Po dvou letech a devíti měsících od chvíle, kdy Jeho císařské veličenstvo oznámilo svůj úmysl abdikovat, má nyní 1. 5. 2019 v Japonsku skončit éra Heisei a začít éra nová, Reiwa, kdy na trůn nastoupí jako císař korunní princ Naruhito. Rádi bychom vám zde nyní představili narozeninový proslov, který císař pronesl před nástupem nového císaře v závěru jedenatřiceti let trvající éry Heisei, během níž ze všech svých fyzických i duševních sil plnil své poslání symbolu reprezentujícího Japonsko. Podobné proslovy císař každoročně adresuje národu u příležitosti svých narozenin formou odpovědí na otázky zástupců tisku. 

8. 8. 2016 japonský císař Akihito zveřejnil videonahrávku, na níž osobně oznámil svůj úmysl abdikovat. Od druhé světové války šlo o celkem třetí takový a velmi výjimečný případ kdy císař veřejně dal najevo svůj názor a osobní stanovisko, následující po projevu císaře Šówa, vysílaného rozhlasem v den konce války v roce 1945 a po proslovu současného císaře po velkém zemětřesení v Tóhoku 16. 3. 2011. „Překročil jsem už osmdesátku a i když mi naštěstí zdraví zatím slouží, domnívám se, při uvážení nadcházejícího postupného úbytku sil, že by pro mne patrně bylo čím dál těžší, abych tak jako doposud plnil svou roli symbolu našeho státu s plným fyzickým i psychickým nasazením,“ oznámil zcela otevřeně svůj záměr a uzavřel vše tím, že upřímně doufá, že mu japonský národ projeví pochopení. Projev, který vám nyní předkládáme, je posledním podobným narozeninovým proslovem císaře Heisei.

Projev japonského císaře na tiskové konferenci konané 20. 12. 2018 u příležitosti císařských narozenin 23. 12. 2018

Odpověď na otázku, oficiálně položenou císaři během tiskové konference, konané u příležitosti jeho 85 narozenin v císařském paláci

Tohle jsou poslední narozeniny, které oslavíte na císařském trůně. Cesta, kterou Vaše veličenstvo spolu s Jejím veličenstvem císařovnou doposud den za dnem procházelo, se už zakrátko uzavře a císařských povinností se ujme nová generace. Jak se v takovou chvíli cítíte a co byste rád sdělil lidem?

Když se ohlížím za uplynulým rokem, nemohu zapomenout na pohromy, jichž letos nastalo víc než v jiných letech. Záplavové deště, zemětřesení, tajfuny a podobně připravily mnoho lidí o život nebo o živobytí. Dozvěděl jsem se o těchto neštěstích z novin a z televize a poté jsem navštívil několik z postižených oblastí a spatřil rozsah škod na vlastní oči, ničivá síla přírody však překonala veškerou mou představivost. Cítím hlubokou soustrast za všechny, kteří zahynuli a těm, kteří utrpěli škody, přeji, aby se zas co nejdříve mohli vrátit k normálnímu životu.

Vůbec první podobnou návštěvu v oblasti postižené přírodní katastrofou jsem mimochodem absolvoval v roce 1959, kdy jsem coby zástupce svého otce, císaře Šówa, navštívil území zasažená tajfunem Vera.

I letošní rok se už chýlí ke konci a má abdikace, naplánovaná na příští jaro, se blíží.

Od svého nástupu na trůn až do dnešního dne jsem vykonával své povinnosti tak, abych se co nejvíc přiblížil ideálu císaře coby symbolu státu, tak, jak jej definuje japonská ústava. A v právě takovém plnění každodenních povinností chci pokračovat až do dne, kdy nastane má abdikace.

Mezinárodní společnost po druhé světové válce byla za studené války rozdělena na východní a západní blok, na podzim v prvním roce po mém vlastním nástupu na trůn však padla berlínská zeď, studená válka byla u konce a já choval naději, že by snad mezi národy mohl nadále zavládnout pokoj a mír. Následný vývoj se ale tímto vytouženým směrem příliš neubíral. Bolí mne u srdce z toho, že na celém světě propukají etnické konflikty a náboženské sváry, přibývá obětí teroristických útoků a ohromná množství uprchlíků žijí den za dnem v tak hrozných podmínkách.

Tak tedy vypadá svět, v němž si Japonsko po skončení druhé světové války hledá svou další cestu. Konec války jsem zažil jako jedenáctiletý, v roce 1952, ve 27. roce panování svého otce jsem ve svých osmnácti letech dosáhl plnoletosti a následně byl i slavnostně potvrzen jako korunní princ. Pamatuji se, jak v témže roce vstoupila v platnost Sanfranciská mírová smlouva, Japonsko dovršilo svůj návrat do mezinárodního společenství a já se v jednom kuse účastnil vítání ambasadorů a vyslanců ze všech koutů světa, kteří se do naší země přijížděli ujmout svých úřadů. Hned další rok jsem měl tu čest být u korunovace Jejího Veličenstva britské královny Alžběty II. a při té příležitosti jsem také po přibližně půl roku před a po této události cestoval po mnoha cizích zemích. Od té doby uplynulo už 65 let, během nichž naše země díky úsilí celého národa krůček po krůčku postupovala v mezinárodním společenství vpřed a dopracovala se míru a rozkvětu. V roce 1953 nám bylo navráceno souostroví Amami, v roce 1968 Boninské ostrovy a roku 1972 Okinawa. Zvláště ta si v dějinách prošla velice dlouhým utrpením, zahrnujícím i minulou světovou válku. Osobně jsme ji spolu s císařovnou navštívili celkem jedenáctkrát (počítaje v to i návštěvy z doby, kdy jsem byl ještě korunním princem) a vždy jsme se snažili co nejdůkladněji poznat její historii a kulturu. Cítíme, že na oběti, které Okinawané až do dnešního dne přinášeli, nesmíme zapomínat ani nadále.

Za takovýchto okolností tedy započala éra mého působení na císařském trůně, pojmenovaná Heisei, a po řadě jsme si připomněli 50, 60 a 70 let od konce války. Vždy jsem považoval za důležité, aby i poválečné generace přesně věděly a nezapomínaly, kolik lidí připravila o život minulá světová válka a že právě na podobných obětech a na nezměrném úsilí nás všech byl vybudován poválečný mír a prosperita naší země. Cítím velikou úlevu při pomyšlení, že se éra Heisei uzavře jako období, ve kterém nevypukla žádná válka.

Nemohu zapomenout ani na to, jak jsme při šedesátiletém výročí konce války navštívili ostrov Saipan, při sedmdesátiletém ostrov Peleliu v Republice Palau a ještě v následujícím roce také památník u jezera Caliraya na Filipínách a uctili památku těch, kteří tam zahynuli. Jsem velmi vděčný všem zemím, v nichž se nám s císařovnou dostalo vřelého přijetí.

Zapomenout nelze ani na přírodní katastrofy. V éře Heisei se jich seběhla spousta – od erupce sopky Unzen v roce 1991, podmořského zemětřesení jihovýchodně od Hokkaida v roce 1993 a následného zničení ostrova Okuširi vlnou cunami, až po zemětřesení jako to v Kóbe v roce 1995 a zemětřesení a cunami v Tóhoku v roce 2011. Cítím slovy jen těžko vyjádřitelný smutek nad spoustami lidí, co při nich zahynuly a nad bezpočtem dalších, kteří při nich utrpěli škodu. Dodává mi nicméně optimismu, že se zároveň během nich podařilo, aby mezi lidmi zavládl duch vzájemné solidarity, počínaje ochotou k dobrovolnické činnosti, a že se zvýšilo společenské povědomí a připravenost, pokud jde o prevenci následků podobných katastrof. Vždy na mne také hluboce zapůsobilo, když jsem poté, co k nim došlo, měl možnost sledovat lidi, kteří reagovali na situaci bez paniky a rozumně.

S císařovnou jsme také vždy považovali za svou důležitou povinnost být podporou lidem v nesnázích, tělesně postiženými počínaje. Sport pro handicapované byl zprvu provozován jako rehabilitační prostředek, vždy jsme si však přáli, aby byl něčím víc: sportem, který přináší radost jak těm, kdo ho sami provozují, tak těm, kteří se na něj dívají. Je pro mne dojemné sledovat všechny ty, kteří si užívají jak Paralympiádu, tak i Národní sportovní hry handicapovaných, konané každoročně v Japonsku.

V letošním roce uplynulo 150 let od chvíle, kdy se obyvatelé naší země poprvé začali vystěhovávat do zahraničí. Za tu dobu se mnoha Japoncům s podporou místního obyvatelstva a vynaložením velké snahy podařilo v příslušných zemích aktivně zapojit do života tamější společnosti. S vědomím úsilí, které tito lidé japonského původu vyvinuli, jsem si při návštěvách zahraničí nacházel příležitost k setkání s nimi, kdykoli to jen bylo možné. V posledních letech také začalo naopak v naší zemi pracovat mnoho cizinců. S lidmi, kteří se pilně připravují na to, aby v budoucnu mohli sehnat zaměstnání v Japonsku, jsme se setkali i při svých návštěvách Filipín nebo Vietnamu. Při pomyšlení na pomoc, jaké se lidem japonského původu dostalo v nejrůznějších zemích a na to, jak se tam aktivně zapojují do chodu společnosti, si velmi přeji, abychom pro změnu my dokázali vřele přivítat v naší společnosti ty, kdo do naší země přicházejí za prací ze zahraničí. Rok od roku rovněž přichází více a více zahraničních návštěvníků. Přál bych si, aby poté, co ji spatří na vlastní oči, dokázali naši zemi hlouběji pochopit a naše vztahy se zahraničím se rozvíjely v co nejpřátelštějším duchu.

Příští rok v dubnu uplyne 60 let od mé svatby. Císařovna mi po celou tu dobu byla věrnou průvodkyní na každém kroku, chápala mne, podporovala mne v mém postavení a v plnění mých povinností. Také si vážila všech, kdo se mnou byli spojeni, počínaje mým otcem, a v lásce vychovala 3 naše děti. Když se ohlížím zpět, setkal jsem se s nynější císařovnou krátce poté, co jsem vykročil na svou životní pouť coby dospělý člen císařské rodiny, v hluboké důvěře ji požádal, aby mi mne doprovázela, a od té doby už jsem putoval v její společnosti. Teď, kdy je má císařská dráha už téměř za mnou, cítím upřímnou vděčnost vůči té dlouhé řadě lidí, kteří mne přijímali a podporovali v mém postavení osoby, která má symbolizovat naši zemi. Zároveň jsem také velice vděčný císařovně, která také sama bývala jednou z lidu, že se ke mně na mé pouti připojila a po dlouhých 60 let oddaně sloužila jak císařské rodině, tak japonskému národu.

Příští rok na jaře tedy abdikuji a začne úplně nová éra. Děkuji všem těm mnoha lidem, kteří se v té věci podílejí na přípravách. Myslím, že korunní princ, který se v nové éře stane císařem, i princ Akišino, který jej má podporovat, si oba získali dostatek zkušeností, aby se dokázali jak ujmout tradic císařské rodiny, tak s nimi kráčet kupředu ve společnosti, která se mění den ode dne.

Letoší rok už je téměř u konce. Přeji všem, aby ten nadcházející byl co nejlepší.

Zdroj projevu: The Imperial Household Agency. Přeložil Tomáš Jurkovič.