Šťastní mladí zdraví silní sebevědomí racionální lidé, živící se chaluhami či jinou podobnou „zdravou“ stravou, používající výpočetní techniku, paprskomety, vznášedla a cestující na dovolenou na jiné planety raketami.

Žijící taktéž ve spravedlivě uspořádané celoplanetární civilizaci ve fantastických městech z betonu, železa a skla a dožívající se díky rozpuku vědy i zdravému životními stylu (samí nekuřáci!) minimálně dvou až tří set let – asi tak lze zhruba shrnout představu, jakou mělo dvacáté století o budoucnosti. Přes všechny reálné „antiutopické“ hrůzy minulého století i spoustu katastrofických filmů a literárních děl se v kolektivním společenském vědomí stále uchovává jakýsi futurooptimismus. Samozřejmě, katastrofický scénář se vždy dobře píše a v kině se na jeho realizaci dobře kouká, nicméně řada varovných uměleckých děl obsahuje též pádné důvody, proč by se lidé měli budoucnosti spíše obávat. Což lze konstatovat i o některých knihách ze století devatenáctého.

„‚Kde jste, u všech všudy, byl?‘ prolomil mlčení lékař. Zdálo se, že ho Poutník v čase neslyší. ‚Nenechte se rušit,‘ řekl zajíkavě. ‚Jsem úplně v pořádku.‘ Odmlčel se, a pak znovu natáhl ruku se sklenicí směrem k redaktorovi, aby mu ještě nalil. I další sklenku vypil jedním douškem. ‚To mi udělá dobře,‘ poznamenal. Jeho oči ztratily matný lesk a na tvářích se mu objevil slabý ruměnec. Jeho pohled těkal z jednoho návštěvníka na druhého s tichým uspokojením. Očima pak přeletěl vytopený, útulný pokoj. Pak pronesl, stále jako by si jeho slova teprve musela hledat cestu: ‚Půjdu se umýt a převléknout. Pak se vrátím a vysvětlím vám… Schovejte mi porci skopové pečeně. Mám hroznou chuť na kus masa.‘“

Není divu, že má Poutník v čase hlad – právě se totiž vrátil z budoucnosti vzdálené přes osm set tisíc let. V roce 1895 ho tam ve své prvotině, románu Stroj času, poslal anglický spisovatel a jeden ze zakladatelů žánru science fiction Herbert George Wells. V českém překladu jeho kniha poprvé vyšla v roce 1905. Ukázky v tomto textu však pocházejí z českého vydání z roku 1992, v překladu Jany Mertinové.

Jules Verne, žijící klasik vědeckofantastické literatury, se po vydání Wellsova Stroje času údajně rozčílil a Wellse označil za nezodpovědného floutka, který mate mladou generaci. „Ukažte mi stroj času!“ křičel prý. Jules Verne na mladší generaci kolegů samozřejmě trochu řevnil, hlavně mu ale opravdu záleželo na tom, aby vynálezy, líčené v jeho knihách, byly alespoň potenciálně realizovatelné. To samé lze však říci i o Wellsovi, nicméně stroj času, popisovaný v jeho prvotině, zatím nikdo nesestrojil. Alespoň o tom není nic známo.

A mnozí kvůli tomu mohou na román Stroj času pohlížet poněkud s despektem: že je to zkrátka taková uměle vymyšlená sci-fi, kde si autor pohrál s jinak velmi oblíbenou představou putování v čase, nějak ji, zdánlivě vědecky, vysvětlil, vymyslel pár příhod – no a nyní je to dobré leda tak pro oddech někam k vodě.

Což je však omyl, neboť o samotnou technickou možnost putování v čase v knize ani tak nejde. Wells se totiž zaměřil na jiné věci: na evoluci a na perspektivy dalšího vývoje lidstva, a to ve velmi vzdáleném časovém horizontu. O tento problém v jeho díle ve skutečnosti kráčí, představa putování v čase zde slouží pouze jako nosič jiných, neméně závažných myšlenek.

Zakrnělá budoucnost

Stroj času má ve Wellsově románu zhruba řečeno podobu křesla, obklopeného různými převody a dalšími přístroji, a ovládaného dvěma páčkami – jedna je pro cestování do minulosti, druhá pro výlety do budoucnosti. A právě tam se zvědavý vynálezce vydá: „Nedovedu bohužel vylíčit jednotlivé dojmy při putování v čase. Je to velmi nepříjemné – jakýsi pocit prudkého, neovladatelného pohybu. Hrozně jsem se obával, že se v příštím okamžiku rozbiju na sto kusů. Zvýšil jsem rychlost a noc následovala za dnem jakoby mávnutím černého křídla. Zdálo se, že nejasné obrysy laboratoře už zmizely docela. Spatřil jsem, jak Slunce poskakuje po obloze a celou ji přetančí za jedinou minutu. Každá tato minuta znamenala jeden den.“

Poutník postupně přidává na obrátkách a řítí se do budoucnosti čím dál větší rychlostí. Pojednou však dostane strach a je též zvědavý na to, kam vývoj lidstva dospěl – jaký skvělý pokrok ve srovnání s jeho dobou, tedy s nepříliš rozvinutou civilizací, mu mohl uniknout. A proto najednou prudce zastaví – v roce 802 701: „Jako netrpělivý blázen jsem trhl pákou, stroj se okamžitě překotil a já jsem byl střemhlav vymrštěn do vzduchu. Do uší mi udeřil rachot hromu. Asi jsem byl na okamžik omráčený. Seděl jsem na hebkém trávníku vedle svého převráceného stroje. Všechno mi dosud připadalo šedivé, ale zpozoroval jsem, že mi už přestává hučet v uších. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vypadalo to, že jsem se ocitl na malém trávníku v zahradě, obklopené rododendrony.“

Poutníkovu pozornost nejprve upoutá socha podivné sfingy i zvláštní stavby, rozmístěné v jejím okolí. Je samozřejmě zvědav i na jejich obyvatele. Ti jsou milí, přátelští, ale překvapivě drobouncí – jsou vysocí asi čtyři stopy, tedy zhruba 120 centimetrů: „Když jsem hleděl do jejich tváří zblízka, zjistil jsem, že jejich krása je stejně zvláštní jako půvab postaviček z míšeňského porcelánu. Jejich vlnité vlasy končily nad čelem i v týle. Na žádném z jejich obličejů jsem nenašel ani stopy po nějakých chloupcích a jejich uši byly pozoruhodně drobounké. Nad špičatými bradičkami čněla malá, jasně červená ústa s úzkými rty.“

Jak se po návratu Poutník svěří přátelům, vždycky předpokládal, že lidé z roku 802 000 a něco musí být daleko dokonalejší – ve vědě, v umění, prostě ve všem. Ale najednou mu jeden z nich položil otázku, která dokazovala, že je rozumově na stejné úrovni jako pětileté dítě. Nebylo prý pochyb, že se ho ptá, zda přišel v bouři a blesku ze Slunce!

Poutník v čase je tedy zklamán, neboť namísto nepředstavitelně dokonalého lidstva nalezl sice pohledné a milé, avšak nejen vzrůstem, ale hlavně mentálně zakrnělé skřítky. Človíčkové budoucnosti nejeví sebemenší snahu pracovat. Návštěvník z minulosti nikde nenachází ani stopy po obchodech, dílnách anebo nějaké přepravě. Lidé tráví veškerý čas veselými hrami, koupáním v řece, milováním, jež prý také bylo spíše hrou, mlsáním ovoce a spánkem.

Poutník v čase nedokáže vypozorovat, jak se to všechno udržuje v chodu. Vždyť mnoho velkých paláců, které prozkoumá, není ničím jiným než pouhými obytnými budovami, skládajícími se z jídelen a ložnic. Nikde nedokáže objevit žádnou továrnu ani stroje jakéhokoliv druhu. A přece se človíčkové roku 802 701 oblékají do pěkných látek a jejich sandály, ač velmi prosté, jsou velmi jemně vypracované. „Ty věci se přece nějak musí vyrábět!“ – vrtá Poutníkovi hlavou.

Dál tedy zkoumá život lidí, či spíše lidiček budoucnosti, a shodou okolností se mu podaří zachránit před utonutím dívku jménem Weena, s jejíž pomocí se trochu naučí místní jazyk a dozvídá se něco více o světě, v němž se ocitl. Na řadu základních otázek však nenalézá odpověď ani s pomocí Weeny – je milá, ale mentálně na úrovni dítěte.

Sex, umění a ochablost

Wellsův román se stal několikrát námětem pro filmové zpracování, avšak na filmovém plátně se místo zakrslé dětinské Weeny zpravidla objeví dospělá herečka s vizáží pohledné modelky, mezi níž a hlavním hrdinou to pochopitelně začíná milostně jiskřit. Nicméně, jak to tak bývá, románová skutečnost je dosti odlišná: „Náklonnost tohoto stvoření na mě působila stejně, jako když si vás oblíbí dítě. Dávali jsme si navzájem květiny a ona mi líbala ruce. Oplatil jsem jí stejně. Weena byla opravdu jako dítě. Chtěla, abych byl neustále s ní. Snažila se mě všude následovat. Při mé příští vycházce do okolí mě napadlo, že ji musím pořádně unavit, abych jí mohl nakonec utéct, i když na mě bude žalostně volat. Já jsem však musel zkoumat záhady tohoto světa. Necestoval jsem přece do budoucnosti, abych flirtoval s nějakou trpasličí ženou! Nicméně pokaždé, když jsem ji opouštěl, dávala najevo nesmírné zoufalství a při každém mém odchodu lkala tak úpěnlivě, že mi její oddanost nakonec přinášela asi stejně nesnází jako útěchy.“

Díky Weeně Poutník též pochopí, že ze světa budoucnosti zdaleka nevymizel strach. Weena se totiž panicky bojí tmy, děsí se stínů, lekají ji černé předměty. A nejen ji. Všichni „človíčkové budoucnosti“ se po setmění shromažďují ve velikých budovách a vždy spí pohromadě. Když mezi ně Poutník vejde beze světla, vyděšeně se rozprchnou. Po setmění Poutník nikdy nespatří někoho venku, ani v domě nikdo nespává odděleně. Příčinu onoho strachu Poutník odhalí o něco později, až když sestoupí do podzemí, o jehož existenci svědčí podivné stavby na povrchu, které, jak se ukáže, slouží jako ventilační šachty.

„Teď mi tedy zbývaly čtyři zápalky. Jak jsem tam stál ve tmě, dotkla se něčí ruka mé ruky, tenké prsty mi hmataly po obličeji a ucítil jsem zvláštní, nepříjemný zápach. Zdálo se mi, že slyším kolem sebe dýchání celého houfu těch strašlivých tvorů. Cítil jsem, jak se mi kdosi snaží jemně vykroutit krabičku se sirkami, a další ruce mě začaly tahat za šaty. Dotyky těchto neviditelných tvorů byly velice nepříjemné. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec neznám jejich myšlení a zvyky. … Světlo mi zhaslo a já jsem ve tmě slyšel, jak za mnou morlokové pospíchají – jejich kroky šustily jako vítr mezi listím a harašily jako lijavec na římse. Okamžitě mě popadlo mnoho rukou, a bylo nade vši pochybnost, že se mě snaží stáhnout zpět. Znovu jsem rozškrtl sirku a zamával s ní před jejich oslepenýma očima. Stěží si dokážete představit, jak nelidsky a odporně vypadali – bledé bezbarvé tváře a velké červenavé oči bez víček –, když na mě ve své slepotě a zuřivosti hleděli,“ popisuje Poutník v čase svým přátelům setkání s morloky. Tyto bytosti žijí v podzemí, kde pracují v podzemních továrnách, a dětinské človíčky, pro něž Poutník používá název eloiové, v noci lapají a požírají.

Pravý horor však nastává teprve tehdy, když Poutník v čase začíná vysvětlovat, jak k takovému hroznému stavu mohlo za 800 tisíc let dojít: „Poprvé jsem si začal uvědomovat, jaké důsledky mohou mít sociální snahy, jimiž se nyní tolik zabýváme. Jestliže vše domýšlíme do konce, toto je logický důsledek našeho úsilí. Síla pramení z nouze; klidný, zabezpečený život vede ke slabosti. Neustálé zlepšování životních podmínek – tedy vývoj civilizace, jenž si klade za cíl učinit život bezstarostnějším – dostoupilo vrcholu. Jedno vítězství sjednoceného lidstva nad přírodou následovalo druhé. Odvážné projekty, o nichž dnes jen sníme, se díky lidskému úsilí a cílevědomosti uskutečnily.“

Neobvyklá krása budov, které hrdina Wellsova románu spatřil, vznikla díky poslednímu rozmachu energie lidstva, ještě dříve, než lidé dosáhli dokonalé harmonie se svými životními podmínkami. Byly to plody vítězství, jímž začal velký mír. „Ale lidskou energii, která je zbavena napětí, postihne vždy stejný osud – nejdříve se vrhne na umění a erotiku a pak přichází ochablost a úpadek,“ vysvětluje dále Poutník v čase. Nakonec se dle jeho výkladu ztratí i umělecký zápal. V době, kde se ocitl, již téměř vymizel. Zdobení se květinami, tanec a zpěv v paprscích Slunce – to jediné zbylo z uměleckého ducha, nic víc.

„Obrušuje nás utrpení a nouze, a mně se tam zdálo, že se nenáviděný brus konečně rozbil!“ konstatuje dále Poutník. Právě ono až příliš dokonalé zabezpečení a ulehčení života vedlo podle něj k tomu, že lidstvo postupně degenerovalo, až zakrnělo co do vzrůstu i inteligence.

Morlokové, původně něco jako dělnická třída, pracující pod zemí, nakonec přestali být schopni žít na Sluncem ozářeném zemském povrchu a „evolučně“ se přizpůsobili životu v podzemním světě. Stále sice zhotovovali pro eloie oblečení a zabezpečovali jejich potřeby, na které byli eloiové zvyklí, ale pouze na základě svého někdejšího zvyku sloužit: „Konali to tak bezmyšlenkovitě, jako stojící kůň hrabe nohou, jako se lovec baví zabíjením zvířat, prostě protože v jejich podvědomí existoval odedávna zakořeněný podobný zvyk. Bylo však jasné, že starý pořádek již doznal značných trhlin. Bohyně spravedlivé odplaty Nemesis se hlásila o slovo. Oba druhy, eloiové i morlokové, potomci lidí, upadaly nebo dokonce již upadly do úplně nových vzájemných vztahů.“ Z eloiů se postupně stávalo pouze jakési krmné stádo, které si předvídaví morlokové chovali, aby ho mohli využívat. Dokonce snad i dohlíželi na jejich rozmnožování.

Sebevražda ducha

„Rmoutilo mě pomyšlení, jak krátký byl sen o lidském duchu,“ říká dále Poutník v čase. Podle něj lidský duch ve skutečnosti spáchal sebevraždu. Hnal se co nejrychleji za pohodlím a blahobytem, za dokonalou společností, řídící se heslem o trvalém uspokojení potřeb. A dosáhl splnění svých tužeb. Život a majetek nebyly nikým ohrožovány. Boháč měl zajištěno své bohatství a pohodlí, dělník klidný život a práci. V tom dokonalém světě neexistoval problém nezaměstnanosti, všechny sociální otázky byly vyřešeny. Následoval velký klid.

Avšak mnohostrannost lidského rozumu se projevuje hlavně při změnách, v nebezpečí a v nesnázích. Kde neexistuje změna a potřeba změn, rozum začíná zakrňovat. Na vývoji rozumného tvorstva se proto dle Poutníka podílejí jen ti živočichové, kteří se musejí vyrovnat s obrovskými změnami ve svých potřebách i s nebezpečím.

Podle výkladu Poutníka v čase tak člověk Horního světa dospěl dlouhým vývojem ke své bezmocnosti a kráse, a ten z podzemí k mechanické práci. Nicméně v podzemí se neustále pracovalo s dokonalými stroji, které, málo platné, přece jen vyžadovaly určitou myšlenkovou činnost. Proto se tam uchovalo víc iniciativy než nahoře, byť na úkor ostatních lidských vlastností. A když morlokové pocítili nedostatek potravy, vrátili se k tomu, co jim dosud staré zvyky zapovídaly, tedy vlastně ke kanibalismu.

Poutník v čase si povšiml i toho, že rozdíly mezi pohlavími nebyly u eloiů příliš velké. Což se, dle jeho mínění, vlastně dá očekávat, neboť mužská síla stejně jako ženská něha, instituce rodiny a dělba práce jsou prý jen vynucené potřeby věku fyzické síly: „Tam, kde lidé žijí v pohodě a hojnosti, je plození dětí spíše zlem než požehnáním. Kde je násilí vzácnou výjimkou, a potomstvo je tedy v bezpečí, je méně zapotřebí, aby rodina fungovala – ostatně jí není potřeba vůbec. Stejně mizí specializace pohlaví, pokud jde o potřeby dětí. Jisté náznaky tohoto jevu nacházíme už v současnosti. V budoucnosti proběhla proměna dokonale.“

Ano, „jisté náznaky“ jevů popisovaných v roce 802 701 pozorujeme již v současné civilizaci. A právě před nimi chtěl Wells svou knihou varovat. Bohužel, po více jak sto letech od vydání Stroje času jsou „jisté náznaky“ ještě patrnější než v době, kdy Wells svůj román psal.

A Wellsova kritika mířila i na tehdy rozšířenou představu, že vývoj lidské společnosti musí takřka zákonitě vést k lepším a lepším formám, zvláště za pomoci zdokonalování techniky. Že „bohyně Evoluce“ sama od sebe zařizuje nekonečný pokrok. Jak Wells dokládá, vývoj může nabrat rysy degenerace, zvláště pokud člověk není vystaven konkurenci a nutnosti překonávat obtíže a překážky. Byť na něj přímo neodkazuje, Wells ve Stroji času potvrzuje moudrost, obsaženou v Talmudu: „Jsme jako olivy – teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“

Celkové vyznění Wellsova Stroje času je přímo pochmurně pesimistické. Poutník v čase totiž ze světa eloiů a morloků uprchne ještě dále do budoucnosti, kde zjistí, že už na Zemi žijí jen odpudiví obrovští krabi a Slunce pomalu vyhasíná. Sám Wells se pak celý život zmítal mezi optimismem a pesimismem, kromě řady jiných beletristických i esejistických děl psal jak utopie, kde se snažil stanovit možnosti a předpoklady pozitivního vývoje lidstva, tak antiutopie, kde dostaly přednost jeho pochmurné vize. A řada jeho děl vlastně nese rysy obojího.

Díky jeho Stroji času dnes můžeme lépe chápat, proč se stát blahobytu, vrchol snah západní civilizace, zároveň stává mechanismem, který zákonitě způsobuje civilizační úpadek, jehož symptomy vidíme kolem sebe dnes a denně. Největší rozdíl mezi lidmi naší úžasné technicky vyspělé a konzumní civilizace a Wellsovými eloi spočívá ve fyzickém vzrůstu, mentálně již i mnozí dospělí jedinci naší epochy zakrněli na úroveň lidiček z roku 802 701. Wellsovo dílo tak implicitně obsahuje podivuhodnou myšlenku: ráj na zemi je nemožný, ne proto, že by něco takového nešlo zařídit, ale z toho důvodu, že po svém vybudování začne působit jako faktor degenerace. A podněcuje i k úvaze, že sekularizace (tedy upření života a jeho smyslu pouze na náš viditelný hmotný svět) musí takřka zákonitě skončit úpadkem, jakkoli může přechodně způsobovat takřka divy.

Josef Mlejnek jr.

Původně vyšlo (jako Stroj času po 118 letech) v: Babylon 2/XXII, 24. června 2013