Poslední kniha Yuvala Noaha Harariho z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě svým názvem upomíná na předchozí tituly. Tentokrát opus shrnující příběh lidstva od počátku až po neúprosně se blížící budoucnost pojmenoval Homo deus – stručné dějiny zítřka. Kniha je rozdělena do tří částí: Část I.: Homo sapiens dobývá svět (Antropocén + Jiskra v člověku) Část II.: Homo sapiens dává světu smysl (Vypravěč příběhů + Podivný pár + Moderní úmluva + Humanistická revoluce) Část III. Homo sapiens ztrácí nadvládu (Časovaná bomba v laboratoři + Velký rozvod + Oceán vědomí + Dataismus)

Jedná se o sympaticky osobní, fundovaný, originálními postřehy prošpikovaný popis lidské historie až do předvídatelné budoucnosti. Hlavní přínos spočívá v tvorbě nového popisu, jenž se od předchozích výkladů minulosti v mnoha ohledech liší. Záslužné je, že se tento popis nepříčí každodenní zkušenosti a není v rozporu s dostupnými poznatky z biologie, psychologie, historie a ostatních oborů. Pátrání po příčinách a následcích se opírá o znalosti z politiky, náboženství, společnosti, ekonomie a  historie. Za vysoký stupeň přesvědčivosti vděčí autor širokému rozhledu, důmyslným zkratkám, srozumitelným metaforám a bohatému jazyku. Nečekané souvislosti vystupují elegantně na povrch, protože jsou očištěny od absurdních i neověřitelných tvrzení, což dělá z autora bílou vránu jak mezi staromilci, tak mezi kolapsology, k nimž volbou makrohistorického pohledu velkým dílem patří.

Červenou linku této 400 stran silné knihy tvoří především spletitý a proměnlivý vztah mezi vírou a realitou. Osobně oceňuji zejména jeho analýzu na nejvyšší míru komplikovaného a často zavádějícího pojmu realita. Autor nevěnuje pozornost ani mikrokosmu, ani makrokosmu, kam mají vstup pouze odborně vzdělaní specialisté vybavení složitými přístroji, třebaže na každodenní provoz také mají nezanedbatelný vliv. Soustřeďuje pozornost výhradně na tu část skutečnosti, která je dostupná lidskému rozumu a smyslům.

Intersubjektivita

Podle něj pouze zvířata žijí ve dvojí realitě (můžeme ji nazvat vnější a vnitřní): na jedné straně stromy, řeky, hory, na druhé strach, radost a přání. Harari vsouvá mezi objektivní a subjektivní realitu další článek, jemuž říká „intersubjektivita“. Člověk dokáže realizovat své představy a technologie činí lidská přání ještě mocnější. Intersubjektivita je imaginární řád, který však sdílí velký počet lidí. Tak vznikají fenomény, které nemají hodnotu samu o sobě, ale existují pouze ve vědomí a přesvědčení lidí, kteří je sdílejí.

Ukázkovým příkladem jsou peníze: peníze nelze jíst, pít ani se do nich obléct, ale je možné vyměnit s neznámým člověkem za jídlo, pití i oděv. Jakmile dohoda padne, promění se peníze v bezcenné papírky. Ani stát a národ nemají objektivní existenci a jsou pouhou fikcí, ale díky kolektivní víře se stávají realitou. K entitám existujícím pouze v součtu imaginací patří také nadnárodní korporace jako je Google, světová banka nebo třeba EU. Také nenáboženské víry (demokracie, lidská práva, justice…) spadají do oblasti intersubjektivity. Y.N.H. už sice nedodává, že jednou je intersubjektivita prospěšná a jindy smrtelně nebezpečná, ale to z jeho líčení neúprosně vyplývá. Následky si musí už čtenář představit sám. Změna je možná jen tehdy, když společenství uvěří v nějaký jiný přelud. Změnu, čili zlepšení nebo zhoršení, může provést jen organizace (strana, církev, ideologické hnutí, náboženský kult).

Lidé ovládli svět, ne proto, že jsou inteligentnější než zvířata, ale protože dokáží spolupracovat i tehdy, když se vzájemně neznají, i když jsou předchůdci již mrtví. To, co nás odlišuje od člověka doby kamenné, je počet a organizace. Lidé se mohou podílet na tvorbě věcí vyžadující dobu delší než lidský život. Třeba stavbě katedrál, kosmickým programům nebo literatuře. Ale teprve dnešní doba jim dává možnost prožít své životy honbou za požitky nebo sebedestrukcí.

Duše

Historik Y.N.H. rozpoznal podstatné rozdíly mezi náboženstvím, spiritualitou, etikou, věděním a poznáním, které v méně bystrých hlavách splývají v nepoživatelný guláš. Díky tomu mu nedělá potíže označit za náboženství také komunismus, nacismus nebo liberalismus. Zároveň si uvědomuje, že jedinec je v mnoha ohledech na tom hůř než jeho předci, ale celkově jsou lidé neskonale mocnější.

Y.N.H. poukazuje na nemožnost sloučit hypotézu nesmrtelné duše s hypotézou evoluce: aby taková duše mohla vzniknout, musela by být obsažena už v první buňce a pak se s ní postupně vyvíjet. Ale protože ve své nesmrtelnosti je vývoje neschopná, musela by být do lidí v určitý historický okamžik někým vložena podobně jako třeba umělá ledvina. Museli by tedy existovat rodiče, kteří duši ještě nemají a potomek, jenž je už jejím šťastným majitelem. Duše byla nahrazena vědomím, které dodnes neumí nikdo definovat. A autor dodává: A tak mnozí, aby se nemuseli smířit se ztrátou duše, raději zavrhnou evoluci.

Svobodná volba

Úhel pohledu, k němuž se Y.N.H. hlásí, ho přinutil zabývat se také otázkou svobodné volby. Na libre arbitre aplikuje stejný princip jako na nesmrtelnou duši. Jeho odpovědí je jednoznačné „ne“, čímž se přiřadil po bok tak významných filosofů, jakými byli třeba Spinoza a Nietzsche. Je záslužné, že neopomíjí neurologické výzkumy, které do polemiky o svobodné vůli významným způsobem přispěly. Skutečně se zdá, že existují oblasti, v nichž nemá svobodná volba co pohledávat a že její prostor je podstatně těsnější, než bychom si bývali přáli. Vyvodit však z toho, že vůbec neexistuje, mi připadá poněkud ukvapené.

Podmíněnost dědičností, fyzickým ustrojením, vnějšími vlivy, mimetismem a povahovými vlastnostmi je zřejmě opravdu mocná, ale existence zbabělců a hrdinů, zlodějů a poctivců, bytostí nenažraných i skromných, lidí schopných sebeomezení a sebekontroly i lidí těchto výkonů neschopných, Harariho jistoty podle mne podkopává. Řekl bych, že přinejmenším v oboru etiky a existenciálních (někdo by řekl duchovních) otázek, zůstává svobodná volba vědeckými výzkumy doposud nepostižena. Vstoupit nebo nevstoupit do zločinecké strany lze omlouvat různě – a přesto rozdíl kolaborantem a odbojářem přetrvává. Také beztrestnému vraždění pod ochranou zákona se v temných obdobích evropské historie oddala jen část populace.

I kdyby se podařilo dodržovat lidská práva (nebo jakoukoli jinou etiku) po celé zeměkouli, stejně by to neodstranilo dědičné choroby, nevyléčitelné nemoci, nehody, smůlu, milostná zklamání a jiná neštěstí, jimž se musí každý jednotlivec čelit. Způsob, jak se s nimi lidé vypořádají, by byl i v tomto krásném budoucím světě určen svobodnou volbou. Krásnou i obludnou lidskou rozmanitost směrem vzhůru i směrem dolů, nelze uzavřít do svěrací kazajky determinovanosti bez souhlasu dotyčného. I v nejzoufalejších situacích, jimiž 20. století přetéká, se našlo pár jedinců, na něž se obecná pravidla nevztahovala, kteří se špatným zákonům nepodřídili, kteří byli ochotni riskovat životy jen proto, že jim vnucené podmínky připadaly nedůstojné. Přesto se zdá se, že trend popírající svobodu volby díky své pohodlnosti neustále mohutní. Není se co divit, protože přináší nejen úspěch, ale také duševní klid. Kdo by se rád o sobě nedozvěděl, že je nebohou obětí (rodiny, dědičnosti, špatného režimu, doby, nedostatku vzdělání…)? Kdo je ochoten si o sobě vyslechnout, že je hanebný zmetek, který si dobrovolně a navzdory varování zvolil špatnou stranu? Svým zobecňujícím přístupem i Y.N.H. se řadí k lidumilům, kteří z lidí snímají náklad individuální odpovědnosti.

Modernita

Z Harariho pohledu dochází s příchodem modernity ke změně paradigmatu. V této kapitole napsal: Tento svět nevěří v účel, jen v příčinu, a kdybychom hledali motto modernity, znělo by nejspíše: občas se to posere.

Díky tomu, že si uvědomuje, že i lidská práva jsou pouze další modalitou víry, je schopen dávat přednost této ideji před věrami netolerantními. Jeho analýza „humanistické revoluce“ obsahuje řadu podnětů, z nichž je podle mne nejvýznamnější konstatování, že „náboženská revoluce modernity nespočívá ve ztrátě víry v Boha, ale naopak v objevu víry v humanitu lidstva. Trvalo to celá staletí a stálo to velké úsilí. Myslitelé sepisovali učené traktáty, umělci skládali oslavné básně a symfonie, politici hledali mezilidskou dohodu a všichni společně přesvědčili lidstvo, že lze dát životu morální rozměr. (…) Obyvatelé Evropy v roce 1300 nevěřili, že si lidé mohou určovat, co je dobro a co zlo, co je spravedlnost a co nespravedlnost, co je krásné a co ošklivé. O dobru, spravedlnosti a kráse rozhodoval pouze Bůh.“

Humanismus

Pro hledání místa v dnešním nebezpečném světě je velmi inspirativní také Harariho pojetí humanismu. Humanismus dělí na tři sekty: liberální, sociální a evoluční.  V kapitole nazvané Humanistické náboženské války píše: Zpočátku se zdály být rozdíly mezi liberálním, sociálním a evolučním humanismem nicotné. Proti ohromné propasti, která je oddělovala od křesťanství, islámu či hinduismu, vypadaly sektářské spory jako něco zanedbatelného. Pokud se shodneme, že Bůh je mrtev a že smysl světu dává výlučně lidská zkušenost, je snad jedno, zda považujeme své prožitky za rovnocenné, nebo ne. (…) V letech 1914 -1989 zuřila vražedná válka mezi třemi humanistickými sektami a liberalismus dostával jednu ránu za druhou. Komunistické a fašistické diktatury ovládly mnoho států a liberální ideologie byla považována buď za neuvěřitelně naivní, nebo přímo nebezpečnou. (…) A pak se všechno začalo měnit a liberální demokracie posléze povstala ze smetiště dějin a ovládla svět. Supermarket se ukázal mocnější než gulag.

Autor přesně vnímá podobnosti, které spojují víru náboženskou, politickou, filosofickou s ostatními formami. Přednost dává víře v dobrotu než víře v bankovky nebo v poslání. Tuto kapitolu uzavírá slovy: Liberalismus je na počátku 21. století jedinou volbou, kterou máme. Až konečně zavládne shoda o tom, co je přesně liberalismus, demokracie, právní stát a volný trh, pak nám nezbyde než mu dát za pravdu. Zatím nehoří.

Dialog s autorem

Pro takto pojaté dílo je třeba přizpůsobit hodnotící měřítka. Do této míry zhuštěné světové dějiny jsou nejen nutně selektivní, a tím pádem napadnutelné, ale také vzbuzují občasný nesouhlas. A přesně v tomto bodu jsou nejlepší, protože čtenáře nutí bádat, odkud jeho nesouhlas vlastně pochází. Je jeho příčinou odlišná víra? Nebo je způsoben špatnou formulací, nedostatečnou argumentací, případně autorovou nevědomostí? (Protože nikdo není vševědoucí, je zcela přirozené, že i on má mezery ve svém obsáhlém vzdělání.

Kupříkladu při popisu nesmrtelnosti a bytostech po ní prahnoucích se zdá, že neví, že živočišná buňka je naprogramována na smrt. I kdybychom kryse zajistili nejlepší podmínky a uchránili ji před všemi chorobami a nehodami, stejně chcípne. U lidí je to stejné. Proto jsou veškeré úvahy na toto téma mírně zcestné.) I jeho intepretace 20. století se zdá být až příliš ovlivněna dobou a místem, z nichž se okolo sebe rozhlíží. A jeho tvrzení, že na porážce nacismu měl největší zásluhu komunismus, by bylo snadné vyvrátit. Podobným nesrovnalostem se není možné vyhnout, a proto nemá cenu je autorovi zazlívat. Spíše se sluší ocenit, že právě díky podobným chybám četba přechází v dialog.

Čtenář v této knize nalezne kromě zajímavých postřehů také spoustu málo známých fakt. Kdo dnes kupříkladu ví, že existoval Aristides de Sousa Mendes do Amaral e Abranches, portugalský šlechtic a diplomat, který jako konzul v Bordeaux vydal během let 1940-41 navzdory instrukcím své vlády vstupní víza do Portugalska asi 30 000 osobám, většinou Židům. Portugalská vláda neměla zájem o uprchlíky, ale úcta k papíru a razítku zvítězila. Francouzští, španělští i portugalští úředníci uznali víza za platná.

Budete jako bohové

Nestravitelná je především teze, že „historie začíná vynálezem bohů a končí proměnou lidí v bohy“. Touha stát se bohem nebo se jim vyrovnat je podle něj jednou z komponent člověka. I z povrchní znalosti historie je zřejmé, že největší duchové, kteří se v průběhu staletí objevili, se za bohy nepovažovali, ale předčili ostatní skromností. Buddha, Sókratés, Konfucius, Lao c‘, Čuang c‘, Epikur, Epiktét a celé procesí jim podobných se považovali za lidi zcela obyčejné. Dokonce věděli, že člověk se člověkem rodí výhradně ve smyslu příslušnosti k tomuto zvířecího druhu. Aby se člověk stal plnohodnotným tvorem majícím nárok na titul Homo sapiens, je třeba na sobě zatraceně zapracovat.

A pochopitelně existuje i opak: pád do stavu eticky nižšího než jakékoli zvíře. To je případ zločinců, oslavovaných i anonymních, sadistů, inkvizitorů, mučitelů, diktátorů… Touha po nesmrtelnosti a božských atributech se zdá být vlastní především škodné. Pouze megalomani o sobě prohlašovali, že jsou božského původu. Pouze šílení římští a čínští císařové se nechávali uctívat jako bozi. Podobně se chovali i další zrůdy – všech barev kůže. Jistě není náhoda, že bohové podle jejich mluvčí vyžadují od lidí to nejcennější jako oběť – utužuje to kolektiv. Kdo by byl ochoten přiznat sám sobě, že obětoval to nejcennější, co měl, přeludu?

Z čehož lze usuzovat, že touha vyrovnat se bohům nebo být považován za boha by mohla být spíš poznávacím znamením lidí vadných a škodlivých. Zbavit se jich nelze, budou nás provázet i v budoucnu. Dál budou škodit, svádět, podvádět, obtěžovat a prznit či zkracovat životy. Za to vděčíme nejen jim samotným, můžeme poděkovat také těm, kdo jim pomáhají a slouží. Ale neznamená to, že člověk, míněno tvor využívající potenciál, jenž mu evoluce k přebývání na této planetě přidělila, se nemůže stát čímsi úžasným. Stát se konečně člověkem je snem lidí, kteří mohou posloužit jako vzor hodný následování.

Subverzivní závěry

Naštěstí ani Harari nedisponuje prostředky někoho přinutit, aby jeho hledisko sdílel. Nemusíme mu vše věřit, nemusíme přistoupit na jeho závěry. Nemá moc nás postavit na pranýř nebo poslat na převýchovu. Naštěstí nikomu nevyhrožuje, nedomáhá se souhlasu a nikoho nevylučuje z účasti na dobrodružství. Stává se tak součástí jednoho z mála sympatických proudů v současném dekadentním intelektuálním chaosu. Autor se neukrývá za žádnou vyšší autoritu, ani se nevydává za proroka. Pouze ze svého stanoviště popisuje lidské dějiny takové, jaké se mu pod údery náhodných proměn a pod vlivem mocných neosobních sil jeví.

Ostatně ani světový úspěch Harariho knih není dán pouze srozumitelností předávaných vědomostí, ale také cílenou strategií. Nespokojuje se s vydáním knih, ale pořádá přednášky, ukazuje se na videokonferencích, uděluje interview, vystupuje na konferencích… Je ochoten udělat ústupek cenzuře, aby překlad jeho knihy mohl vyjít i v Rusku, je schopen rozmělnit obsah do žánru komiksu, aby přivábil zájemce dávající před slovy přednost obrázkům.

Zdá se, že jeho vyčerpávající úsilí nese ovoce.  Jeho knihy chválí i Marc Zuckerberg, Bill Gates nebo Barack Obama. Pokud je tedy Harari přesvědčen, že je jeho posláním šířit vlastní verzi obrazu, budiž mu to přáno. Ten, kdo usiluje o pochopení čehosi subtilnějšího, méně jednoznačného, cosi, co lze uchopit pouze nástroji používanými v oboru mikrohistorie, pak udělá dobře, když četbu doplní z nevyčerpatelné zásobnice vážné a časově náročné literatury.

I kdyby si Y.N.H.  ukousl příliš velké sousto, jeho kniha pořád zůstává podnětná minimálně výhradami, jež čtenáře vyvolávají z temnot duševní lenosti. Závěr jeho práce zabývající se dopadem nových technologií a umělé inteligence na společnost, už spadá do oblasti prognóz, a proto je třeba s jejich posuzováním vyčkat. Y.N.H. si je vědom, že „historii utvářejí malé skupiny prozíravých objevitelů, ne zaostalé masy“.

Není zcela zřejmé, do jaké míry si Y.N.H. uvědomuje, k jak subverzivním závěrům lze při četbě jeho knih dospět, ale to je případ všech podnětných autorů.

Yuval Noah Harari: Homo deus – stručné dějiny zítřka. Leda 2017, přel. Alexander Tomský a Anna Pilátová