Svět zažívá v reakci na smrt George Floyda, udušeného kolenem bílého policisty, vlnu boření soch. Zejména těch významných postav minulosti, které vykazovaly více či méně rasistické postoje, nebo dokonce působily jako otrokáři. V mnoha případech by asi měl postačit odkaz na dobový kontext coby polehčující okolnost a socha by mohla zůstat na svém místě (či zůstat nepomalována). V řadě případů ale nikoliv.

V belgických Antverpách byla odstraněna socha bývalého krále Leopolda II. Skupina s názvem Opravme dějiny vyzývá k odstranění všech soch tohoto belgického panovníka z veřejných míst v Bruselu. Bývalého krále viní z toho, že „vyhladil miliony Konžanů“. Oprávněně, byť Leopold sám na africkou půdu nikdy nevkročil.

Kongo, území, na němž se dnes rozkládá nezávislý stát jménem Demokratická republika Kongo, získal v roce 1885 do osobního vlastnictví, čili zde nevládl jako belgický král, prostě mu tzv. Svobodný stát Kongo patřil tak jako dnes někomu patří auto, dům nebo telefon.

Leopold byl nesmlouvavý obchodník i velmi zručný diplomat. Využil rozporů mezi tehdejšími koloniálními mocnostmi, například jejich strachu z toho, že by si Francie mohla v Africe utrhnout příliš velký díl kořisti, a příliš tak ostatním přerůst přes hlavu. Obratnou sázkou na logiku: „Když něco nemůžu dostat já, musím alespoň zabránit tomu, aby to získal můj konkurent“, dosáhl Leopold velkého úspěchu. Na mezinárodní konferenci v Berlíně, která probíhala na přelomu let 1884 a 1885, získal teritorium o rozloze skoro dvou a půl milionu kilometrů čtverečních, obývané tehdy asi třiceti miliony lidí. Tedy území, kam by se Belgie vešla více než sedmdesátkrát.

Již předtím Leopold oblast fakticky ovládl pomocí takzvané Mezinárodní africké společnosti, kterou založil v roce 1876. V roce 1879 pak vznikla Mezinárodní společnost pro Kongo. Neocenitelným pomocníkem, vlastně tím, kdo řadu věcí zařizoval přímo na místě, byl britský cestovatel a dobrodruh Henry Morton Stanley (jeho sochy nyní též patří mezi aspirantky na odstranění). Leopoldova společnost skoupila od místních náčelníků obrovské části území, a to zcela podvodně, neboť negramotným náčelníkům nutila podepisovat smlouvy, jejichž obsahu nemohli rozumět. V Evropě však společnost vystupovala filantropicky, tvrdila, že jedním z jejích hlavních cílů je šířit civilizaci mezi nevzdělané divochy.

Vykořisťování a zotročení, jež se v Evropě projevilo výstavní krásou Bruselu, zde však dosáhlo takových rozměrů, že snese srovnání s nacistickými i komunistickými koncentračními tábory, ba je v něčem i překonává. Surovinami, které skýtaly zisk, byly hlavně slonovina a kaučuk. Armáda neuvěřitelně terorizovala místní obyvatelstvo, a její genocidní praktiky snížily za dvacet let počet obyvatel údajně dokonce až na polovinu.

Častou praxí se stalo usekávání rukou. Nejen těm, kteří se vzepřeli, ti byli většinou rovnou zastřeleni, ale těm, kteří neplnili pracovní normy nebo nedokázali splnit zpravidla nelidsky stanovenou výši dodávky suroviny. Což se mnohdy týkalo celých vesnic, které měly stanovenou kvótu. Výběrčí suroviny museli totiž svým nadřízeným odevzdat buď stanovený objem, nebo alespoň stanovený počet odťatých rukou jako kompenzaci za chybějící kaučuk či slonovinu. A vesnice se mohla z povinnosti vysoké dodávky takříkajíc vykoupit pouze tak, že místo nedodaného kaučuku dodá uťaté končetiny.

Přesněji řečeno, podle původní logiky musel být chybějící objem surovin vykompenzován určitým počtem mrtvých, za nedodanou surovinu mělo existovat jediné výkupné: smrt člověka. Useknutá ruka měla zprvu jen tvořit důkaz toho, že její nositel je mrtvý, aby se vojáci nemuseli vláčet po pralese s celými mrtvolami. A vojáci se pak často spokojili s tím, že vybrané oběti prostě jen useknou ruku, a ponechají ji svému osudu. Kolonizátoři předpokládali, že touto drastickou hrozbou dosáhnou zvýšení produkce, nicméně z tohoto šíleného pravidla se pak vyvinul ještě šílenější obchod s uťatými údy. Peter Forbath o něm v knize Řeka Kongo píše: „Koše plné odťatých rukou, složené k nohám evropských vojáků a úředníků, se staly symboly Svobodného státu Kongo. … Uťaté ruce se staly svérázným druhem oběživa. Začaly se používat jako kompenzace za nesplněné kvóty v dodávkách kaučuku. Shromažďování rukou se pak stalo cílem samo o sobě. Vojáci Veřejných sil, jak se nazývaly ozbrojené jednotky Svobodného státu Kongo, je prodávali na obchodních stanicích namísto kaučuku… Vojákům byly dokonce vypláceny prémie dle toho, kolik uťatých rukou přinesli.“

Docházelo pak i k tomu, že celé vesnice vedly malé války, v nichž se hlavní válečnou kořistí stávaly lidské ruce. Je to kruté, ale jedině tak se mohla vesnice vyhnout tomu, že až nesplní nesplnitelnou kvótu, usekají jejím obyvatelům ruce nebo ji rovnou vyvraždí vojáci Veřejných sil. Ve Svobodném státu Kongo, ano, tak se tento děsivý útvar jmenoval, tudíž rostl počet bezrukých mrzáků, ženy a děti pochopitelně nevyjímaje.

I takovou podobu mohou mít tržní mechanismy, zvláště v prostředí, které je zbaveno veškerých hodnot a morálky. Povodí Konga zbavili morálních hodnot Evropané, kteří je přišli vysávat pod rouškou vznešených hesel o civilizační misi.

Zlo ale přece jen nezůstalo bez odezvy. Někteří spisovatelé (Joseph Conrad, Mark Twain), novináři i řada dalších lidí přispěla k tomu, že belgický parlament pod vlivem tlaku světového veřejného mínění v roce 1908 zbavil Leopolda jeho soukromé državy a učinil z ní kolonii Belgické Kongo, kde byly poměry přece jen o něco lepší.

Joseph Conrad, který se koncem 19. století po Kongu plavil jako kapitán říčního parníku, však právě v Leopoldově Svobodné státu Kongo pohlédl do tváře démonům, kteří posléze začali řádit i v samotné Evropě coby běsi totalitarismu. Jejich škleb zachytil v novele příznačně nazvané Srdce temnoty. Hannah Arendtová ve svém Původu totalitarismu spatřuje v evropském (západním) imperialismu jednu z hlavních příčin zrodu totalitních hnutí a režimů. Naše vyrovnání se s komunistickou minulostí je tudíž zatím zoufale povrchní. Je třeba sestoupit mnohem hlouběji, a právě i do nezdravých bažin povodí Konga.