Ukázka z novely japonského spisovatele Džun’ičiróa Tanizakiho Tajná historie pána z Musaši, v níž autor s notnou dávkou ironie a groteskního humoru vypráví o netušeném vlivu, jaký měla sexuální perverze jistého feudálního pána na běh oficiální, „velké“ historie sjednocování Japonska.  Z japonštiny přeložil Tomáš Jurkovič.

Když vešel Hóšimaru do tmy za zástěnou, Aoki Šuzen naštěstí spal a nic netušil. Jenže i poté, co Hóšimaru ulehl na lůžko, jeho vytržení stále nepřecházelo a on nemohl zamhouřit oka. Před jeho zrakem, zírajícím do tmy, se po celou noc jako pěna na vodní hladině vynořovaly a zase mizely podivné přízraky bezpočtu hlav, povalujících se v mihotavém světle lampy, jejich výraz, zbarvení pokožky, krví mokvající rány po meči. A pak ty svůdné prsty, které se při práci s takovou živostí pohybovaly mezi hromadmi těch tichých, neživých věcí. A především pak kulatá tvář té šestnácti či sedmnáctileté krásky. Už jen to, co tam v podkroví uviděl, byl samo o sobě naprosto neobvyklý výjev. A k tomuhle výjevu se ještě pojil ten zápach, co tam člověku vnikal do nosu, a naprostá mlčenlivost těch žen, které, tak jak ty uťaté hlavy, ze sebe nevydaly hlásku. Třináctiletý chlapec se poté, co se uprostřed noci vykradl z ložnice a prošel zahradou osvětlenou bledým světlem měsíce, aby byl bez varování zaveden na místo tak zvláštní, a poté, co to všechno navíc tak rychle skončilo, musel dozajista cítit, jako by před ním náhle na okamžik zazářil a vzápětí zase pohasl svět, který nemá s tím reálným společného naprosto nic.

Po rozednění zas jako obvykle započal nepřátelský útok, a celý den plynul za hluku výstřelů, zápachu střelného prachu, troubení na signální mušle, dunění vojenských bubnů a válečného pokřiku. A skupinka žen z řad rukojmích zase až do večera nedělala nic jiného, než že pilně pobíhala sem tam a roznášela proviant a munici, a pečovala o raněné. Hóšimaru by mezi nimi nejraději vyhledal ženy ze včerejšího večera, aby se přesvědčil, že to celé nebyl jenom sen, jenomže ani ta krasavice, která ho včera tak okouzlila, ani ostatní čtyři ženské nebyly dnes vůbec k zahlédnutí, přestože je jindy vídal den co den. Jen stařena tu tak jako vždycky seděla v koutku místnosti, opřená o opěrátko, a od rána se na Hóšimarua naschvál tvářila, jako by nic. Vypadalo to, že těch pět tam mylo hlavy po celou noc, a za dne teď během bitvy někde odpočívají. Anebo teď možná právě spí tam v podkroví. Hóšimaruovi to alespoň připadalo pravděpodobné. A z toho, že ty ženy teď ve dne nikde nezahlédl, soudil, že mají zřejmě i dnes v noci v plánu pokračovat ve své včerejší činnosti.

Když si to chlapec uvědomil, už jenom v jednom kuse čekal, až se setmí. Prosit stařenu, aby jej ještě jednou vzala tam do podkroví, zřejmě nemá cenu, nesouhlasila by asi. On však už její doprovod nejen nepotřebuje, naopak by mu tam jen překážela. Stačí, když se mu podaří tiše vyklouznout dřevěnými posuvnými dveřmi na chodbu tak, aby si ho nevšimla, a dál už může jít sám. Jakmile dospěl k tomuto rozhodnutí, začal se i on sám chovat ke stařeně chladně a nezúčastněně, a co možná se jí stranit. Samotnému mu muselo připadat zvláštní, že se mu dnes tolik chce jít tam do podkroví už z úplně jiného důvodu, než včera. Bylo jasné, že jeho dnešní tužba už opravdu není hodná samurajského synka. Zatímco sám sebe přesvědčoval, že tam ještě jednou půjde, aby vyzkoušel svoji odvahu, měl ve skutečnosti docela jiný cíl. Nebylo mu sice dobře jasné jaký, z jakéhosi důvodu však pociťoval stud a výčitky svědomí.

Mnohem víc, než aby se neprobudil Aoki Šuzen, leželo chlapci na srdci, aby neprocitla stařena, měl ale štěstí a nikdo jej nezpozoroval. Jakmile se dostal na chodbu, zbytek už nebyl vůbec složitý. Ve stejnou hodinu co minulé noci pak znovu kráčel zahradou, osvětlenou měsícem. Do chvíle, kdy otevřel dveře do skladiště a stanul pod stupni žebříku, pak postupoval jako ve snách, tažen neviditelnou silou, u žebříku se však na okamžik zastavil a nastražil uši, jestli nezaslechne něco shora. Po pravdě řečeno, stále ještě v něm hlodaly pochyby, jestli to celé snad nebyl jen pouhý přelud, jestli ho snad stařena nějak neočarovala a nepřiměla jej vidět něco, co není. Teď však, jak tu stál pod žebříkem, zjistil, že se tu v místnosti s udupanou podlahou skutečně vaří na peci voda a ve vlažně vlhkém vzduchu že visí ten samý nezapomenutelný, odpudivý zápach. Shora z podkroví nebylo slyšet vůbec nic, jakmile ale spatřil, že nahoře u ústí žebříku bliká plamínek lampy, bylo už jisté, že tam někdo musí být. Minulé noci si chlapec neuvědomil, k čemu že se to v kotli na peci vlastně ohřívá voda, teď si však poprvé uvědomil, že se tu chystá k tomu, aby v ní byly omývány hlavy.

Když konečně poznal, že to celé nebyl žádný sen, dolehl na něj o to větší stud. Jak stoupal krůček za krůčkem po žebříku, bojoval v duchu s tíží, která jako by se ho pokoušela obrátit nazpět. Nahoře totiž, přesně jak předpokládal, provádělo těch samých pět žen tu samou práci, co minulou noc. S tím rozdílem, že dnes ho tu ty ženy nečekaly. Jakmile se před nimi hoch objevil, ženským blýsklo v očích viditelné podezření. Tři nejdůležitější mezi nimi ustaly v práci a upřely na něj pochybovačný pohled. Když se však ta zjevně nejstarší z nich chlapci zdvořile uklonila, ostatní, zřejmě vedeny jejím příkladem, mu vzdaly úctu půvabným gestem, každá v rukou uťatou hlavu. Jejich změněný výraz trval jen po kratičký okamžik, a pak už se opět mlčky daly do práce. Když mu jakožto urozenému rukojmímu vzdaly ženy úctu, vztyčil hoch, rudý až za ušima, pyšně hlavu, aby si tak znovu dodal na majestátnosti, jaká se na knížecího syna sluší. Podobné fígle, jako skrývat svůj stud a rozpaky za široký úsměv, mu totiž byly naprosto cizí. Byl přece potomkem vojevůdce, a v jakékoli situaci – a tím spíš před ženami – musel dbát na zachování své vznešenosti. Musel asi působit trochu směšně, jak tam tak stál s po vojensku vypjatými rameny, kluk, jehož vnější hraná pompéznost byla v naprostém rozporu s pocitem hanby uvnitř. Naštěstí se však pozornost žen hned znovu obrátila směrem k práci, a na chlapce už se nedívaly. Bezpochyby jim přišlo podezřelé, že sem přišel úplně sám, kárat jej za to však by byla nezdvořilost a ani to nebyla jejich povinnost. Zřejmě právě s tímhle vědomím se tedy pustily pilně zas do práce. Neosobně, bez jakéhokoli výrazu a neúnavně pracující ženy, čerstvě uťaté hlavy, seřazené po místnosti kam jen oko pohlédlo, vykuřovadlo, které v té nízké podkrovní prostoře hořelo, i vzduch, v němž se mísil dým kadidla s pachem krve – všechno to bylo úplně stejné jako minulé noci. Hóšimaruovi spíš ještě připadalo, že spolu minulá a dnešní noc splývají do jediné, nepřetržité noci. Že mezitím byl bílý den, že existuje i jiný svět, ze kterého se sem právě osaměle vkradl, to všechno se mu naopak jevilo jako nějaký vzdálený sen. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že teď vedle sebe neměl stařenu. Než se nadál, znovu jej zaplavilo to extatické vytržení, radost tak prudká, že měl dojem, že mu z ní snad praskne hruď.

Žena, co seděla úplně vpravo, propichovala i tuto noc „kněžským hlavám“ co neměly vlasy, bodcem uši, aby do nich udělala otvory pro štítky. A prostřední žena, co myla vlasy, zase dál hlavám poklepávala hřebenem na temeno. Právě ona jej minulé noci okouzlila nejvíc, a jednou z příčin bezpochyby bylo i to, že byla právě ve věku, kdy byla tělesně takzvaně v plném květu. V této místnosti totiž jinak vládly ty nespočetné uťaté hlavy, všecka ta nahromaděná smrt. A mezi tou pak zřejmě mládí a svěžest té dívky působily jen o to nápadněji. Tak například ty její plné, červeně zářící tváře, se zřejmě ve srovnání s bledou pokožkou hlav zdály být ještě mnohem živější a červenější. A navíc měla na starosti uvolňování a vázání účesů, takže se pak proto nejspíš i její prsty, mastné od oleje, jímž měly hlavy napuštěny vlasy, zdály v porovnání s černí vlasů ještě bělejší a svůdnější než ve skutečnosti. Hóšimaru si pak také i této noci povšiml zvláštního úsměvu, který se jí zračil v očích a kolem úst. Když jí žena vlevo podala hlavu, čistě omytou od krve, prostřední si ji vzala, nůžkami nejprve přestřihla papírovou šňůrku, jíž byl svázán uzel účesu, a nato, jako by se s hlavou mazlila, pečlivě učesala vlasy. Občas je natírala olejem, občas vyholila zarůstající temeno, občas vzala z nízkého stolku vykuřovadlo a podržela vlasy v dýmu. Pak pravou rukou uchopila novou papírovou šňůrku, jeden konec si vložila do úst, levou rukou sebrala vlasy dohromady, a úplně jako nějaká lazebnice je opět svázala v týle do uzlu. Zdálo se, že svou práci vykonává s nezaujatým odstupem, kdykoli se však zadívala mrtvému do tváře, jako by chtěla zkontrolovat hotový účes, vždy se jí na obličeji objevil onen tajemný úsměv.

Možná, že ten úsměv byl prostě jedním z jejích vrozených půvabů. Že se už čistě ze zvyku mile usmívala, kdykoli se octla před lidmi, a že jí pak takový úsměv vytanul automaticky na líci i ve společnosti mrtvých. A bylo jen a jen přirozené, že jak po dlouhou dobu zacházela s hlavami, nepůsobily už na ni tak hrozivě, a že je, jak je tak nejrůznějšími způsoby líčila a upravovala, začala mít naopak dokonce ráda a cítit k nim to samé, co k živým lidem. Pokud sem ale nečekaně zavítal někdo zvenčí, a uviděl na jedné straně bledé hlavy, na nichž se ještě zračily zbytky předsmrtné agonie, a na straně druhé pak mladou dívku s bělostnou pletí, na jejichž rudých rtech pohrává úsměv, pak na něj tento úsměv, přestože téměř neznatelný, musel velice silně zapůsobit. Měl v sobě smyslnou krásu, z níž zároveň vyzařovala hořká krutost. Nemohlo být proto celkem pochyb, že tato krása zmámila i Hóšimarua, který už dosáhl svých třinácti let, navíc však v něm vzbuzovala i jakési extrémní pocity, jaké normální muži nemívají. „Dóamiho vyprávění“ se o jeho tehdejším stavu mysli zmiňují velice podrobně a tvrdí, že prý tehdy Hóšimaru hlavám, které se octly před onou krasavicí, jejich úděl záviděl. Přímo na ně žárlil. Zde je pak důležité, že jádrem této žárlivosti a předmětem závisti nebylo pouze to, že žena hlavy češe, holí jim temena a zírá na ně pohledem, v němž hraje onen krutý úsměv. Šlo o to, že jsou po smrti, že jsou z nich usekané hlavy, odporné a s výrazem utrpení na tváři, a v tomto stavu že s nimi pak manipulují její ruce. Stát se uťatou hlavou byla naprosto zásadní podmínka. Představa, že by se před ní ocitl živý, mu nebyla ani trochu příjemná, pokud by se však sám mohl stát takovouto hlavou a být vystaven před jejími půvaby, to by ale bylo štěstí… Takovéto pocity prý měl.

Mladíka samotného zaskočilo a uvedlo do rozpaků, že se mu v hlavě bouří podobné paradoxní a divné představy, které v něm vzbuzují bezbřehou slast. Do této chvíle byl pánem své mysli a svá duševní hnutí dovedl ovládat, jak se mu jen zlíbilo, nyní se mu však na dně právě této mysli otevřela zvláštně utvářená, velice hluboká studna, do které jeho vůle naprosto nedosáhla. S rukama opřenýma o roubení zíral do černé tmy uvnitř a děsil se té nezměrné hlubiny. Byl to stejný pocit, jako když muž, který se do té doby pokládal za zdravého, zjistí, že trpí nečekanou vážnou chorobou. Hóšimaru netušil, odkud se v něm ta nemoc bere. Bezpochyby však musel vnímat jako chorobný přinejmenším ten pocit rozkoše, který se valí ze skryté studny v jeho srdci.

Musel samozřejmě vědět, že po smrti člověk nemůže vnímat už vůbec nic. Představa, že bude uťatou hlavou a bude položen před tuto ženu, proto byla už sama o sobě paradoxní, a příjemná právě jen jako představa. Chlapec si představoval, že by byl hlavou, která si uchovala vnímání, a touto vidinou se pak opájel. Snil o tom, že hlavy, jež se tu jedna po druhé ocitají před ženou, by byly všechny jeho vlastní. Představoval si, že kdykoli žena klepe zadní stranou hřebene na temeno uťaté hlavy, klepe tak na něj samého… V ten okamžik pak pocit rozkoše vrcholil, v hlavě se mu tmělo a začínal se po celém těle třást. A navíc to byly ze všech hlav ty nejošklivější – třeba ty se smutným, či vyčítavým výrazem, hlavy, co vyhlížely směšně, hlavy s kůží umazanou dočerna či hlavy vetchých starců – které mu, když si představoval, že jsou „jeho vlastní“, přinášely mnohem větší potěšení, než hlavy kdovíjak nádherných mladých bojovníků či hrdinů. Záviděl prostě mnohem víc hlavám ošklivým a budícím soucit, než hlavám krásným.

Hóšimaru byl odjakživa chlapec nebojácný, který chtěl být vždycky ve všem nejlepší. Čím byl proto ten nestoudný pocit rozkoše silnější, tím silněji se bezpochyby hoch sám sobě hnusil, a snažil se, seč byl, toto své vzrušení potlačit. Zmobilizoval v okamžení veškerou sílu vůle, a z toho nebezpečného místa, z té divné místnosti, která snad už už hrozila způsobit jeho pád, rázně odešel. A pak se ve spěchu vrátil do své ložnice, kde usnul, to všechno ještě předtím, než se rozednilo po dlouhé podzimní noci. V Dóamiho vyprávěních se pak detailně popisují další chlapcova utrpení, a tak víme, že se pak do podkroví vypravoval ještě po tři následující večery. Pokaždé se přitom snažil namluvit sám sobě, že je přece zbabělost, aby měl strach z něčeho podobného, že tam jde proto, aby vyzkoušel sílu své vůle, a podobně, pravda ale byla taková, že ho to, co tam spatřil, svádělo a přitahovalo mocí, které téměř nedokázal vzdorovat. Po tři dny jej měly střídavě v moci extatické sebezapomění a výčitky svědomí. Kdykoli sestupoval dolů po žebříku, umiňoval si pokaždé, že tam už nesmí nikdy vkročit, když však nastala hluboká noc, znovu se plížil z lože, jako by jej zachvátila horečka, váben zase tím vchodem do tajné rajské zahrady.

A pak se třetího dne něco přihodilo. Když Hóšimaru vystoupil do podkroví, uviděl před onou ženou opravdu podivnou hlavu. Byla to hlava asi dvaa- či třiadvacetiletého samuraje, zvláštní však bylo, že jí úplně chyběl nos. Původně určitě nebyla ošklivá. Pleť měla bílou, téměř bezbarvou, temeno vyholené domodra a vlasy lesklé a černé tak, že si v tom nijak nezadaly se záplavou těch, co splývaly po ramenou a po zádech dívce, která právě hlavu měla v práci. Ten samuraj musel zřejmě být dost velký krasavec. Oči i ústa měl doopravdy pohledná, celkové rysy pěkně pravidelné, mužně pevné, a skrývala se v nich elegance. Být uprostřed té tváře ještě rovný, vysoký a krásný nos, byla by to ve všem všudy typická hlava mladého válečníka, jako vymodelovaná ze dřeva a jílu od loutkáře. Nos ale z jakéhosi důvodu zřejmě někdo v jediném okamžiku usekl nabroušenou čepelí, jelikož tu po něm od čela až k ústům nezbyla ani stopa, a zrovna tak po kůstkách v něm. Pokud by ten muž míval původně nos plochý, rozpláclý, nepůsobila by jeho nepřítomnost tolik podivně. Jenomže tvář s takto vystouplými, vyčnívajícími rysy, tvář, která přímo vyžadovala, aby se v jejím prostředku zcela samozřejmě tyčil ten sošný výčnělek, se nyní, když byla tato její zásadní součást odstraněna tak dokonale, jako by ji ten zmíněný loutkář odmáznul špachtlí a na jejím místě zela plochá rudá rána, zdála být ještě mnohem šerednější a grotesknější, než u běžně ošklivého muže. Dívka s úctou vsunula zuby hřebenu do vlasů, černých tak jako by byly mokré, upravila uzel účesu, a poté se s obvyklým úsměvem na rtech zadívala hlavě přímo tam, kde měl být nos, přímo doprostřed obličeje. Nemusíme zdůrazňovat, že byl chlapec tím úsměvem jako obvykle zcela okouzlen, právě nyní však bylo jeho nadšení intenzivní jako nikdy předtím. Obličej té dívky tu noc, abychom tak řekli, vystaven tváří v tvář krutě zmrzačené mužské hlavě ztělesňoval všechnu pýchu, radost a slávu těch, kdo jsou naživu. Dokonalá krása tu stála proti nedokonalosti. A co víc, její úsměv, tak zcela nevinný a dívčí, se v tomto případě zdál naopak vyzařovat o to větší posměch a škodolibost, která v chlapcově mysli roztočila hotový kolovrátek nečekaných představ. Nejenže měl dojem, že se snad pohledu na ten úsměv nemůže nikdy nabažit. Navíc z něj prýštila nevyčerpatelná záplava divokých představ, díky nimž se jeho duše ocitala v říši sladce svůdných snů. Tu říši obýval jen on a ta dívka, a stával se v ní sám tou hlavou bez nosu. Taková představa se mu neobyčejně líbila a poskytovala mu mnohem větší pocit blaha než vůbec kdy předtím. Když jeho extáze dosáhla vrcholu, začal se úsměv z dívčiny tváře pomalu vytrácet. Chlapec tam proto chvíli stál jako bez duše a jen se dál nepřítomně snažil dostihnout svůj sen. Když ale viděl, že dívka už už předává hlavu ženě po své levici, prolomil znenadání hrobové ticho v té podkrovní místnosti a oslovil ji: „Co to je? Co je to za divnou hlavu?“ Uvědomil si, že se mu přitom nebývale třese hlas. A pravil ještě jednou, důrazněji: „Cože? Ta hlava nemá žádný nos?“ „Hm – ano.“ Ruce, lesklé od oleje, přitiskla na podstavec hlavy před sebou ve zdvořilém postoji, jak to vyžadoval hovor s urozeným člověkem. Letmo přitom pohlédla chlapci do tváře, hned však znovu svěsila zátylek v ještě pokornější a uctivější pokloně.

„To musel být nějaký pořádný hlupák, když si nechal useknout nos,“ řekl chlapec a z hrdla se mu přitom vydral smích, chraplavý a nedětský, podobný spíš stařeckému kašli, který se zvláštně rozezněl celým podkrovím.

„No? Jak to, že mu usekli právě nos?“ „Inu, víte, tohle je totiž „babská hlava.“ „Ta hlava patří ženě?“ „Nikoli, to vůbec ne…“ Snad že se pro svůj věk ostýchala, když na ni mluvil muž, anebo že z toho, jak po celou dobu působil a jak ji teď nečekaně oslovil, cítila, že je tenhle kluk nějaký divný, hleděla dívka dál do země a odpovídala mu nervózně a zdráhavě.

„Víte, tyhlety „babské hlavy“, to nejsou žádné hlavy žen. Já se v tom pravda příliš nevyznám, když však při bitvě není času nazbyt a není možné nosit s sebou celou hlavu přemoženého nepřítele, pak se jí odsekne nos, a s ním jako důkazem se pak ta hlava dá najít.“

Když se pak Hóšimaru vyptával dále, sklonila dívka hlavu ještě níže a co možná nejméně slovy mu pověděla, nač se jí ptal. Tak například, že označení „babská hlava“ pochází z toho, že z pouhého přineseného nosu není možné říci, zda šlo skutečně o muže. Hlavy bez nosu nejsou sice celkem vzato příliš žádoucí, hrdinové, kteří v bitvě připraví o hlavu tři, čtyři a více nepřátel, ovšem nemohou takovou spoustu uťatých hlav najednou odnést, a proto jako poznávací znamení pro později usekají nosy, a když pak bitva pomine, vyhledají patřičná těla a postarají se o hlavy. Toto se ovšem připouští jen ve zcela nevyhnutelných situacích, a ony proto mají zpravidla babskou hlavu v práci jen zřídka. V této bitvě jí přišla do rukou jen tato jediná. Alespoň tyto informace se z ní tedy chlapci podařilo vymámit.

„Neníť vskutku nic podivnějšího nad lidské srdce. Nesetkat se tehdá s onou ženou a nespatřit „babskou hlavu“, byl bych se nejspíše v pozdějších létech vůbec neoddal podobným nízkostem. Ohlížeje se důkladně za vlastním životem, pravím, že zdroj mé největší hanby v něm tkvěl v tom, že mi od onoho večera dlela v mysli podoba té dívky, na niž jsem pak dnem ani nocí nemohl zapomenout. Dále pak lze též říci, že jsem tehdy zatoužil opatřit ještě jednu „babskou hlavu“ a znovu uvidět úsměv té ženy, a jsa takto rozhodnut, stalo se, že jsem se, pln neklidu ale s úmysly přímými jak ratiště šípu, v skrytu jedné noci vydal na tajnou výpravu do nepřátelského ležení.“

Takto to stojí psáno v Dóamiho vyprávění.

Kniha vyšla v nakladatelství Paseka.