Člen Rady České televize Michael Hauser, povoláním filosof, nedávno pro média okomentoval rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, podle kterého ČT uvedením seriálu Zapomenutí vůdci porušila zákon. Mimo jiné prohlásil: „Rozhodnutí chápu jako varování před vysíláním pořadů, které ukazují neznámé či přehlížené stránky historie dvacátého století. Bylo by neblahé, kdyby Česká televize přestala vysílat dokumenty tohoto typu. Nevěděl jsem například, že v gulagu byly zavedeny platy.“

Takový názor zní možná originálně, ale pokud jde o meritum věci, pan Hauser na sebe prozrazuje naprostou neznalost tématu. Pravděpodobně ví jen to, co se dozvěděl ze zmíněného seriálu.

Pro ty, kdo neradi nasucho polykají podobně nepodložené demagogické zkratky, jen velmi stručně něco k systému odměňování a stimulací vězňů v gulagu.

Především je třeba říci to základní, co si pan Hauser, zdá se, neuvědomuje. Gulag není nějaký pokaždé stejný plácek obehnaný ostnatým drátem, kde se dá dostat plat, ale Hlavní politická správa táborů (Glavnoje upravlenije lagerej), pod kterou přibližně od roku 1930 do roku 1956 (resp. 1960) spadaly prakticky všechny typy sovětských penitenciárních zařízení. Samozřejmě včetně nápravně-pracovních táborů, o kterých jde většinou řeč, když se u nás mluví o „gulagu“. Různé typy koncentračních táborů samozřejmě v SSSR existovaly i předtím a potom, ale když pan Hauser začal o gulagu, zůstaňme u něj.

V různých obdobích oněch, na nevinné oběti tak bohatých tří desetiletí se režim panující v táborech a věznicích spravovaných gulagem velmi lišil. A to i pokud jde o odměňování či přesněji stimulace vězňů. Třebaže se vedení gulagu skutečně periodicky snažilo s pomocí různých druhů „pobídek“ dosáhnout vyšší pracovní výkonnosti vězňů – většinou proto, že se táborový systém ukazoval jako ekonomicky zcela ztrátový a neefektivní – v letech 1930–1939 se o finančním ohodnocení vězňů, natož o „platu“ nedá mluvit vůbec.

A pan Hauser by se měl opravdu stydět, když vztahuje slovo „plat“ například k letům 1936–1938, kdy bylo popraveno přibližně 700 000 lidí a dalších 150 000 jich v táborech zemřelo hlady a vysílením způsobeným nadměrnou prací a nemocemi.

V roce 1939 Lavrentij Berija, kterému ležela na srdci právě a především ekonomická stránka fungování táborového systému, skutečně zavedl řadu opatření, která měla vězně motivovat k větší výkonnosti, a to včetně tzv. „finančního povzbuzení“ či „prémiové finanční odměny“. A opět ty strašné cifry: v letech 1941–1945, tedy v době, kdy za gulag bezvýhradně zodpovídal právě Berija, zemřelo v táborech, především hlady a z přepracování, 932 000 vězňů.

Mezi systémem motivací zavedeným Berijou a počtem zemřelých je navíc bohužel smutná souvislost. Jestliže řadový vězeň, který plnil normu, si mohl vydělat přibližně částku odpovídající 10 % platu za stejnou civilní práci, vězeň, který normu neplnil, odmítal pracovat nebo byl nemocný nedostával nic. Důsledky takového opatření byly vražedné: hladoví, zesláblí vězni zpravidla trpící alimentární dystrofií, kurdějemi a pelagrou, kteří se stěží dovlekli do práce (za tři absence se běžně popravovalo), si nikdy nevydělali ani rubl, který by je teoreticky mohl zachránit před smrtí hladem.

Ale ani ostatní vězni zpravidla vydělané peníze nikdy neviděli. Z jejich i tak nicotného příjmu jim vedení tábora prakticky všechno strhávalo na vězeňský oděv, stravné a další erární poplatky. Ze vzpomínkové lágrové literatury je také dobře známo, že i když vězni finanční odměnu náhodou vyplatili, zpravidla ho o ni záhy připravili nejrůznější táboroví mazáci – kriminálníci, brigadýři, předáci atd. – navíc většinou násilně, s bitím.

Běžné byly případy, kdy mezi sebou kriminálničtí bossové zvýšené pracovní normy politických vězňů „prohrávali v kartách“ a pak „chcípáky“ nutili, aby za ně svou prací „spláceli dluh“. A zahanbit se nedal ani stát: hubené vězeňské účty pravidelně a automaticky vysával na povinný nákup státních obligací.

Sečteno a podtrženo – ti šťastlivci, kterým se tábory gulagu podařilo přežít, většinou žádné peníze nikdy neviděli.

Slovo „plat“ bylo v systému gulagu poprvé použito až v roce 1950. Ale popsané principy se stejně nezměnily: v letech 1950–1953 si tresty v táborech gulagu odbývalo průměrně 1,5 milionu vězňů ročně a pro valnou většinu z nich nehrály v jejich boji o přežití peníze žádnou roli. Tuto roli hrál táborový příděl – chléb a šlichta.

Kde bere plat pan Hauser nevím a ani by mě nenapadlo se tím zabývat. Ale jako filosof by si měl předtím, než něco začne veřejně prohlašovat o „platech v gulagu“, ve věci udělat alespoň trochu jasno. A jako člen Rady České televize by si takové výroky neměl dovolit vůbec.