V údělu Jana Zahradníčka, českého T. S. Eliota, se odráží cosi typického pro celou západní Moravu. Kamenitá pole se tu vinou ve větru jako tmavé fábory, vesničky vypadají tak, jako kdyby v nich nikdo nežil. Ano, jako kdyby celá příroda uzavřela s živými jakousi prvopočáteční dohodu o úplném mlčení.

Když vyjíždíme z Prahy přes Nuselský most, jemuž se tu říká most sebevrahů, obyvatelé města právě vylézají z postelí, zalévají si ranní kávu a začínají číst noviny. Po Vltavě se sune osamělá loďka, je bezvětří a ranní slunce se odráží ve vysokých oknech činžáků. S básníkem Milošem Doležalem a překladatelem Jaroslavem Šubrtem jedeme na Českomoravskou vysočinu navštívit hrob Jana Zahradníčka, který před svou smrtí prožil devět let v komunistických kriminálech. V lednu roku 2005 uběhlo sto let od jeho narození.

Miloš, který pracuje na plný úvazek v Českém rozhlase, se dobře vyzná i mimo Prahu. Řídí auto a vypráví o prvních letech strávených v hlavním městě: Jezdil jsem tam na dva dni v týdnu, po práci jsem zapadl do vlaku… a okamžitě usnul. Bydlíme na novém sídlišti, ale před několika roky jsme koupili usedlost na Vysočině. Nic velkého: kamenný dům obklopený zahradou. V létě si tam pokaždé jezdíme odpočinout. Nedávno jsme v naší stodole uspořádali oslavu u příležitosti desátého výročí naší svatby. Kolega při ní hrál na harmoniku a my s hosty jsme společně tančili na mlatu.

Po hodině jízdy zastavuje naše škodovka v lese, kde se kdysi nacházela Zahrádka, Milošovo rodné městečko. V sedmdesátých letech minulého století se komunističtí architekti rozhodli v tomto místě vybudovat vodní nádrž na pitnou vodu pro Prahu. Obyvatelé Zahrádky se slzami v očích bourali své domy a stěhovali se městských bloků. Zbyl jen kostel z 12. století s krásným románským portálem. Miloš ukazuje prstem: Na téhle louce bylo náměstí, kousek dál hospoda. A vypráví příběh o zdejším požáru, který slyšel v dětství. Došlo k němu v roce 1850. Rodiče se chtěli zbavit svého duševně nemocného dítěte, tak ho zamkli na klíč v dřevníku a sami před ohněm utekli. Celé městečko bylo v plamenech – s výjimkou právě oné kůlny. Dítě se zachránilo a jeho neúspěšní vrazi prosili na kolenou zbytek obce o odpuštění.

Podobných příběhů je na Vysočině víc. Část z nich Miloš zachytil ve sbírce Obec, která loni vyšla i v polském překladu pod názvem Gmina. Obsahuje též báseň o jistém Hrudkovi z třebelického mlýna, muži měřícím 235 centimetrů, který byl v meziválečném období pochován na hřbitově v Jiřicích. Když byly po létech exhumovány jeho pozůstatky, podařilo se antropologům zjisti, že když ho pohřbívali, ještě žil.

Píseň živlů

Třebaže se Vysočina nachází na planině, je stejná jako biblické Údolí Baka – údolí plné slzí (narážka na „slzavé údolí“, přesněji asi „údolí pláče“, viz Žalm 84, pozn. překl.). Kamenitá pole se vlní ve větru jako temné fábory, vesnice vypadají, jako by v nich nikdo nežil. Je ticho – jako kdyby celá příroda uzavřela s živými jakousi prvopočáteční dohodu o mlčení.

Miloš mlčení přerušuje vyprávěním o následující tragédii. Nedaleko obce Kaliště, kde se narodil Gustav Mahler, nám ukazuje místo, kde se v třicátých letech dvacátého století odehrálo něco, co by se mohlo objevit v thrilleru – nebo v básni. Sedlák, pacholek a Žid zaháněli krávy z trhu v Humpolci do ohrady. Ačkoliv byl časný podzim, zaskočila je sněhová bouřka. Pacholek šel první a zvířata vedl s sebou, ale s ohledem na zhoršující se počasí se pro zbývající dva nemohl vrátit. A když ráno vánice ustala, lidé našli dvě zmrzlá těla: Žid i venkovan seděli schoulení k sobě ukryti pod ledovým krunýřem.

Scénář všech těchto příběhů je vždy stejný. Člověk je vystavován živlům, ohni, zemi, povětří nebo sněhu, kterým buď podlehne, nebo je zázračně zachráněn. V těchto událostech je možné vidět následky na Vysočině častých výkyvů počasí, lze je však také číst symbolicky. Rainer Marie Rilke nazýval vítr Božím dechem. Většina z nás se považuje za pány svého osudu a chrání se před oním dechem za opancéřovanými dveřmi svých obydlí. Avšak čas od času i my sami učiníme zkušenosti, jichž se nedokážeme zbavit. Jan Zahradníček v básni Znamení moci píše:

Ale nadarmo jsme snesli zásoby do sklepa
utěsnili okna a čerstvě je zatmelili
nadarmo jsme kdejakou škvíru sádrou ucpali
Čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje
a nejsou to jen vrabci, kdo se třesou zimomřivě
a nejsou to jen zčernalé astry na záhonech

V životopisech hrdinů z Českomoravské vrchoviny je fascinující, že jdou vstříc živlům se zdviženým čelem. A Bůh kříží jejich plány, sesílá zahanbení, bolest i smrt, ale vždy ponechává branku otevřenou do věčnosti.

Ztracená generace

Co spojuje dějiny s poezií? Při cestování Vysočinou a poslechu Milošových příběhů není těžké si uvědomit, že abecedou dějin jsou lidská dramata. A právě ona nasycují krajinu tichem, které básníky přitahuje. Není divu, že právě na Českomoravské vysočině žili tvůrci, kritici a vydavatelé metafyzické literatury, kteří se na české literární scéně objevili v letech mezi světovými válkami: Josef Florian, Jakub Deml, Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Václav Renč, Jan Dokulil, Jan Čep, Jaroslav Durych, Bedřich Fučík, Miloš Dvořák. Je zajímavé, že všichni byli katolíky, i když národním elitám tehdy katolicismus splýval s rakousko-uherským mocnářstvím. Mladí umělci se však snažili katolicismus v očích svých krajanů rehabilitovat autenticky prožívanou vírou a hlubokým intelektuálním vhledem a vzdělaností. Četli a vydávali díla Jacquesa Maritaina, Henriho Brémonda, G. K. Chestertona, Henriho Bergsona, Charlese Péguyho, Martina Bubera, Lva Šestova, Maxe Schelera.

Jan Zahradníček, autor básnických skladeb La Saletta a Znamení moci, je nejvýznamnějším autorem z tohoto okruhu. Kdyby komunisté nezatlačili jeho tvorbu do čtenářského nebytí, a to i ničením nebo zabavováním básníkových knih, určitě by se dnes o něm hovořilo podobně jako o Thomasi Stearnsovi Eliotovi. Oba ve dvacátém století obnovili jazyk metafyzické poezie, oba měli rovněž hluboké vědomí duchovních základů evropské kultury. Lišili se pouze v jednom bodu: zatímco Zahradníček prožil nejlepší léta života ve vlhkých celách, Eliot v aristokratických salonech..

Po druhé světové válce se katoličtí spisovatelé stali obětmi štvanice, kterou na ně uspořádala komunistická moc. V roce 1951 v inscenovaném procesu proti tzv. Zelené internacionále byla většina z nich odsouzena k dlouholetým trestům vězení. „Obžalovaný pochází z kulacké rodiny. Po skončení studií na filozofické fakultě se stal básníkem, který rafinovanou formou propagoval ty nejreakčnější názory Vatikánu. Obžalovanému (…) byl solí v očích socialismus a pokrok, ve svých názorech se projevoval jako lokaj Vatikánu obdivující feudalismus a nenávidící dělnickou třídu“ – takhle zněla obvinění proti Zahradníčkovi.

Básník strávil ve vězení pět let. V roce 1956 ho pustili domů na pohřeb dcer Zdislavy a Kláry, které se otrávily houbami. Přes původní ujištění mocenských orgánů, že se už do cely nevrátí, byl znovu uvězněn a odseděl si další čtyři roky. Všechno snášel s pokorou, bez teatrálních gest, s tichou modlitbou na rtech.

Já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?

To napsal v básni věnované ženě Marii. Zemřel v roce 1960, několik měsíců po propuštění na svobodu.

Jabloně, švestky

V dějinách polské literatury neexistuje spisovatel, který by musel od totalitní moci vytrpět taková příkoří a který by snášel své utrpení tak heroicky. Zbigniew Herbert? Ne, to není totéž. V údělu českého Eliota se jako v zrcadle odráží něco, co je charakteristické pro celou západní Moravu a Vysočinu: ticho a bolest. Bolest způsobovaná nejenom lotry. Zde je na místě připomenout, že následkem nešťastné události v dětství, kdy spadl z půdy, byl básník po celý život poznamenán, zmrzačen. Malý, hrbatý, s poškozenou páteří, často se musel pohybovat na vozíčku.

Na jeho hrobě v Uhřínově stojí obyčejný železný kříž, vzadu je vidět les a louka. Dům, v němž autor Písně o víně (Jeřáby) prožil poslední měsíce života, zeje opuštěný. U stavení leží dřevěná polena a sekyra. („Sekala jsem dřevo, když jsem uslyšela, jak vrzla klika,“ říká v jednom z rozhovorů Marie Zahradníčková, když si vybavuje okamžik mužova návratu z vězení.) Před domem lavice a jabloň zarostlé kopřivami. Ale jabloň stále nese ovoce, každým rokem je lze otrhat.

Z Uhřínova jedeme do Jasenice na Třebíčsku navštívit  Vladimíra Fraňka, sedláka a vzdělance, sběratele starožitností, knih a grafiky, který se živí pasením ovcí, sadařením a (pro vlastní spotřebu) vyrábí široko daleko nejlepší slivovici. Přátelství mezi Milošem a panem Fraňkem má svůj počátek v okamžiku, kdy básník dostal od pěstitele poštou čtyři lahve destilátu jako poděkování za své verše.

Smějeme se, povídáme si o Rilkovi, Zahradníčkovi a Demlovi, ale také o Bohu, o utrpení a o zkušenosti víry. Zajídám slivovici jehněčím gulášem a snažím se vybavit si úryvek básně, který by nejlépe vystihoval naši situaci. Ale až po návratu domů nalézám odpovídající slova ve Znamení moci:

A zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
Jako ten kdo nechce či nemůže nahlas křičet
A její vůně a její vánky jsou jediný tichý nářek
Kterému málo schází
Aby byl chvalozpěvem

Inu, asi takto. V němém utrpení Zahradníčka a jeho rodné země a v mlčenlivém vyrovnávání se s bolestí, které je pro tento svět šílenstvím, se skrývá určitá metoda. Tou metodou je naděje.

Wojciech Wencel (polský básník a esejista, 1972). Žije v Gdaňsku. Text vyšel v nedělní příloze polského deníku Rzeczpospolita Plus-minus 10. prosince 2005. Český překlad vychází s laskavým svolením autora. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek st.

Babylon 8/15, Literární a výtvarná příloha č. 8/15, 1. máje 2006