JEN TAK 

JEN TAK TAK 

NEJEN TAK TAK 

TAKTAK JENTAKTAK 

TAKTAK NEJENTAKTAK

a

JENTAKTAK TAKTAK

–

zkrátka prostě

JEN TAK

Tento název budiž vystižením konsistence dále uvedeného textu, jenž kolísá mezi kolísáním a rozkolísáním za současného zpevňování obou těchto jeho krajních atributů. Nutno podotknout, že užití tohoto názvu souvisí výhradně s pojmenováním aktuální sešlosti řimsologické, a toto užití představuje zároveň pravý řimsologický odklon příklonem, tedy příklonem k jinému tématu. Vybodněme se tedy na téma prvé a přikloňme se k tématu následujícímu, jímž je právě vybodnutí.

O vybodnutí jako o jednom z nejabstraktnějších, možná nejmysteriosnějších, ale i nejparadoxnějších pojmů, s nimiž se lze netoliko v běžné, leč též i řimsologické mluvě setkat.

My všichni jsme již mnohokrát – a bez jakéhokoli vědomí vnitřní rozpornosti – zaslechli či vyslovili ono typicky české „Já se na to vybodnu“, případně „Vybodni se na to“. Mnozí z nás to i někdy vyslovili. A mysleli jsme to vážně, prostě TO nebudeme dělat. Vybodneme se na to. Někteří z nás se na to dokonce vybodnout dokázali, ač posléze nebyli schopni konkrétně popsat, jak k vlastnímu vybodnutí došlo.

Ale co je to „vybodnout“? Všichni víme, co je to bodnout. Mnozí z uvedených všech by snadno dokázali definovat, co je to vbodnout. To je totiž akt průběhu bodnutí v jeho fázi vzniku. V obou případech se jedná o vnoření či zanoření dostatečně ostrého předmětu, v daném kontextu blízké vbodnoucnosti, obvykle do nějaké matérie, v četných případech pak s ryze humanitárním aspektem, tedy do tkáně lidské. Nicméně lze bodnout, či vbodnout, do víceméně čehokoli: do molitanu, do bláta, do jehněte, do tchýně či do knihy, v níž hledáme nám mysticky přisouzenou stránku. Tu obvykle v tchýni nehledáme.

Mimochodem, bodnutí do knihy má oproti jiným formám bodnutí, alespoň v evropském kontextu intelektuální sféry, svá nezadatelná pravidla. Bodáme-li do knihy, nemáme v úmyslu protnout titul či patitul, ISBN, paginaci ani jiný, možná méně důležitý text. Do knihy obvykle bodáme ukázněně, s pomocí nástroje plochého (tedy nikoli kruhového či vícehranného průřezu), ostrého právě přiměřeně, v geometrickém souladu s vedením stránek tak, abychom se mezi neporušené stránky užitým břitem právě vtěsnali. Jen opravdu málokterý, a do jista zmatený badatel-bodatel do knihy tak činí knihou napříč; vzhledem k dostatečné odolnosti desek ostatně mnohdy marně, není-li dotyčná kniha pouze brožována.

To vše je definovatelné na primitivní úrovni fyzikální, někdy dokonce i ve významu fyzikální svět poněkud přesahujícím – bodnout v obecném významu vnořit. Řečnicky bodnout do významu nějaké formulace, jež dosud pochybám odolávala, jsouc však ve své podstatě zpochybnitelná. Patrně by se dalo do takové formulace i vbodnout, byť to není zcela obvyklé.

Ale co je to „vybodnout“? Znamená to snad vynětí čepele ze způsobené rány v živé tkáni či ve zpětné fázi procesu břitového vymezení paginace? Nebo to snad označuje řečníkovu kapitulaci v zespornění nějaké formulace? V uvedených případech rozhodně ne.

Tak jako stará známá tramvajová stanice Vypich evidentně nemá svůj zdánlivě samozřejmý medicinský komplement, spočívající v existenci stanice s názvem Vpich, ani bodnutí či vbodnutí nemá svůj jednoznačný protipól, označitelný jako vybodnutí. Na mysl v tomto případě přichází možnost, že vybodnutí popisuje vycházení špičky ostří ze skrznaskrz probodnutého těla na straně protilehlé místu vbodnutí. V tomto významu však nebylo ve zkoumaném lexiku ani jednou nalezeno. Přesto je tato formulace v mluvě obecné i řimsologické bezesporu frekventována, bez ohledu na svou elementární materiální neinterpretovatelnost.

Dá se dokonce říci, že právě tímto paradoxem nabývá ono „vybodnutí“ svého vpravdě řimsologického významu, neboť na otázku logičnosti či snad pravdivosti takového hodnocení řimsologicky neodpovídáme triviálním „Ano“ či „Ne“, nýbrž řimsologicky obecně vstřícným „Mmm“, v evropském zápisu ostatně nanejvýš obtížně hláskově vyjádřitelným.

V této souvislosti zůstává otázkou, zda v jiném systému zápisu lidské řeči lze jednoznačně zaznamenat rozdíl mezi českými antagonistickými pojmy pro ano a ne, totiž „Mhm“ a „#m#m“, nemluvě o neutrálnějších  „Mmm“, „Hmm“. V uvedeném důležitějším, neboť nesouhlasném „#m#m“ úvodní hláska „#“ dokonce nemá v hláskách evropských písem svůj ekvivalent, a to jak mezi samohláskami, souhláskami i nesouhláskami. Hlásku „#“ lze tedy považovat za první objevenou nesouhlásku evropských hláskových systémů. Obě vyjádření ve svém evropském zápisu jen zmatečně oscilují mezi nevěrohodnou nápodobou hlásek klasickým evropským zápisem nepostižitelných, odkazujíce nás, možná poněkud ostýchavě, na kontext.

V této souvislosti lze závěrem konstatovat, že tento problém je, dokonce i řimsologicky, natolik obtížně uchopitelný, že alespoň poněkud pragmaticky uvažujícímu řimsologovi nezbývá, než se na to vybodnout.

Děkuji vám.