Odstranění sochy maršála Sovětského svazu Koněva z dejvického náměstí Interbrigády vyvolalo rozsáhlou diskusi o událostech května 1945. Roli Rudé armády při osvobozování Prahy, potažmo celého Československa, nemůžeme ovšem posoudit správně, pokud ji nezasadíme do celkového kontextu druhé světové války, toho, co ji předcházelo, i toho, co následovalo – respektive jaké cíle měly válečné operace jednotlivých mocností. Velení Rudé armády nelze oddělit od charakteru Stalinova režimu a války, kterou v letech 1941-1945 vedl s hitlerovským Německem poté, co SSSR jeho dosavadní spojenec ze srpna 1939 napadl, a také od cílů, které chtěl Stalin postupem RA na západ dosáhnout.

K legitimizaci ruských velmocenských aspirací byl sovětskými propagandisty vytvořen mýtus Velké vlastenecké války. V rámci Rudé armády ale válčili vojáci mnoha národností, kteří nebojovali za hegemonii ruské říše nebo Stalinovy totalitní vise. Bránili své domovy proti agresorovi, přičemž hlavní tíhu bojů s nacisty nesly na svých bedrech národy západu SSSR – Bělorusové, Poláci, Rusové, Ukrajinci, Židé…

Vítězstvím nad nacisty ospravedlňoval totalitní Sovětský svaz svou poválečnou přítomnost v zemích střední a východní Evropy, včetně rozhodování o jejich vnitřním uspořádání. Bez ohledu na to, na jaké straně konfliktu tyto země stály, přeměnil je Stalin v sovětské satelity, z kterých budoval bezpečnostní koridor či válečné předmostí proti Západu – území, které mělo být „očištěno“ od všech i potenciálních nepřátel a kde měly být eliminovány všechny vlastenecké síly, na prvním místě protinacističtí odbojáři.

Ruští akademici, autoři dvousvazkových Dějin Ruska 20. století (orig. vyd. 2009), nahradili propagandistický termín Velká vlastenecká válka termínem sovětsko-nacistická válka, která byla válkou „dvou protivlasteneckých sil – nacismu a komunismu – o vládu nad světem s použitím lidí zotročených a obalamucených totalitními ideologiemi. (…) Ti, kdo bojovali za Rusko v této hrozné válce, se stali skutečnými hrdiny Velké vlastenecké války, zatímco ti, kteří porobovali lid, zůstali jen jednou ze stran sovětsko-nacistického střetu. Ani obsahově, ani skutkově nelze Stalina a jeho lokaje nazvat obránci vlasti. Byli jen jejími ničiteli.“

To, co ruští kolegové postulují pro Rusko, platí stejnou měrou i pro Československo. V tento den před 75 lety udělila Praha pod vedením komunisty Václava Vacka čestné občanství maršálu SSSR Koněvovi se zdůvodněním, že jen rychlým postupem Rudé armády a její příchodem do Prahy 9. května 1945 „byl zlomen zoufalý odpor nepřátel a Praha uchráněna úplné zkázy“.

Tato formulace, která se zcela rozchází se skutečností, byla jen součástí poválečného pax sovietica, v němž nebylo místo pro ocenění ani předchozí pomoci příslušníků Ruské osvobozenecké armády, ani České národní rady, která stála v čele domácích povstaleckých sil a dohodla 8. května 1945 s německými jednotkami jejich odchod z Prahy.

Vzdejme čest padlým rudoarmějcům, kteří bojovali s nacisty bez ohledu na sovětský režim, Stalina a jeho záměry, uchovávejme pietně památku všech padlých, nejen někdejších spojenců, ale i někdejších nepřátel, ať už se ocitli na té či oné straně ze své vůle nebo byli jen semleti událostmi a systémy, které zneužívaly vlastenectví pro své zločinné cíle.

Inkriminovaná socha maršála Koněva, jednoho ze Stalinových lokajů, není válečný hrob, který je chráněn v každé civilizované zemi. Pomník nechal v roce 1980 instalovat normalizační režim především jako výraz své servility a spolupráce s okupační mocností ze srpna 1968. Jeho umístění v Museu paměti XX. století je po všech stránkách adekvátní.

V Praze 28. května 2020

PhDr. Petr Blažek, Ph.D., PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Petr Koura, Ph.D., Mgr. Petr Placák, Prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc., Ph.Dr. Jiří Suk, Ph.D., DSc., Doc. PhDr. Vít Smetana, Ph.D., David Svoboda, Ph.D.