1. Před dvaceti lety začali v Rusku tisknout bankovky s nominální hodnotou pět set rublů.

Jako jeden ze symbolů země je na nich zobrazen Solovecký klášter. Ale Při pozornějším pohledu se ale ukázalo, že to není Soloveckých klášter: na střechách chybějí kupole a kříže – je to solovecký tábor z jedné sovětské fotografie. Před pár lety obrázek vyměnili a přidělali tam kupole. Celých šestnáct let si toho však nikdo nevšiml.

Pronásleduje nás to jako přízrak. Někdo si snad vzpomene na Sigmunda Freuda s jeho „fixní ideou“ a „návratem vytěsněného“. Ačkoliv mně je bližší jiné vysvětlení mechanismů kolektivní paměti. Teorie sociologa Immanuela Vallersteina o tom, že každá země se nachází v jednom ze tří pásem kapitalistického systému. Ta poloha pak určuje typ elity a pravidla hry uvnitř země. A tento typ a pravidla formují kolektivní paměť a národní mentalitu. Odtud nevyhnutný rozdíl ve způsobu, jakým si kdo pamatuje a zapomíná. Byla znovu zjednána spravedlnost, když se na bankovku vrátily kupole? Ne, v nové imperiální optice zkrátka není rozdíl mezi táborem a klášterem. Ostatně kláštery také byly prvními věznicemi starého impéria.

Píše o tom Zachar Prilepin ve svém románu Klášter (Obytěl). Solovecký tábor tam figuruje jako model ruského světa, v němž je trest vždy spravedlivý, protože nevinní neexistují. Solovky představují nevyhnutnou Golgotu, z níž se rodí nepopsatelný národní duch.

2. Každý národ je uměle vyprojektované společenství.

Ostatně každé společenství větší než rodina je umělý projekt. A aby se takové společenství dalo zformovat, potřebuje dějiny. Během takové výstavby společnosti je nejen třeba si mnohé pamatovat, ale svědomitě také leccos zapomenout, vytěsnit, odsunout na periferii, zašifrovat. A to, co přece jen zbyde, bude třeba dešifrovat ve prospěch budovaného společenství.

V centru Moskvy, naproti hlavnímu sídlu KGB, stojí kámen ze Soloveckého kláštera. Jednou za rok se u něj schází moskevská inteligence, aby zde nahlas přečetla jména popravených. Jsou jich tisíce. Přidat se může každý zájemce, ale náhodní kolemjdoucí se nikdy nepřidávají. Naopak se to shromáždění snaží obejít pokud možno zdaleka. Vždyť se tu sešli nebezpeční lidé, kteří „si nesprávně pamatují“. Většina loajální k moci nevnímá to, co se tam odehrává, jako vzpomínkový rituál, ale jako opoziční mítink proti vládnoucí moci, jehož je nebezpečné se účastnit.

„Inteligence velkých měst hledí do minulosti očima našich nepřátel a zrádců národa.“ Tento závěr je v současném Rusku důležitou součástí masové propagandy. Ale pozadu nezůstává ani metropolitní inteligence: loajální většině přezdívá „vaťáci“. Vaťák se nosil v táborech, a když se dnes lidem říká „vaťáci“, znamená to: dobrovolně ze sebe děláte potenciální vězně.

Opoziční verze našich dějin není o moc složitější než ta oficiální – všechno sovětské se v ní bere jako odklon od normy, a jednou bude zkrátka třeba vrátit se na správnou cestu.

3. Hlavní otázka masové paměti zní: v jaké historické osobnosti se poznáváme?

Jak se měnil narativ národní paměti za posledních třicet let? Od konce 80. let bylo v módě hledět do minulosti očima těch, kdo byli perzekvováni. „Jsme potomci těch, co byli zavření.“ Od potomků katů se tudíž očekávalo a vyžadovalo pokání. Ke konci 90. let se scénář masové paměti zásadně změnil. „Jsme potomci těch, jichž se perzekuce nedotkly, nechceme na to vzpomínat, nikdo se nemá za nic kát. Kdežto ti, co nedávno vyžadovali pokání, nás podvedli, zničili naši zemi a náš život není lepší, ale horší.“ A konečně o dalších deset let později, po roce 2000, se masový model znovu proměnil: „Nejsme potomci těch, co byli zavření, ale jejich strážců a nemáme se za co kát.“ Je tím prosáklá celá dnešní ruská masová kultura. Taková optika je dominantní nezávisle na konkrétní rodinné zkušenosti, která se dá snadno překódovat. Stále častěji se kati vnímají jako „naši“ a oběti jako „cizí“.

V ruské televizi proběhlo hlasování o nejpopulárnější osobnost domácích dějin. S velkým náskokem vyhrál Stalin. Jedno z prvních prohlášení našeho nového ministra školství znělo: „Počty obětí stalinských perzekucích jsou přehnané.“ Putin nedávno postavil na roveň dozorce ze stalinských táborů a válečné veterány, mají teď stejné výhody a privilegia. Jediný stalinský tábor, který se zachoval v tajze, Perm 36, byl ještě donedávna muzeem represí a probíhal tam lidskoprávní festival Pilorama. Ale z rozhodnutí Kremlu byl festival zrušen a samotný tábor se proměnil v jiné muzeum – muzeum NKVD, tedy sovětské tajné policie, která vykonávala těžkou a nebezpečnou práci. Je to nyní muzeum strážců, a ne vězňů.

Jeden za druhým se také objevují Stalinovy pomníky. Začalo to v těch nejmenších provinčních městečkách, ale postupně se to šíří do centra. Čím nižší je životní úroveň a míra vzdělání, tím větší je poptávka po imperiální paměti. Tomu, kdo je chudý, bezprávný a nevzdělaný nezbývá než snít o zašlé slávě. Lidé rádi vzpomínají, jak jsme pod Stalinovým vedením zachraňovali svět před fašismem. A i později jsme ho nejednou zachraňovali před třetí světovou válkou a posílali armádu tam, kam bylo potřeba. Stalin je vnímán jako velký vladař, který stvořil obrovské impérium. Populární je verze, že se chtěl nechat korunovat na cara podle pravoslavného obřadu, ale nestihl to.

Jakékoliv alternativní a tragické vzpomínky narážejí na oblíbené lidové tvrzení: „Ale zato se nás všichni báli!“ Chtějí, aby se jich báli. Jsou si jistí, že je to to nejlepší, co je může potkat. S láskou a přátelstvím nepočítají, protože hlavní dějinná lekce, kterou si vzali ze svého života, zní: „Západní svět nás svedl a oklamal.“ Budoucnost jim ukradli ti, kdo odhalovali perzekuce. Je to velké zklamání ze západní civilizace: nikdy nás tam nebudou brát jako vlastní, vždycky byli proti nám. A proto bude lepší, když se nás tam budou bát, jako za Stalina.

Stát cynicky a s potěšením využívá tuto masovou poptávku po imperiální velikosti. V ruském televizním seriálu o třicátých letech zazněla naprosto neuvěřitelná věta: „Náš Stalin buduje nové impérium!“

Je to tedy stalinská optika, ale bez socialistického obzoru, který byl v stalinském jazyce přítomný sice jen jako rétorická, ale užitečná chiméra mobilizující masy. Nyní nedochází k návratu do epochy stalinismu, ale k zabudovávání sovětské zkušenosti do pravicového imperiálního modelu dějin. Komunismus s tím vůbec nijak nesouvisí. Většině dnešních Stalinových obdivovatelů je komunismus lhostejný. Budujeme kapitalistický stalinismus. A to má velmi asijskou povahu.

4. Oficiální verze národní paměti je dnes urážlivě jednoduchá a plochá.

Jsou to dějiny bez trhlin. Vždy jsme měli jeden stát, mocnost, říši a tak to trvá už tisíc let. Naše dějiny se celou tu dobu vyvíjely od dobrého k ještě lepšímu, a všechny problémy, které vznikaly uvnitř, byly úklady vnějšího nepřítele, činnost zahraničních agentů. V tomto systému nebyly a nemohly být vnitřní rozpory a antagonismy. A hlavním úkolem vládců bylo vždy ochránit nás před vnějšími nepřáteli, kteří touží po zničení naší civilizace.

To se píše v nových školních učebnicích. A v podobě taneční show bylo možné tuto verzi shlédnout na zahájení olympiády v Soči, kde ruský tým mimochodem vystoupil ve vaťácích, o kterých jsem hovořil na začátku. Ministr kultury Medinskij nedávno řekl, že v občanské válce rudých a bílých nakonec nezvítězili jedni ani druzí, ale zvítězilo jakési „historické Rusko“, které tu bylo vždycky a které vždycky vítězí. Právě ono je tím nepopsatelným velmocenským duchem.

A přesto v tomto souvislém narativu zůstávají dvě traumatické trhliny, dvě propasti: rok 1917 a rok 1991. Pokud se všechno dělo, jak mělo, proč se zhroutila romanovská říše a později Sovětský svaz? Tyto dvě revoluce být neměly, ale byly.

S rokem 1917 je to jednodušší. Přirozeně ho způsobili zahraniční agenti, kteří uvnitř naší civilizace vytvořili vnitřního nepřítele. To je dnes všeobecně přijímaný názor. Těmi „vnitřními nepřáteli“ se stále častěji míní jednoduše „židé“.

Donedávna stála u Kremlu kamenná stéla. Byl to první pomník, který postavila sovětská moc v roce 1918. Byla do ní vysekána jména levicových myslitelů – socialistů, marxistů, anarchistů, narodniků, kteří inspirovali ruskou revoluci. Ale před několika lety Putin nařídil všechna ta jména osekat a obnovil na sloupu honosnou výzdobu z období před rokem 1918. Jsou to sváteční erby vládnoucí carské rodiny. V novinách Rossijskaja gazeta tehdy nepsali, že se „vykloubený čas vrátil do svých pantů“. To je velmi shakespearovské.

Domnívám se, že právě jen ten obzor, ke kterému spěla revoluce, dnes reálně umožňuje odsoudit jak současné, tak minulé potlačování svobody a bezpráví. Vždy je důležité, s čím srovnáváme. Tou nejničivější a nejužitečnější kritikou reálného socialismu bylo jeho srovnání s vlastními ideologickými východisky, odhalení ostudné propasti mezi deklarovaným socialismem a sovětskou praxí.

Pro mě osobně je to to nejdůležitější ze společné paměti, o co jsme přišli. Chtěl bych se kolem sebe dívat očima těch, kdo osnoval a uskutečňoval revoluci, a ne očima svržené imperiální elity starého světa nebo západní kapitalistické elity.

Ano, trochu to připomíná humanistický sen o „socialismu s lidskou tváří“, kterému věřili vůdci „pražského jara“. Je trochu zvláštní, že o tom mluvím ve městě, kde byl tento sen rozdrcen ocelovými pásy tanků reálného socialismu a od té doby se nevrátil. Ostatně jsem zvyklý vypadat hloupě, to ještě není to nejhorší.

Mnohem složitější je to s druhou trhlinou – rok 1991, protisovětské povstání v Moskvě, které pohřbilo SSSR. Oficiální politika paměti je v tomto případě následující: zkrátka o tom nemluvíme a datum ignorujeme. Protože jednoduchou verzí o vnějších silách a vnitřním nepříteli se to odbýt nedá. V učebnicích je o tom pár nepochopitelných řádek.

Rok 1991 je pro dnešní ruskou elitu hlavním kostlivcem ve skříni. Veškerou moc, majetek, konexe, všechny své základní zdroje a aktiva její představitelé získali tehdy, ve chvíli krachu sovětského státu. Celá naše elita vychází z tohoto roku, ale nikdy se o tom nezmiňuje, a dokonce zakazuje vzpomínkovou panychidu za zemřelé během demonstrací. Je to opravdové bílé místo v kolektivní paměti. Nepasuje do předkládané verze dějin, v níž impérium vždy kráčelo vlastní cestou, jejíž podstata je nepopsatelná a svatá.

A tak vzorec naší národní paměti nyní vypadá následovně: v dobrém musíme vzpomínat na Stalina a ruské cary a navždy musíme zapomenout roky 1991 a 1917.

5. Proč si lidé nikdy nebudou pamatovat stejně?

Jsem „ekonomocentrik“. Směnné a výrobní vztahy určují i tu nejjemnější sémiotickou hru těch nejsložitějších kulturních mechanizmů. Šifrování a dešifrování jako dva hlavní kulturní procesy jsou určovány směnným a výrobním mechanismem konkrétní společnosti. Naše mentální situace závisí na našem postavení v ekonomickém systému, a co je důležitější, na postavení našeho systému uvnitř systému světového. Zkušenost proto ještě nikdy nikoho před bídou nezachránila.

Historická optika, která zvítězila v dnešním Rusku, odpovídá roli, jakou země zastává ve světovém systému. Pokud si chceme pamatovat jinak, musí se změnit postavení lidí uvnitř země a postavení samotné země na světové ekonomické mapě. Na tom se zakládala slabá víra v reformní možnosti prezidenta Medveděva, který měl pomoci vytvořit nový sektor ekonomiky, jenž by umožnil vznik jiné kulturní optiky.

Skutečně věřím, že socialistický obzor a způsob pamatovat si naše dějiny se vrátí v nových, postindustriálních podmínkách informační ekonomiky, tedy že technologie znovu promění společenské uspořádání a společenské uspořádání změní dominující charakter paměti. Myslím si, že levicová optika je tím nejúčinnějším protijedem proti represivnímu, autoritativnímu a reakčnímu způsobu chápání a pamatování si sebe sama.

Možná, že teprve ve chvíli, kdy uvnitř společnosti zmizí nesmiřitelné třídní antagonismy, rozdíly v zájmech a příčiny vzájemné podřízenosti, nakonec budeme mít jednu společnou historickou paměť a společné, pro všechny stejně cenné etické závěry z ní. A podle zákona dialektiky právě jednotnost této paměti a etiky umožní každému z nás zaujmout vlastní, autenticky individuální pohled na dějiny. Pohled, který nevyžaduje jen osobní interpretaci, ale i vědomou účast. Tehdy bude příčinou odlišnosti mezi lidmi odlišný pohled z okna, a ne třídní zájem.

Vždyť každé „nikdy“ stejně jako každé „vždy“ jednou skončí.