V obecném povědomí zakořenila představa, že srpnová invaze vojsk Varšavského paktu byla počátkem sovětské okupace Československa. Ve skutečnosti byla pouze počátkem „dočasně“ dlouhodobé vojenské přítomnosti sovětských vojenských posádek na jeho území. Předtím u nás pobyly pár měsíců po velmi problematickém „osvobození“ v květnu 1945, kdy jejich rozkaz ke stažení byl vlastně jakýsi precedens k následnému odchodu vojáků US Army ze západních Čech, kteří by za opačné situace nemuseli odejít.

To ovšem neznamenalo, že by Sověti důvěřovali československému „spojenci“ více než „východním“ Němcům, Polákům, či Maďarům. Na jimi obývaném teritoriu však měli detašovány stálé a velmi početné kontingenty svých vojsk, kdežto v Československu je „reprezentovali“ řádově stovky poradců, kteří dohlíželi na armádní výcvik, zpravodajskou činnost, drancování ložisek uranu, politické čistky a podobně.

Za Chruščovova působení na nejvyšším mocenském postu východního bloku se prosazovalo většinové hledisko raketčíků, kteří se domnívali, že rovnováha sil v oblasti strategické výzbroje prakticky vylučuje možnost celoevropského, tím méně globálního konfliktu. Po Brežněvově nástupu k moci se začala karta obracet ve prospěch tankánů, kteří se nedokázali zbavit tradičního pohledu na válku, vedenou obrovskými masami vojáků a obrněných vozidel – bez ohledu na vysoké ztráty.

V evropském měřítku se měl opakovat známý scénář z konfliktu na korejském poloostrově – propagandisté roztroubí, že masivní „protiútok“ tábora míru je jen pádnou odpovědí na zákeřné vojenské provokace tábora války. Na hlavním operačním směru přes severozápadní část Spolkové republiky Německa do Belgie a Francie zaútočí první strategicky sled, tvořený sovětskými a východoněmeckými vojsky a následovaný druhým strategickým sledem, složeným ze sovětských a polských jednotek.

Na vedlejším operačním směru přes jih SRN měl útočit pouze jeden strategický sled, nota bene tvořený výlučně československými jednotkami. To ovšem vyvolávalo vrásky na čele hlavního velení Varšavského paktu a situaci mu mělo pomoci vyřešit umístění části sovětských vojsk druhého strategického sledu na území Československa. Zde je nutno spatřovat hlavní důvod faktu, proč brežněvovsko-stalinistické vedení nebránilo svržení Antonína Novotného z vlivného postu prvního tajemníka KSČ počátkem roku 1968. Novotný by sice z morálního hlediska před soudem historie neobstál, ale o tom, že se důsledně bránil návrhům na dislokaci sovětských vojenských posádek na našem území, nelze pochybovat.

Nově zvolené „dubčekovské“ vedení, ani Kreml jistě netušily, co se v Československu na jaře a počátkem léta rozpoutá. Tuším, že už filosof Rousseau v 18. století napsal, že svoboda opájí jako víno, jemu slabé povahy beze zbytku podlehnou a jen ty silné nesvede z cesty zdravého rozumu. Jisto však je, že nastalé situace chtěl, a také uměl využít Kreml. Vše nasvědčuje tomu, že pro nás tragická operace Dunaj, se začala připravovat již v březnu 1968. Navenek byla maskována přípravami na velitelsko-štábní cvičení vojsk Varšavského paktu, které skutečně proběhlo počátkem léta na našem území.

Sovětským jednotkám se po jeho skončení jaksi nechtělo domů a jejich odchod se protahoval. Když pak k němu došlo, ovládl většinu společnosti pocit uspokojení a pro její drtivou většinu pak představoval ozbrojený vpád v noci z 20. na 21. srpna těžký šok. Na následující dny vzdoru však můžeme vzpomínat bez pocitu hanby – zejména ti, kteří je (podobně jako autor těchto řádků) bezprostředně a jakoby v transu prožili. Je příznačné, že řada „pamětníků“, kteří nyní píší komentáře do médií, tehdy v Československu nebyla, neboť užívala závanu svobody na dosud zakázaném Západě.

To jim jistě nelze mít za zlé, zvláště když mnozí pak těžce „odskákali“ své konzistentní postoje za takzvané normalizace poměrů. Odpustit však nelze kapitulantský postoj tehdejšího vládního a stranického vedení, jež ani v nejmenším nesplnilo naděje v něj skládané. S úctou lze připomenout pouze jméno Františka Kriegla. Dubčekův vzlykot v rozhlase po návratu z Moskvy mám dosud v dobré paměti, protože právě on inicioval pocit těžké desiluse, jenž posléze zachvátil celou společnost. Vše vyvrcholilo po poslední velké vlně odporu v srpnu 1969, kdy mnozí z hlavních protagonistů hlasovali pro takzvaný pendrekový zákon.

Sovětské vedení počítalo s eventualitou, že odpor obyvatel Československa nabude ozbrojených forem, jinak by neposlalo do ulic našich měst převážně „kanónenfutr“. Elitní jednotky – zejména výsadkářské – bylo možno zaregistrovat jen u nejvýznamnějších objektů. Po vystřídání tohoto „prvního sledu“ se objevili dobře vybavení a nakrmení „zelení mužíci“ s dokonale vymytými mozky, a ti tu většinou i zůstali – více než 20 let. Kreml dosáhl svého – totiž umístění sovětských vojsk druhého strategického sledu a skladů zbraní hromadného ničení na československém území.

Naše společnost – až na výjimky – otupěla, ale díky závanu svobody v letech 1968 – 1969 se stala z valné části imunní vůči obvyklému vymývání mozků. Jeden z mých kolegů ze studií se počátkem 80. let vrátil z vojenského cvičení a sdělil mi asi toto: Ta naše armáda stojí převážnou většinou za hovno – zvláště důstojníci. A „mančaft“ by nešel bojovat proti nikomu – snad s výjimkou Rusáků.

Je tedy vůči našemu národu nespravedlivé, že se pojmy perestrojka, glasnosť atp. celosvětově spojují s Gorbačovovým jménem – vždyť je to vlastně součást toho, o co nás sovětští okupanti oloupili. Jako „podivné dědictví“ po nich tu zůstali kremloidi na Pražském hradě a jiných vlivných postech. Těm bych zvláště doporučil knihu kolegy Fidlera 21. srpen 1968 – okupace Československa s podtitulem Bratrská agrese, kterou vydalo nakladatelství Havran roku 2003.