Dnes je 30. výročí tzv. svíčkové manifestace. V centru Bratislavy 25. března 1988 manifestovaly za náboženské svobody a svobodu obecně tisíce lidí. Vy jste tam tehdy byl coby zpravodaj Hlasu Ameriky pro střední Evropu. Můžete popsat, o co šlo, jak demonstrace probíhala, co ji předcházelo, jaká tam vládla atmosféra, jak reagovala moc?

Velkopáteční manifestace v centru Bratislavy byl střet mezi studenty, kteří demonstrovali pokojně a pokorně se svíčkami za svobodu, na jedné straně, a komunistickým režimem na straně druhé. Ačkoli byli studenti posláni předčasně domů na velikonoční víkend se zákazem přespat na studentských kolejích, začali se v pozdních odpoledních hodinách shromažďovat na Hviezdoslavovom námestí. Slovenští komunističtí mocipáni (Peter Colotka a spol.) dirigovali zásah proti demonstraci z Hotelu Carlton, odkud měli dokonalý přehled o situaci. Ovšem použitím násilí proti naprosto pokojným demonstrantům ukázali vlastní strach, hloupost, neschopnost a neprofesionalitu. To bylo patrné nejen z postupu VB a ŠtB, ale i z radiokomunikace mezi policejní centrálou a policisty na náměstí. Tehdy VB používala frekvenci VKV neboli FM pro svou komunikaci, proto ji mohl kdokoliv se západním radiopřijímačem poslouchat. Někdo natočil zhruba 90 minut rozmluv zcela bezradných policistů, předal nahrávku disidentskému právníkovi Jánovi Čarnogurskému, a ten ji pak přátelsky při mé další návštěvě v Bratislavě předal mně.

Co bylo na nahrávce slyšet?

Třeba policista z náměstí nahlásil: „Je tady nějaký novinář. Píše. Co mám dělat?“ Odpověď: „Seberte ho a odveďte!“ Do toho houkaly policejní sirény, policisté si vzájemně nerozuměli. Další policista chtěl vědět: „Kde jsou ty bety? (jestli šlo o obrněné vozy, anebo vodní děla, to si už nepamatuji) Měly tu být už dávno!“ Každopádně byla proti davu použita vodní děla. Spousta demonstrantů byla násilně odvedena. Mocipáni nepomysleli ani na to, že by snad měly být přesměrovány linky bratislavských tramvají, takže davy naštvaných cestujících čekaly marně na zastávkách a rozlíceně křičely na policejní vozy, které jezdily kolem… Všude vládl chaos.

Kde jste byl vy?

Během celé velkopáteční manifestace jsem byl obklopen estébáky, kteří čekali na záminku, aby mě mohli zadržet. Proto jsem pouze stál před Carltonem a pozoroval průběh demonstrace. Pak jsem šel za roh do Hotelu Devín, kde jsem byl ubytován, a odtamtud jsem odeslal zprávu z telefonní kabinky hned vedle recepce do redakce VoA ve Washingtonu, odkud byla ihned vysílána zpátky do ČSSR.

Co jste udělal s nahrávkou policejní komunikace?

Ve vídeňském studiu Hlasu Ameriky jsem ji zkrátil na několik minut a poslal ji přes telefon do Washingtonu, odkud šla pak do éteru v českém a slovenském vysílání Voice of America. Pan Čarnogursky, já, můj kolega z VoA Ivan Medek, stejně jako posluchač VoA Alexandr Dubček, se kterým jsem byl v kontaktu – všichni jsme byli tím záznamem ohromeni. Byl to jasný důkaz, jak později potvrdily demonstrace v Praze, že tehdejší komunistická garnitura v Bratislavě a Praze tušila, jaký směr události na náměstích naberou. Situaci v ČSSR umocňoval i politický vývoj v sousedských státech sovětského bloku. Leckdo v mocných strukturách zřejmě začal chápat, že dny vlády jedné strany jsou sečteny, a že reakce k demonstracím byla neadekvátní a nekonzistentní.

Jaké místo byste svíčkové manifestaci přisoudil v příběhu eroze komunistické moci v Československu v druhé polovině 80. let?

Význam měla naprosto klíčový – bratislavská manifestace prolomila pocit beznaděje a bezradnosti ve společnosti nejen na Slovensku. Dá se říct, že byla začátkem konce občanské pasivity a lhostejnosti v Československu. Dosavadní demonstrace v Praze byly relativně malé a bez většího významu (průvod na Starém Městě v Den lidských práv 10. prosince 1987, nebo pietní manifestace u zdi Johna Lennona na Malé Straně). Ovšem poté demonstrace v Praze nalákaly nejen desítky či stovky, ale tisíce, až deset tisíc účastníků.

Jak jste to tehdy vnímal?

Bylo jasné, že režim nevěděl, jak dál – jestli má brát politický vývoj v Moskvě vážně. Měl strach jak z Moskvy, tak z vlastních občanů. Použití násilí k potlačování občanské aktivity mě naplnilo určitými obavami ohledně dalšího vývoje. V polovině roku 1988 jsem měl nějakou dobu silně odpudivou reakci na jakoukoliv zmínku o Československu. Nicméně jsem ji překonal a cestoval po městech, kde byly sovětské posádky, těsně před 20. výročím invaze, abych nasbíral materiály k reportáži. Ve dnech 20. a 21. srpna jsem byl v Praze během demonstrací na Václavském náměstí. Prvního dne demonstrace proběhla mírně, bez policejního zásahu. Demonstranti zůstali u sochy sv. Václava. Druhý den se na Václavském náměstí sešlo daleko více lidí, demonstrace pokračovala přes Staré Město a skončila před kavárnou Slávie brutálním zákrokem příslušníků StB. Ti se vůbec nepoučili z dopadu velkopáteční svíčkové manifestace. Tušil jsem, že pasivita a lhostejnost už pomalu přestanou určovat život české společnosti, a už jsem se cítil lépe.

Napadlo vás někdy, že zažijete situaci, že budete referovat o revolucích za železnou oponou ve východním bloku? Pokud ano, vzpomenete si, kdy to poprvé bylo?

Příliš jsem o možných zvratech nepřemýšlel – poslední velké demonstrace v ČSSR byly v srpnu roku 1969. Od svých patnácti let jsem četl paměti amerických a britských diplomatů a reportérů, kteří působili ve střední Evropě ve třicátých, čtyřicátých, padesátých či šedesátých letech (třeba G. Kennan, W. Shirer, C. L. Sulzberger, G.E.R. Gedye), a samozřejmě mě nalákala představa být pozorovatelem chodu dějin ve střední Evropě. Když jsem navštívil ČSSR jako turista v době 5. i 10. výročí invaze, normalizace byla v plném proudu. Na vlastní oči jsem viděl, co všechno režim dělá, aby demonstracím zabránil. Ovšem v sedmdesátých letech neexistovala představa, že by k pádu komunismu mohlo dojít – možná jen k nějakému uvolnění, s nímž by Moskva nemusela souhlasit. Zažil jsem stávky v Krakově v roce 1977, Solidaritu ve Varšavě v roce 1981 a její potlačení v následujících letech, širokou občanskou neposlušnost při koncertě v moskevské konzervatoři začátkem osmdesátých let… a pomalu jsem si začal uvědomovat, že přece jen existuje naděje na změnu.

Dá se říct, že v listopadu 89 proběhla jen půlka revoluce, zatímco ta druhá – přijetí odpovědnosti za situaci v zemi, kde člověk žije, střední Evropu teprve čeká?

Ano, i takhle se to dá říct. Ovšem s návratem a dokonce posílením převažující společenské lhostejnosti a pasivity, které jsou úspěšně manipulovány populistickými předáky, můžeme na přijetí této odpovědnosti ještě dlouho čekat.