde do kavárny, kde se chystají do NHL. Do Ameriky nakonec odejdou tři a i ti tam prohučí.“

Tomáš Král určitě nevolá po návratu komunistického kasárenského způsobu výchovy mládeže. Problém ale spočívá v tom, že ho po listopadu nenahradil žádný jiný SYSTÉM. Společnost se potácí ode zdi ke zdi. Komunistická kasárna zajišťovala disciplínu, jistou, byť pokřivenou a obludnou, autoritu, a úspěch ve sportu pro mnohé znamenal společenský i ekonomický vzestup. Kasárna však vystřídala anarchie a jediným „systémem“ jsou manýry opic, jež vyhrály milion v loterii. Hokej je kratochvílí podnikatelů, která se často využívá i k praní špinavých peněz. Hrají ho jen ti kluci, jejichž rodiče jim mohou tuto drahou zábavu zaplatit, přičemž často soudí, že stačí jejich klackovitou ratolest nějak protlačit do Ameriky a sláva a peníze se už jaksi dostaví samy. Tak to možná chodí na malém českém korupcí nasáklém rybníku, nikoliv však v zemi, kde je pořád základem úspěchu tvrdá dřina a odříkání.

Tedy to, co dovedlo k úspěchu české medailisty z Vancouveru: rychlobruslařku Sáblíkovou, sjezdařku Záhrobskou, běžkaře Bauera a mužskou štafetu. Tak jakýpak Titanik, namítnou mnozí, vždyť máme z Vancouveru více medailí než z Nagana! Ano, ale díky silným jedincům (hlavně ženám – tedy jedinkám či politicky asi nekorektně řečeno Amazonkám), kteří úspěchu dosáhli buď českému ne-systému navzdory (například bez jediné rychlobruslařské haly v zemi), či díky tomu, že jde o individuální (včetně štafety), nikoliv kolektivní sportovní disciplíny.

Kolektivní sporty jsou zkrátka sociologicky výmluvnější. A v nich začínáme jít od porážky k porážce. „Pořád si stavíme vzdušné zámky a nejsme ochotni si přiznat realitu,“ řekl také hlavní hokejový náčelník Král. Platí to nejen v hokeji.