Demografické odhady praví, že v roce 2050 bude nejen v ČR třetina populace starší 65 let. Ať vezmeme jakékoli prognózy, všechny hovoří stejně: česká populace stárne a trend se s přibývajícími lety bude jen prohlubovat. Jinými slovy bude stále více růst počet seniorů na úkor lidí v produktivním věku. Zatímco od 2. sv. války do roku 1989 průměrná délka dožití v ČR takřka stagnovala, od roku 1989 se zvýšila o 10 let (bez zohlednění dopadu pandemie koronaviru). To má pochopitelně za následek změnu věkové struktury obyvatelstva. Zatímco jen za posledních 10 let počet lidí v důchodovém věku (nad 65 let) vzrostl o půl milionu na pětinu všech obyvatel, snižuje se zároveň zastoupení podílu osob ve věku do 20 nebo 29 let. Demografické stárnutí populace je bezpochyby zásadní dlouhodobou společenskou otázkou mající celou řadu důsledků.

Tomuto trendu se pochopitelně přizpůsobují i politické strany. Pokud nezabodují mezi voliči seniory, nemají šanci na slušný výsledek. Svého času brány parlamentu atakovala i formace hájící pouze zájmy seniorů, Důchodci za životní jistoty Eduarda Kremličky. V roce 1998 jim předvolební průzkumy predikovaly dokonce 10 %, ve volbách samých ale pohořeli s 3 %. Přestože je demografie podobným projektům nakloněna, zdá se, že lákavější nabídky seniorům dokáží zprostředkovat strany prezentující širší záběr. Průvodním důsledkem je ale neochota věnovat se zároveň řešení nepopulárních otázek, jako např. neudržitelnosti veřejných rozpočtů, financování důchodového systému, spoluúčasti na zdravotní péči ad. a jejich nahrazováním „pěnou dní“.

Otázka tedy zní, jakým způsobem se pokusit vrátit rovnováhu do politické soutěže, aby v ní byly odpovídajícím způsobem zastoupeny všechny její složky.

V roce 2007 rakouský parlament (Národní rada) schválila reformu volebního zákona, jejíž součástí byla jedna revoluční novinka. A to snížení hranice věku voliče na 16 let. Pasivní volební právo (právo být volen) přitom zůstalo na původní hranici 18 let. Od té doby proběhly v Rakousku již čtvery volby do Národní rady (obdoba Poslanecké sněmovny v ČR), aniž by to způsobilo jakékoli problémy, výrazné změny politické mapy nebo proměny politického boje.

Řečí čísel se pouze množství oprávněných voličů v první periodě (rok 2008) zvýšilo zhruba o tři a půl procenta, konkrétně o 220 000 osob. Rakouská motivace pro snížení věku voliče byla zřejmá: zapojit mladé do politického procesu, přenést na ně spoluzodpovědnost za vývoj, s kterým se budou potýkat nesporně více než jiné voličské skupiny, účastí na politickém rozhodování v nich probudit také větší identifikaci s demokratickým politickým zřízením vůbec. Jednoduše posílit pocit, že sami mohou něco ovlivnit.

A v neposlední řadě tím korigovat i chování stávajících politických stran. Když totiž sami politici budou mladé nazírat jako své potencionální voliče, budou brát vážněji jejich zájmy a lépe je zastupovat. O tom by mohli vyprávět čeští školáci a studenti, kteří jsou již rok drženi doma, jsou jim zakazovány volnočasové i sportovní aktivity, a třebaže se jedná o evropský unikát, v ČR samotná skutečnost faktického znevolnění dětí a vliv na jejich psychiku není velkým tématem. Přitom se jedná o dosud nevídaný sociální experiment jdoucí zcela proti lidské přirozenosti. Ve zkratce asi jako dokud nevolíš, buď rád, že tě necháme naživu.

Ovšem ač je demografický vývoj ve všech evropských zemích zhruba podobný, inspirace rakouským modelem dosud kupodivu nepadla na úrodnou půdu ani v žádné další zemi. Skutečnost je taková, že při volbách do celostátního parlamentu je Rakousko dosud výjimkou, byť třeba ve volbách komunálních mohou od 16 let volit již v celé řadě zemí a regionů, jako např. v Estonsku, dále v jedenácti z šestnácti spolkových zemích v Německu nebo na britských ostrovech Jersey, Guernsey a Man. I když věc pochopitelně nelze postavit jednoduše jako konfrontaci „mladých“ a „starých“, jako by i jiné země již upadly do demografické pasti se stále silnější seniorskou lobby.

Nejvážnějším argumentem proti zapojení mladých voličů je teze, že mladí jsou snáze manipulovatelní, a tedy náchylnější k extremistickým projektům. Jak ukazuje příklad Rakouska, je taková obava lichá. Navíc je třeba připomenout, že naopak existují mnohé příklady manipulace osob v pokročilém věku, o čemž svědčí nejen mnohé dokumentární filmy, ale i účelová změna legislativy pouze na jejich ochranu. O odebrání volebního práva takovým osobám přitom nikdo neuvažuje.

Díky předsedovi STAN Rakušanovi proběhla na toto téma alespoň krátká diskuse i v ČR, a to přesně před rokem. Vyjádření jiných politických subjektů byla vyhýbavá, některými byl osočen ze zištných důvodů, tedy že usiluje o změnu kvůli lepšímu zisku vlastní strany. Obvyklé politické invektivy. Nápad pozornost bohužel nezískal. Přitom právě situace v ČR je poměrně alarmující. Problémem není identifikace mladých se samotnou demokracií, jako spíše s jejich vírou, že je v jejich moci dosáhnout nějaké změny nebo něco ovlivnit. To se projevuje jak v nabídce politických stran, kde jsou zájmy mladých odbyty pár řádky, tak v jejich účasti ve volbách. Politologové rádi zdůrazňují, že senioři jsou nejpočetnější a nejvěrnější voličskou skupinou. Přitom přehlížejí důvody, proč právě mladí chodí k volbám nejméně. Konkrétně při posledních volbách do poslanecké sněmovny dosáhla volební účast 61 %, ale právě ve skupině 18-29 let oscilovala kolem pouhých 50 %. Jistě to lze vysvětlit např. nezájmem mladých o politické dění, neméně pravděpodobná je však také jejich rezignace na víru toto dění ovlivnit či změnit. Podíváme-li se na zastoupení jednotlivých voličských skupin podle věku, neřkuli na trend dalšího vývoje, je třeba jim dát alespoň částečně za pravdu.

Pokud se tato „díra“ nemá zvyšovat a oslabovat tak samu legitimitu demokratických procesů, je třeba hledat cesty, jak jejich podíl na politické participaci zvýšit. Nicméně právě toho se některé strany bojí a usilovně tomu brání. Nejnovějším důkazem je například podoba nového volebního zákona, který dokonce neobsahuje ani možnost korespondenčního hlasování, což je věc v jiných evropských zemích zcela běžná.

Přitom právě možné snížení věkové hranice pro aktivní volební právo je tou nejjednodušší cestou, jak se pokusit částečně vyrovnat politické síly naklánějící se stále silněji na stranu stárnoucí populace.

Babylon, č. 1/XXX, 13. dubna 2021, s. 3.