Podnětem pro překlad veršů Mariny Cvětajevové mi byl srpen 1968 a výzvou byla obtížnost získání originálu. Překlad se mi podařilo dokončit symbolicky v roce 1978 v Mariánských Lázních a za rok už v Praze jej přijala Lyra Pragensis s nadějí na uveřejnění k výročí německé okupace. Nedošlo k tomu a během let sovětské okupace text Milan Friedl raději ztratil. Po dalších 20 letech Miroslav Kovářík, když jsem mu v roce 1999 cyklus poskytl, uvedl úryvky v Salmovské literární kavárně v Praze a v Českém rozhlase.

Jiří Turek

Verše Čechám

Září

1.

Plný a prostorný kraj.

Jediné hoře:

Češi nemají moře.

Zbylo pro Čechy moře

slz. Nepotřebují soli!

Zásobili se na věky!

Po tři sta letech nesvobody

dvacet let potěchy.

Ne bezpracné, zahálčivé,

ale božské, člověčí.

A dvacet let velikosti,

dvacet let všech národností

(jejich mírných nářečí)

v lůně jednoho národa.

Tři sta let poroby,

dvacet let svobody –

pro všechny. Oheň a domov

pro všechny. Hry a věda

pro všechny. Práce pro každého.

A každé ruky třeba.

Na polích i v učení –

hleď – jaké to osení!

Tři sta let poroby,

dvacet let svobody.

Potvrďte má slova,

hosté země české:

Seli plnou hrstí,

budovali čestně.

Dvě desítky let

(A to ani celé!)

jak nikde na světě

přemýšleli, pěli.

Bolem zšedivělé

jsou Vltavy vody:

Po tři sta let v cele!

Dvacet let svobody.

Na vysokých skalách

jak orlové žili …

Co teď s vaším rájem,

Češi moji milí?

Uťali vám hory,

odvlekli vám vody …

… Tři sta let poroby,

dvacet let svobody.

Ve vesnicích dosud

tkali v barvách štěstí.

Jaký bude osud

tvůj, statný lve český?

Lišáci teď porazili

lesa vévodu!

Tři sta let jste živořili,

dvacet pili svobodu!

Poslouchej mne lese,

poslyš strome, trávo!

Rýmuje se s hněvem lev

a s Vltavou sláva.

Neštěstí tvé dočasné

ve Vltavě pohasne!

Po noci poroby

vzejde den svobody!

 

12. listopad 1938

 

2. 

Hory – zvěře působiště!

Hluboké lesy!

Doliny ve vodách zhlížejí se,

hory v nebesích.

Země ze všech nejštědřejší,

svobody plná.

A v těch horách porodila

jsem svého syna.

Doliny jsou plné laní,

zvěř tu nemá strach.

Nenalezneš pušky ani

v stinných roklinách,

byť bys prošel celou zemí.

Klidná rovina.

V těch dolinách porodila

jsem svého syna.

Tam jsem ho též vychovala.

A dny – voda vzala?

Či jen bílá hejna husí? …

V chalupách jdu si,

kde vítá rybíz zrození

horkého léta.

Z těch chalup vylétl můj syn

do svého světa.

Bylo to narození

vstupem do ráje.

Bůh, stvořiv českou zemi,

pravil: „Ať slavná je!

Sem všechny dary přírody!

A bez výjimky.

Štědřeji než vlast synovu

obdařím české synky!“

Množství pramenů a rud

pod zem uzavřel.

Dokončiv dílo, zálibně

na českou zemi zřel.

Vše bylo tu. I sirotek

milován všemi

byl v této podivuhodné

synově zemi.

Prokleti – kdo sebrali

ten pokojný ráj

se zajíci, s laněmi,

s péry bažantími …

Třikrát víc – kdo prodali

věkovitou vlast.

Navždy bez odpuštění!

Zpět se nesmí vkrást!

Země, země, prodaná

celá, živá, ty –

s horninami prodaná,

s jablky za ploty,

s celými národy daná,

s lidmi – běženci,

naříkajícími v polích …

Země! Země, rci!

Božská! Bohem milovaná!

Bohemie!

Pozvedni se z nehybnosti!

Rozežeň ty zmije!

K přísaze ruku pozvedli

synové tvoji.

Položit život za zem všech,

kdo ztratili ji v boji!

 

Mezi 12. a 18. listopadem 1938

 

3. 

Je na mapě místo:

Vzhlédneš – v tváři krev!

Ve vesnicích mrtvo,

nikde žádný zpěv.

Rozdělil hraniční sloup –

sekyrou přec!

Je na těle světa

jizva – všežravec!

Od zápraží k horám,

až po orlí hnízda,

tisíc nenávratných

kilometrů: jizva.

Čech si lehl chvíli

a je pohřben za živa!

Je v srdci národů

rána: Náš zmírá!

Pojmenuj tu zemi –

prší z mých očí!

Zas vesel se Žokre!

Svět se dál točí!

 

Jidáše, Žolíku slav!

A my, v kom srdce jest:

Je na mapě místo

prázdné: naše čest.

 

19.- 22. listopadu 1938

 

(přetiskujeme zde první tři básně; pozn. red)